Bylo to někdy v polovině 80. let. Vyrazili jsme na jarní Kamenici a Jizeru a kromě kajaků jsme sebou vzali také "malou Matyldu". Pro ty, co to už nepamatují, tak šlo o klasický raft svázaný z jednotlivých válců, dlouhý asi 3,5 metru, “zmenšeninu“ legendární Matyldy z Indu. Rafting na našich řekách byl víceméně v počátcích, takže jsme zkoušeli, co vše se dá na Matyldě zvládnout. Kamenice proběhla naprosto skvěle, akorát na Tobogánu nám vypadl z raftu jeden ze zadáků. Díky tomu jsme zjistili, že z vody se do raftu špatně leze, protože na vysokých bočních válcích se není čeho chytit. Na základě této zkušenosti jsme natáhli dokola tenké lano. Možná právě díky tomu dnes tyto řádky píšu.

Další den jsme vyrazili na Jizeru. Byli jsme tři a do raftu nasedli pod Semily. Dva zkušení vodáci vzadu (Mirek jako jeden z prvních sjel Čerťáky na kajaku), vpředu já jako nejmladší. Věděli jsme, že na začátku Riegrovy stezky nás čeká vysoký elektrárenský jez s dlouhým vývařištěm, ale byli jsme tehdy přesvědčeni, že na Matyldě to nebude žádný problém. Jez jsme obhlédli jen z raftu a zjistili, že vývařiště je delší, než jsme čekali, ale nijak nás to nedoradilo. Z dnešního pohledu naprostý nesmysl, ale tehdy jsme opravdu věřili, že to prostě rozjedeme, naplocho dopadneme do vývařiště a z toho už nějak vypádlujeme. Spíše jsme se těšili na peřeje pod jezem.

Skutečnost byla samozřejmě jiná. Na hraně jezu (nejeli jsme propustí) se raft převážil a z výšky jsme se téměř kolmo zapíchli do válce, který strhl špici zpátky pod přepad vody. Raft se převrátil a já se ocitl v kalné vodě. Že je ledová mi došlo až později. Překvapilo mne, že jsem byl schopen uvažovat bez paniky. Nejprve sprosté slovo. Tohle je přesně ta situace, do které jsem se nechtěl nikdy dostat. Měl jsem silný pocit deja vu, že zažívám stejný neosobní odstupu od aktuální situace, jako když se mi nějaký rok zpátky zamotaly šňůry od padáku. O "plavání" ve vývařišti už toho bylo napsáno dost. Ve skutečnosti o žádné plavání nejde, spíše je to zmítání se v pračce. Nějak jsem se ocitnul u dna a odrazil se směrem k hladině. Respektive tam, kde byla kalná voda světlejší. Na poučku, jak se dostat z válce, jsem si ani nevzpomněl. Ostatně voda se mnou cloumala tak, že bych stejně ani nepoznal, kam mám vlastně u dna plavat. Cestou k hladině se mi podařilo trefit hlavou raft, který naštěstí zůstal ve válci s námi. Ruka mi sice sklouzla po válci, ale nakonec jsem se zachytil nataženého lana. Díky tomu jsem se vyhoupl na boční válec převráceného raftu a společně s Jirkou, který se nějak objevil vedle mne, jsem se začali škrábat dovnitř. Válce byly vzájemně svázané i přes dno, takže se bylo čeho chytit.

Jak jsme se snažili společně dostat nahoru, raft se opět převrátil, nyní do správné polohy. Už jsme se ho ale nepustili, takže nakonec jsme se oba přes ty válce nějak doplazili dovnitř. Nijak velkou úlevu jsme ale nezažívali, protože jsme nikde neviděli Mirka. Náš vlastní boj s válcem nám připadal dost dlouhý, i když to byl nejspíše jen pocit. Každou další vteřinou rostly naše obavy. Neviděli jsme jej bojovat ve válci ani plavat za ním nebo sedět někde na břehu. To byla asi jediná chvíle, kdy jsem pocítil strach. Po chvíli jsme naštěstí zjistili, že Mirek je schovaný pod mohutnou zvednutou špicí a drží se konečky prstů krytu ventilu. Snažili jsme se jej vytáhnout, ale přes špici to nešlo. Nakonec se pustil, že zkusí raft podplavat k zádi. Dodnes nechápu, jak k tomu sebral odhodlání a hlavně, že se mu to povedlo. Přes záď jsme ho již do raftu vtáhli bez problémů.

V relativním bezpečí jsme ale museli řešit další problém. Stále jsme byli v dlouhém vývařišti, vracející se proud nás táhl zpět k padající mase vody. Raft se naštěstí zastavil mezi padající vodou a válcem, takže akutně nehrozilo, že nás to znovu semele. Trochu jsme si i oddechli. Jenže jsme byli bez pádel a široko daleko nikde nikdo. Celou dobu spolehlivě fungoval adrenalin. Až teď mi došlo, že na břehu jsou ještě zbytky sněhu a já mám na sobě jen plavky, šusťákovou soupravu a bavlněné triko. Po chvíli jsme vypozorovali, že se vířící hladina lehce svažuje směrem k pravé koze propusti, která byla nalevo od nás. Pádlováním rukama a nakláněním raftu se nám tam podařilo po nějaké době dostat a po koze postavené z kamenů jsme se prsty doslova vyškrábali z vývařiště i s raftem. Cesta ale stále nebyla u konce, museli jsme se nějak dostat dolů na ubytovnu. Protože nám uplavala pádla, posbírali jsme na břehu nějaké vyplavené větve a vydali jsme se dál.

Po tom, co jsme měli za sebou, nám už následující peřej s několika balvanitými stupni nepřipadala nijak zvlášť těžká. A protože jsme ten den měli neskutečnou z ...... kliku, tak jsme po cestě našli i ta ztracená pádla, zachycená ve větvích a mezi balvany. Někdo tam nahoře nás měl rád, ale zase ne tak moc, aby nás chtěl mít u sebe. Celé jsem to zakončil ve vaně s horkou vodou - v hospodě, kde jsme bydleli, se mi podařilo ukecat servírku a pustila mne do koupelny personálu. Pokud mi prý nebudou vadit sušící se punčochy a další spodní prádlo na šňůře nad vanou :-)

Ten den jsme udělali tolik stupidních chyb, že je to ostuda i po letech. Zachránilo nás jen štěstí, který bylo tak unavené, že si sedlo na tři voly najednou. Neuplaval nám raft a měli jsme dokola natažené lano. Nezpanikařili jsme. Po vlastní zkušenosti s "plaváním" a orientací ve vývařišti plném kalné vody mám ale silné pochybnosti o tom, že je někdo schopný z něj cíleně vyplavat po dně. Nemluvím o nácviku, ale o reálném průšvihu. Spíše si myslím, že má občas člověk štěstí a když se přestane bránit, tak ho to vyplivne dřív, než se utopí. Když má to štěstí. Vím naprosto jistě, že bych pro nikoho cizího neskočil bez zajištění ze břehu do něčeho podobného. Leda snad pro člověka, bez nějž by můj vlastní život ztratil smysl. V takové vodě člověk marně bojuje sám za sebe a pomoc někomu jinému je více zbožným přáním než reálnou šancí. Pokud se to povede, je to, podle mého názoru, spíše věc náhody než umění. Záchranáři mohou mít jiný názor, mně to ale jednou stačilo.

Ivan Vařeka