Ano, já vím. Jihlavku jsme již všichni jeli. Není to ani Vydra, ani Skopecká Bystřina. Přesto pro ty, kteří zrovna nemají čas a peníze na Norsko či Korsiku, dost vody na Čeňkárnu, Rolavu a Kamenici, anebo se prostě jen chtějí vrátit do svých vodáckých začátků, přinášíme pár informací a fotek, které pomohou udělat si obrázek o horní Jihlavce. Abychom se pak na řece neplácali zbůhdarma, využijeme jejího splutí jako etudu výchovy háčka.

Dolní Cerekev, ř. km 163,6. Háček nafouknul pálavu a vše připravil ke startu. Pádlem dává zadákovi znamení, že může ráčit nasednout a ujmout se kormidelnické funkce. Všimněte si, že háček nesmí mávat pádlem listem nahoře. Mohlo by to nabýt jiného, nebezpečného významu.

Ano, i za řeku ucpanou odpadem může háček. Špunt v zarostlých meandrech u nádraží v Kostelci byl naštěstí jediný. Půlkilometru meandrů předcházel příjemný peřejnatý lesní úsek (WW I-), na jejich konci pak je šikmý jez (ř. km 162, dobře sjízdný na půjčené lodi), a výrazný přítok Třešťského potoka, dávající řece sílu do dalších klikatic,proudnic a peřejic.

Výchova háčka vyžaduje dokonalého zadáka. Střední část cesty (kolem řkm 160) sice není obzvláště náročná, ale zadák i tak cvičí bystré oko, pevný záklek a rozhodný image. Háčka poslal raději pryč, aby nekazil záběr. Obtížnost řeky v této části nepřerůstá ZW C, čistota po filtru u Kostelce je naštěstí mimo stupnici WC. Přítomnost četných chat na břehu neruší, hrázky zbudované chataři zpestřují plavbu. Několikrát proplouváme krátkými lesními úseky, které dávají řece a jejímu okolí přídech krásy.

Polovina cesty. Háček ještě není unaven a je plný radosti z dobře probíhající plavby. Na snímku nese zadákovi jako výraz uznání a vděku květiny.

Po pár kilometrech podplouváme silniční most Jihlava – Pelhřimov a míjíme vodočet ve Dvorcích (ř. km 155,8). Ukazuje 60 cm, dle údajů na webu ČHMÚ byl průtok 3,5 m3. Pro pohodovou plavbu stačilo, ale být v kamenitých úsecích o deset čísel vejš tak bylo veselejš.

Pod jezem na řkm 153,4 má řeka málo vody, vyplatí se pokračovat náhonem. Průmyslový objekt na konci je dobře viditelný a dá se v pohodě zastavit a přenést do hlavního koryta. Háček má radost, že proud je rychlý a náhon teče rovně, a že tedy nemusí relativně nic dělat. Vypráví vtipy a sám se jim bláhově směje.

Stupeň na řkm 152,4 podmanivě šumí a tato akustická stimulace dopadá na háčka jako odplata za jeho předchozí bujnost. „Já už opravdu musím …“ kroutí se na břehu a čeká na zadákův milostivý pokyn k odchodu do ústraní. Stupeň je sjízdný, delším lodím však přináší zadrhnutí a zhoupnutí se na koruně (jezu, né měnového kurzu). Nádraží Rantířov je cca 1 km po cestě doleva od stojícího háčka (pozor, už tam nestojí, vzal jsem ho sebou).

Obeplouváme rozlehlý Klondike chat před Rantířovem. Přestože řeka teče pěkně, staví do cesty balvany a dělá docela pěkné peřejky, háček je nešťastný. Tvrdě na něj dopadá dojem z okolní kultury lidu chatových polí, je mu zima, navíc padají ledové kroupy (je duben a meteorologové se zase jednou strefili). Po přenesení jezu na řkm 151,1 máme u mostu na konci Rantířova auto a končíme.

Háček je konečně na břehu, v suchu a vesel. Zadák se vzpamatovává z pedagogického zážitku: „Jo, výchova háčka! To je někdy na posr… “.

Vladimír Hejtmánek