Při přejezdu Balatonu na Hadraplánu jsme si uvědomili, že za vln a větru, jaké jsme tam měli, byla ta jízda na hranici možností naší milované, leč staré a křehké lodičky. A že na moři, kam se chystáme, nás mohou čekat (a taky čekaly) i podmínky horší a ke břehu bude dál. Museli jsme se tedy porozhlédnout po něčem, co by nám Hadraplán nahradilo. Z druhé ruky se nám podařilo za dobrou cenu získat prototyp nafukovacího seakajaku z Gumotexu. Neměl sice kormidlo, ale za tu cenu – nekup to. A manžel začal přemýšlet, jak tu loď dostavět a popasovat se s tím, že do ní nemůže vrtat, šroubovat ani jinak podobně jí ubližovat.

Úchyt na kormidlo Seaker měl, kormidlo tedy Jarek převzal z Hadraplánu a upevnil do úchytu. Provázky na ovládání kormidla protáhl bužírkami, aby nedřely o gumu. Seaker je žel o kousek kratší než Hadraplán a ovládací páka kormidla už se nevešla pod nohy (ani tam nebyla k čemu upevnit), musela tedy přijít na palubu. Dlouho jsem si myslela, že tam ji ovládá rukou – ale ne, ovládá ji nohou. Mrzí mě, že se vepředu nedokážu tak otočit, abych to viděla v akci.

Nafukovací lodě nemají kýl, my bychom ho na moře ale potřebovali. Hadraplán má místo něho dvě kačeny přišroubované k prohnutému spojovacímu ráhnu. Zkusili jsme je tedy použít taky: Celou sestavu jsme jen položili shora na loď a přivázali k bortům a ráhno shora zatížili plným loďákem. Stačilo to, díky prohnutí se ráhno neprotáčí. Jako problém se ve vlnách ukázalo jen to, že šrouby se vždycky utahují doprava a povolují doleva. A tak kača na jedné straně se při plavbě vždycky utahuje a na té druhé povoluje a je potřeba na to myslet a čas od času ji dotáhnout. Už několikrát visela jen na vlásku a málem jsme o ni přišli.

A jako zlatý hřeb Jarek vymyslel i upevnění stěžně s plachtou. Ty jsme vzali samozřejmě zase z Hadraplánu. Do límce přede mnou přivrtal oko, kterým se stěžeň protáhne a postaví na silnější prkénko na podlaze, které se opírá o boky lodě a uprostřed má vydlabanou díru pro patu stěžně. A pak už jsme jen natáhli plachty. Na první dvě plavby jsme vyrazili tak, ale ukázalo se, že to nestačí. Plachtit se dalo jen za slabšího větru, pokud zesílil, stěžeň se začal kácet. Na správné řešení Jarek přišel, až když začal řešit jinou závadu: našemu Seakerovi se hned na první zkušební jízdě po Vranovské přehradě začaly rozlepovat dvojité boční válce a tvořit jeden velký (prý to byla častá závada, proto se tento typ přestal vyrábět), zpočátku jen od krajů.

Po dvou mořeplavbách však byly oba válce téměř spojené, tlustší než původně, a já už se nevešla dovnitř. Zhubnout na polovic jsem odmítla, Jarek tedy přidal do lodi tři rámečky (jeden kovový a dva dřevěné), kterými loď roztáhl přede mnou, za mnou a za sebou a ještě přidal dvě latě, které probíhají uvnitř lodě vně rámečků a drží borty od sebe. První rámeček navíc přišrouboval k prkénku, na kterém stojí stěžeň. A ejhle, stěžeň drží pevně, a my můžeme plachtit i za silného větru.

Náš upravený Seaker absolvoval již čtyři jízdy po Jadranu (85, 165, 235 a 205 km) a věříme, že nebyly poslední. Odhaduji, že tak dvě třetiny jsme odpádlovali a třetinu plachtili. Žádné fatální závady jsme během plavby řešit nemuseli a nedobrovolně jsme se taky nevykoupali. Jen po poslední plavbě jsme museli vyměnit jednu z latí. Nevydržela neustálý pohyb a zlomila se, a také přilepit odchlipující se palubu, která nevydržela ostré slunce a zátěž přivázaných věcí a začala se odlepovat.

Slávka