Na Kamenici jsem se chystal už strašně dlouho. Pokaždé to nějak nevyšlo. Buď jsem nemohl nebo voda byla jen krátce nebo nemohl nikdo další. Nakonec se to povedlo teď o prázdninách, kdy voda povyskočila nad hranici sjízdnosti. Neváháme a už přijíždíme do Plavů. Řekou teče okolo 7 kubíků, což už je docela dobrá voda, ale kdyby jí bylo více, asi bych se nezlobil.

Hned za zatáčkou na nás čeká drát s nějakou hadicí položený přes celou řeku a ještě k tomu nízko nad hladinou. Podjet se dal v pohodě, ale za vyšší vody by nemusel být vidět.

Za chvíli jsme u prvního jízku, ze kterého v podstatě zbyla jen propust a zbytek jezu je rozrušen. Po prohlédnutí se dal jet a už je to druhý jez. Ten musíme přenést, protože téměř vše je svedené do náhonu.

Pak už konečně opouštíme civilizaci a vjíždíme do hlubokého údolí s množstvím skal. Hned na začátku projíždíme Držkovské schody, Okýnka s Prádelnou. Vše je zatím dobře čitelné z řeky a z pomocných smyček. Prádelnu raději prohlížíme a též i Navarovkou soutěsku, jestli tam někde není vzpříčen strom. Vše je ale bez problémů sjízdné a nikde žádná past. Některé válečky a průskoky jsou docela zajímavé a nejsou vždy úplně zadarmo.

Jedeme poměrně rychle a za necelou hodinu jsme u mostu v Navarově. Chvilku si řeka odpočne, aby nabrala síly k dalším těžším místům. Už se blížíme k Tobogánu a jdeme si ho prohlédnout. Stromek někde v úzkém průjezdu by mohl znamenat dost nebezpečnou situaci. Po zhruba metrovém skoku se voda prudce stáčí doprava ke skále, kolem které protéká ve dvou skocích s nepravidelnými válci. Úvodní skok s prudkým šikmým proudem se mi moc nelíbí, tak si ho přenesu a začínám pod ním.

Najíždím okolo kamene do proudu, a pak už se jen nechávám protáhnout dvěma skoky. Tím to nejzajímavější v podstatě končí a začíná dřina skoro až k soutoku s Jizerou. Zpestřením jsou ještě zhruba tři peřejnatá místa s obtížností už okolo WW II+.

Celý náš úsek z Plavů do Jizery byl dlouhý 11 km a zvládli jsme ho za dvě hodiny, kde obtížnost byla mezi WW II-IV. Nikde jsme nenarazili na žádné padlé stromy, jen občas jsme viděli uříznuté kmeny trčící ze břehu nad vodu.

Při pohledu na Jizeru jsme nemohli odolat a rozhodli jsme se pro splutí Riegrovky. Když jsem ji jel v zimě ve sněhu, toužil jsem zde být v létě a užít si to. Přejíždíme tedy do Semil a sjíždíme co nejníže. Nastupujeme u lávky a garáží, ale vody v řece je hodně málo. Nedejte se zmást, protože většinu odvádí náhon, který se vrací zhruba po 300 m od lávky. Dojíždíme k elektrárně a vystupujeme vlevo po schodech. Obnášíme elektrárnu, a když vidím otevřené stavidlo v propusti, jen valím oči. Tak to bude docela nářez. Lodě pouštíme hned na začátku cestičky se zábradlím a domlouváme se, že přeci nebudeme vytahovat házečky a slaňovat, jako tomu bylo v zimě na sněhu. Pár kroků a málem jsem po mokrém a kluzkém svahu sjel až dolů. Scházíme na beton, ale nástup je značně komplikovaný. Voda plnou silou valí podél betonu a do něho nemůžete vjet jinak, než kolmo. Cca 3 metry níže je navíc kámen s pěkným válečkem. Jirka to dává dobře, ale mně se nějak nedaří.

Hned za jezem začínají první náročnější peřeje. Je to paráda, vody máme více, jak v zimě. Teď je to o něco náročnější, ale i hezčí. Projedeme pár míst a najednou jsme již u elektrárny ve Spálově. Při pohledu na výtok je mi jasné, proč jsme měli tolik vody. Ze tří mašin jim jela pouze jedna a to znamená hltnost okolo 3-4 kubíků. Pod námi se tedy valilo okolo 20 a bylo to super.

Celá trasa nám nezabrala více než 30 minut a v kaskádách byla obtížnost okolo WW III. Bylo to velmi krásné poježdění (bez lidí!) a tato kombinace s Kamenicí by si zasloužila jedničku.

Aktuální zpráva: Kamenice byla po bouřce ke konci srpna zavalena stromy hlavně v dolní části. Jaké je to v soutěsce se zatím neví. Fotky jsou na waverka.rajce.idnes.cz.

Petr