Tak co, jedeš s námi na vodu? Zněla otázka mého kolegy v práci ve středu odpoledne. Sice jsem věděl, že patří do zvláštní skupiny lidí, kteří se rádi chvástají vodáckými zážitky u piva, ale znáte to „skutek utek“. Venku bylo pěkně, žádný konkrétní plán na víkend tak proč ne. Udělal jsem haura a suveréně prohlásil: „Ale jo“ (to jsem neměl říkat).

Po přislíbení účasti a následném uvědomění si následků, jsem se marně snažil z Matěje dostat více - kdy, kde, kam a s čím, kolik atd., ale odpovědí bylo pouze: „To ví Jícha“ (stejně jako celý víkend?! – asi je to u vodáků normální). Nakonec jsme si alespoň v kanceláři pod palbou komentářů navzájem poměřil naše rachitická tělíčka a následné Matějovo ujištění: „Loď pro tebe budu mít, sežeň si neoprén, večer se ti ozvu,“ jsme ukončili fázi příprav.

Následné večerní chaotické hledání věcí a prohledávání skříní, které byly používány v době pravěké kanoistiky, byly přerušeny telefonem v 19:00 a světe div se. Určením místa a času nástupu (v 7:00 u loděnice SK Zlíchov Praha). Na základě těchto zkušeností, že nemá cenu cokoliv řešit ani se pokoušet něco konkrétního zjistit („protože všechno ví Jícha“) jsem se uvedl do stavu apatie (následně se to ukázalo jako jediný způsob přežití) a nechal to osudu. A pak to už šlo velice rychle – vyzvednutí lodí (bachraté kajaky?! – no dobře) – setkání s ostatními (jsou tam i holky - to snad přežiju) a odjezd (cíl bude ohlášen později – asi je to u vodáků normální).

Po hodině a půl závodního tempa po brněnské dálnici, kdy se Matěj marně snažil dostihnout Jíchovu Oktávii, která byla jednoduše rozeznatelná neforemným harampádím velikosti baráku na střeše auta, zahlásil někdo z přítomných v autě: „Tak teď určitě Jícha dostává stav řek na mobil, otáčíme a valíme na Šumavu“ (málem se to stalo). Naštěstí zvítězil zdravý rozum a po několika exkurzí v neznámých zapadákovech, někdo z prvního auta usoudil, že je čas vyhledat řeku. Výsledek - horní Sázava (když to jezdí trempíci – tak to bude pohoda).

Tak je to tady!! – počasí, že by psa nevyhnal (poprchává, je zima a vůbec), ale my se hrneme do ledové vody. Ostatní okukují novou lodičku Mokrejše a soukají se do gum, nafukují Orinoco a vůbec komentují nové, nebo již použité vybavení (jestli tohle snesu celý víkend?!) a vybíhají proti proudu, aby mohli sjet o 50 metrů více (??). Najedenou vidím, jak Mokrejš pobíhá zmateně po břehu a těch 50 metrů se snaží pro pobavení všech ostatních chytit svůj volně plující fungl nový kajak (nestačím se divit). Nasedám do vypučeného Berta (Bertíka) a snažím se traverzovat řeku. Berík je kajak tak jednou větší než mají ostatní, ale představa, že pojedu na tom vratkém kajaku tekoucí vodu? (no nevím, nevím).

Sázava je pohodová řeka. Teče docela klidně, míjí vesnice a odpadních kanálů taky není moc. Bohužel tady se taky někdo pokoušel o regulaci koryta a to bylo osudné naší jediné „nafukovačce s pasažérem“. Trochu pokaženou náladu a dvouhodinové ráchání se ve studené vodě ukončujeme dojezdem do cíle a já doufám, že pro dnešek máme splněno (vodáci přece chodí do hospod – nebo ne?). Bohužel tomu tak není a po odvezení našich přátel s proraženým Orinocem na vlak a po opět orientačně složitému přesunu dorážíme na další řeku Svratku.

No řeku – ukazuje se, že je to experiment „made in Jícha“. Stojíme uprostřed polí, které jsou celkem slušně zalité a snažíme se najít koryto řeky. Určité náznaky napovídají, že koryto končí v neprostupném křoví a to vyvolává u „vodáků“ silné nadšení (už chápu proč mají všichni tak krátké lodě). Dělíme se na skupinu A, která se pokusí prorazit přes „volné“ pole a skupinu B, která má za úkol vyhledat, a pokud možno pokračovat v domnělém korytě řeky. Již po prvních metrech v téhle džungli, kdy pádlo akorát překáží, nebo je častěji použito jako bidlo na pošupování, prvotní nadšení rychle opadá. Nastává peklo pro aktéry a komedie pro přihlížející. Roztroušené barevné tečky se šoupou, proplétají křovím, brodí, zapadají do tůněk atd. po rozsáhlém zatopeném poli se snahou posunout se o další decimetr. Po namáhavé hodině, kdy stále vidíme naše auta vzdálena max. 10 minut pěšky, dochází většině nejenom síla, ale i veškerý elán (být vodákem je fakt fyzicky náročná zábava). Naštěstí se údolí zužuje, začíná být čitelné i koryto a voda začíná konečně téct. A vážně teče! Nejdříve pomalu a přátelsky mezi stromy s lehkými peřejkami, pak se rychlost přiostřuje a následuje krásná kaskáda. Na břehu zbytky sněhu, občas na nás čučí překvapené zvíře (asi taky nechápe) a nemusí se moc pádlovat. Dojezd je příjemně rychlý a po předchozí zkušenosti se dá nazvat „idylickým“. Totálně vyčerpán zahazuji mokré a studené věci a těším se kamkoli, kde je teplo.

Večer jsme u piva projednali všechny hrdinské činy, veselé historky a zavrhli pár nápadů Jíchy ohledně přesunu (začínám měnit názor – ty historky jsou skutečné!!). Pro některé více odolné jedince následovala kulturní vložka s kytarou a tekutými urychlovači do třech do rána.

Druhý den, se jede vyhlášená klasika „Stvořidla“. Počasí je stále hnusné, fouká silný vítr a v jeden okamžik málem začalo sněžit. Stejně jedem (copak to nikdo nevidí?). Stvořidla mají dostatek vody, tvoří se vlnky, ale ještě je stále nutné se vyhýbat kamenům. Na kontě se objevuje první vykrysení, eskymáci atd. Pro velkou úspěšnost se rozhodujeme tento zážitek opakovat. Všichni se přesunují autem, ale v Mokrejšově hlavě se rodí „nápad“ a obětavě se pouští pěšky do závodu s vlakem. Ačkoli je při odchodu silně povzbuzován a má náskok minimálně 20 minut, doráží na hlavu poražen o 15 min (zase se čeká na Mokrejše). Mezitím jsou všichni členi cca. 7 vodáků nacpáni v jednom autu a snaží se rozmrznout (poznávám, že vodákům je taky zima !!).

Po druhém splutí, kdy si Jícha vypůjčil Mokrejšovu lodičku a úspěšně tak ze sebe vytvořil ponorku, se domlouváme na Martinický potok (kdo to asi navrhl?). Jsou tři hodiny nedělního odpoledne, je hnusně, jsme mokří a zmrzlí a čeká nás 50 km přejezd (co vodáci neudělají pro čárku!).

Klasika – přejezd jak o závod, návštěva neplánovaných míst, zapařené auta a hledání odkud a kam (jako obvykle průzkumná akce). Na vodu se dostáváme po čtvrté hodině. Martinický potok teče v nádherném kraji, má křišťálovou vodu („No nepřeháněj s tou křišťálovou vodou...“ pozn. Jícha), všude louky, lesy, meandry. Na chvíli vysvitne sluníčko a později uvidíme i západ slunce (??).

Splutí je oživováno stále častějším překonáváním překážek stylem, prohlédnutí, pokus o rozebrání, podplutí a v neposlední řadě vysláním nejtěžšího člena skupiny a pokus o hrubé proražení. Po dvou a půl hodinách této činnosti (která matně připomíná vodáckou pohodu), kdy jsme všichni špinaví od jehličí a hlíny, se viditelnost zmenšila na max. 5m. Orientace a komunikace na potoce se stále obtížnější. Člověk trne strachem, kdy se napíchne, nebo si něco alespoň vypíchne od všude přítomných větví. Kolem sedmé hodiny dorážíme k mostu, o kterém se vedou spory celou cestu, zda tam má být či nikoliv (tomu říkám vodácká důkladnost!!). Tentokrát nás nejenom zdravý rozum, ale i holá nutnost vyžene z vody a snažíme se sehnat odvoz, který samozřejmě čeká na dohodnutém místě, ale o minimálně další hodinu plavby dále.

Co se honí hlavou řidičům, kteří nás potkávají a musejí se vyhýbat lodím na silnici v absolutní tmě, nevím a raději to ani nechci vědět. Jak říká klasik „konec dobrý, všechno dobrý“. Cestou zpět do Prahy se zastavujeme na pumpě, abychom doplnili potřebné kalorie a zhodnotili výsledek zájezdu. Přítomnost zájezdu reprezentantek v aerobiku většinu z nás konečně rozehřívá a probírá z mrtvolné únavy. Příjezd do Prahy je odhadnut na 10:00 večerní.

Karel