Gave de Pau jsme sjeli zhruba od řkm 48 (dle DKV, nad mostem v Argeles). Typická WW I s rychlým proudem, drobnými peřejemi, bez hluchých míst. Zhruba dva kilometry pod mostem je pokus o slalomovou trať s o fous vyššími vlnami, vše v pohodě sjízdné. Vodní terén bych přirovnal k mixu spodní Bialky (v peřejkách) a Svratky pod Vírem II, když se pouští voda. Na úseku do Lurd je jeden vysoký jez na řkm 52. Partnerem na řece nám zde byl komerční raftík s malými dětmi (zřejmě skončila škola). Jak bude sympatický guid s těmi koťátky přenášet veliký raft? Když však viděl naši snahu vystupovat a prohlížet jez, usmál se řka: „It is easy“ – a opravdu úzkým retardérem vpravo to easy bylo. Retardér byl úzký, vysoký a dlouhý a užili jsme si ho.

Blížíme se nyní k Lurdám. Řeka zde (je čistá a má zvláštní modrozelenou barvu) rozhodně není nudná. Není-li terén příznivý ke vzniku překážek na hladině (vlny, válce atp), vynahrazuje si to členitostí pod hladinou. Vznikají víry, karfioly a vracáky, které i zkušené jezdiče vrátí do škamen vodácké základky.

Podplouváme dálniční most na začátku Lurd a ocitáme se před druhým jezem. Je provalený a očividně sjízdný peřejí při levém břehu. Osvědčuje se, že každé svaté místo je obklíčeno vojsky zlých mocností. Nájezd naší baraky nebyl zrovna ideální a loď má tendenci stočit se do válečku bokem. Stačilo by dát široký záběr od přídě, ale moje milá žena v každé adrenalinem zavánějící situaci zásadně přitahuje. A už je to zde! Jako sršni či čarodějnice na koštěti kolem nás létají kur..y vzduchem! Manželsko-vodácký rozvrat je na spadnutí na prahu míst, kam mnozí jezdí prosit za zdar a obšťastnění manželství! Naštěstí přilehlé oblázkoviště je jak stvořené pro minipiknik a kterýsi kamarád nalézá v láhvi potřebnou sbližující a utvrzující slzu…

A pak tedy Lurdy. Před splutím řeky jsme je projeli autem, abychom věděli, kde nás František bude čekat. Holenkové, nemyslete si, že je to jen tak! Na počátku Lurd se na břeh nedostanete, břehy jsou regulované a převislé. Na konci města by to šlo, ale jak se tam dostat? Lurdy s jejich úzkými frekventovanými uličkami jsou chaos a blázinec a pouze zvláštní milost vznášející se nad tímto místem zachránila asi 236 místních obyvatel před zahynutím a našeho kočího Františka před šílenstvím. Přesto mi pořád zní v uších Františkův hlas: „Je toto normální? Je toto normální?“ A posléze v hlase přiznanou rezignaci, že v Lurdách asi ano – jako že v Lurdách je málo věcí opravdu normálních.

Což jsme poznali i na vodě. Městská vodní turistika pro nás není novinkou – opakovaná splutí Botiče a Teplé nám dodala potřebnou samozřejmost pro vnoření se mezi zástavbu na břehu. Když se tedy v půlce Lurd blížíme k mohutnému jezu, nepropadáme panice: není-li sjízdný, přeneseme. Ale ouha, jaksi není kudy. Spustit lodě jezem by asi šlo, o život to není, ale o úraz mezi rozhozenými balvany ano. Přistáváme u malé zahrádky na pravém břehu, lodě přenášíme přes záhony zeleniny, boříme plot a jako invazní jednotka pácháme malé agresivní vylodění do uliček pod hradní tvrzí.

Nikdo si nás však nevšímá – ústřední kostel a jeskyně nedaleko odsud jsou silnějším magnetem. Každý z místních i hostů třímá svůj kanystřík na svatou vodu a spěchají k nedalekému božišti. Nás – odkázaných na vodu úplně jinou (mimochodem, znečištění pod Lurdami, před kterým varuje DKV, jsme nezaznamenali) – si nikdo zásadně nevšímá. Čím je koneckonců maličký div, že se naše společenství kamarádů vydává ve vzájemné sounáležitosti již na x-tý zájezd na zahraniční řeky, proti okázalé a zprofesionalizované svatosti tohoto místa?

A plujeme řekou, občas nám někdo zamává, míjíme stany na břehu, sochy svatých a modliště, kde se shromažďují poutníci, a pak nalézáme výstup, kde nás čeká obětavý František. A dáváme tři hoďky na prohlídku Lurd a vracíme se opět do hor, do svobodné a volné přírody, kde jsme rádi a doma.

A pak je večer a František nám na stříbrném podnosu servíruje pstruhy. Pstruhy ze svaté řeky, pstruhy z Gave de Pau.

Vladimír Hejtmánek