25.9.2010 se na Sázavě konal nultý ročník Sázavského Samba Maratonu. Trasa závodu byla – jak se na maraton sluší - 42 km dlouhá a vedla z Chocerad do Pikovic s meziběhem na zříceninu Zbořený Kostelec.

Že na Samba Maraton pojedu jsem byla rozhodnutá už dlouho. Problém byl ale v tom najít dostatečně trhlou spolujezdkyni, aby ji představa pádlování skoro 42 km moc neodradila. Přítel mi dal košem (naštěstí jen co se maratonu týče), tak jsem se rozhodla, že se nenechám odstrašit a udělám si dívčí osádku. Nakonec se mi to podařilo s výsledkem více než uspokojujícím. V jedné slabé chvíli se podřekla Lucka – dále Sojka, že by proti tomu nic neměla. Na nic jsem nečekala a už jsem nás přihlašovala na tu šílenou akci. Sice jsem se Sojkou nikdy nejela, ale zato jsem s ní byla několikrát na docela drsných horách, tak jsem věděla, že je to holka, která se jen tak nevzdá..a to byl základ:)

Den před závodem se většina jezdců sešla v Choceradech v hotelu Ostende. Tam jsme za libých zvuků kytary lehce poladili formu nad sklenicemi piva a jiných moků a poměrně brzo se odebrali na kutě, abychom to s tím laděním moc nepřehnali.

Den D přichází. Ráno ještě velmi rozespalé se se Sojkou registrujeme k závodu. Mám lehce skeptickou náladu a část mého já by nejraději vzala do zaječích nebo zmizela po anglicku. Už se nějak nedalo nic dělat a najednou, aniž bych věděla, jak se to stalo, jsme stály na startu a já jen stihla poznamenat, že jsem se nestihla nasnídat. Na to jsem ale rychle zapomněla, protože zaznělo 3..2...1..teď a už jsme se spolu s dalšími asi 50 kanoemi vydaly na cestu.

Pádlovaly jsme jako zběsilé, ale stejně se prvních několik kanoí sebralo a už za prvním jezem jsme je skoro neviděly. My jsme sice neměly žádné super ambice, ale říkaly jsme si, že bychom nějaké to místečko trhnout mohly – přeci jenom ženských posádek bylo v závodě jenom šest. Chvilku jsme se ještě držely první ženské dvojice, ale asi po pěti kilometrech jsme zjistily, že to nepůjde. Pokaždé, když jsme se k nim jenom přiblížily, tak se ony závodnice rychle ohlédly, párkrát zabraly a byly v prachu. Za chvíli nám to ale bylo úplně jedno, protože jsme měly vůbec co dělat, abychom se nepropadly úplně dozadu. Přicházela naše krize, tedy určitě moje.

Jela jsem totiž na kormidle, na což teda nejsem tak moc zvyklá a už vůbec na to nejsem zvyklá, pokud se mám snažit jet co nejrychleji. Takže jsem s tím docela bojovala. No a Sojka je zase zvyklá jezdit vlevo, což je bohužel stejná strana, na kterou jezdím já. A aby toho nebylo málo, tak nás plavně dojely 3. závodnice. Nesmíme dopustit, aby nás předjely, řekly jsme si navzájem. Takže jsme zatnuly zuby a makaly jako šílený, ale pořád nám to nejelo. Ze zoufalství jsme si dokonce zkusily vyměnit místa. Sojka šla dozadu na kormidlo, aby mohla pádlovat vlevo a trochu si odpočinula. A já jsem si vyzkoušela, jaké je to se při 15^oC potit jak prase a k tomu do mé nevycvičené pravačky chytat křeče.

Nakonec se nám podařilo jim trochu ujet, ale stále ne pro nás uspokojivě. Nejvíc k vzteku bylo, že ty dvě vypadaly úplně v pohodě. Z posledních sil jsme dojely ke Zbořenému Kostelci. Tady jsme se rozhodly využít běžecké části, protože běh nám jde asi víc než pádlování, a nahnat čas. Vyplazily jsme se co nejrychleji nahoru a dolů a bez zastavení zase doběhly do kanoe. "Svačinu si dáme někde cestou," křikly jsme na sebe a už zase makaly dál.

Naše pronásledovatelky si asi svačinku daly, protože od té chvíle jsme od nich měly klid. Na první jsme zas měly už velkou ztrátu, tak jsme si daly trochu oraz. Přeci jenom jsme byly teprve v půlce a nevěděly jsme, zda na nás nepřijde ještě nějaká krize. Kupodivu druhá půlka utekla jako voda a najednou, aniž bychom si toho pořádně všimly, jsme byly v cíli. Druhé, ale velmi spokojené.

Pár poznatků pro příští rok jsme si z toho odnesly. Za prvé, že si příště musíme vzít delší pádla (to byl opravdu trochu hendikep, protože jsme na to zapomínaly a dosti často jsme se navzájem přistihly, jak nám čouhá z vody půlka pádla), no a hlavně to, že příště musíme být prostě rychlejší.

Alena

Foto archiv cestovky POVODA a Půjčovny lodí Samba na Sázavě.