Zanecháváme za sebou Tourmalet, sjíždíme z hor a deštěm napité mraky se stávají naším přívěsem. Čekáme na zázrak. Vlastně nechceme ani tak moc. Trošku více tepla a trošku méně deště. Skromný plac na postavení stanů. Odpočinek po propršeném přejezdu centrální části Pyrenejí, kdy jsme byli nuceni vzdát se splutí zajímavé Neste de Aure. Trošku optimismu k nástupu na další část programu: Lurd a řeky Gave de Pau, která jimi protéká.

Informací o řece Gave de Pau není až tak moc. DKV popisuje lehký horní tok po opuštění hor (WW 1-2), upozorňuje na problematický průjezd Lurdami a naléhavě doporučuje vrátit se na řeku (kvůli znečištění) až deset kilometrů pod tímto svatým městem. Na netu a YouTube moc informací nenajdete. Ústní slovesná (vodácká) tradice dí, že Gave de Pau už pár českých výprav splulo. Údajně bez problémů.

Spouštíme se tedy z hor a naše očekávání jsou smíšená. Na jedné straně obavy z nalezení vhodného tábořiště v předpokládané turisticky frekventované (a tedy nekřesťansky drahé) oblasti, na druhé straně nejasný pocit, že v údolí honosícím se tak profláknutým božištěm jistě spadne kousek dobrého údělu i na naši výpravu. Gave de Pau nás provází již při sjíždění z průsmyku. Je zarytá hluboko do skalnaté strže, ze silnice spíše tušená než viditelná, a o její obtížnosti pod vlivem okolních strmých skal odmítáme byť jen spekulovat. Silnice vedoucí vysoko nad řekou strmě klesá a na kolech se pálí poslední zbytky brzdového obložení.

Dávní Izraelci překonali po cestě pouští Jordán a před nimi se rozprostřel žírný Kanán. Náš mikrobus Iveco sjel z hor a široké údolí nás přivítalo rameny (i za podmračené oblohy) blankytně modré řeky, která po zběsilém opuštění hor formovala svou nastávající laskavou tvář. I naše tváře se rozjasnily. Tato řeka má dostatek vody, je na pohled přátelská a lákavá, a zítřek – kdy do ní položíme naše lodě – vypadá velice nadějně.

Obec, ze které lze Gave de Pau bez sebevražedných úmyslů splout, se nazývá Pierrefit. Je zde vodácký klub s raftcentrem a apartní loděnicí, kde je možno i postavit stan. Bohužel přijíždíme po zavírací hodině a nikde není ani noha, která by umocnila (či zrelativizovala) naše touhy a očekávání. O to se postaral až majitel kempu o tři kilometry níže. Ačkoliv byl kemp poloprázdný, vyběhl ze svého obydlí a vehementně tvrdil, že v kempu (pro nás?) žádné místo není. Vztekal se a během svého výstupu (kteréžto slovo zde sedí spíše než rozhovor) nás očima nejméně sedmkrát zastřelil (mne do úst, do žaludku a obou nohou). A tak jsme v tom posvátném údolí vyrazili prach z obuvi své a popojeli do tichoučkého kempu o kilometr dál, kde nás v recepci přijaly nevinné děti (zastupující zřejmě matku). Nechali jsme maličkých k sobě přijíti, i obdrželi jsme místa k přebývání a slevy mnohé, takže líbost naše spočinula na místě onom. I šetřili jsme mravů a nervů obyvatel požehnaného místa tohoto a v tichosti a pokoře naši přítomnost v nic obrátiti snažili jsme (se). I s radostí provázely nazítří náš odjezd tváře stařenek a stařečků, kemp tento v pokoji a míru po čas letní v počtu více než hojném obývajících.

A pokračovalo požehnání naší výpravy, když kousek za kempem nalezla vhodný přístup k řece Gave de Pau zde tekoucí, zatím co šofér František ulovil v blízkém lovišti drahně pstruhů, kterými navečer zástupy (celou naši tlupu) skvostně nasytil. My pak usedli do lodí a vydali se po proudu řeky se slavným zakončením: Lurdy. Dosáhnout jich a proplout jimi. Vznešený cíl, ospravedlňující podezřele netradiční cestu, jíž ho chceme dosáhnout.

Jak popsat řeku Gave de Pau v úseku nad Lurdy? Konkrétní kilometráž najdete v  DKV (či obdobném zdroji). Já k tomu přidám něco navíc – pocit. Viděli jste někdy (třeba ve filmu) kráčejícího vysokého církevního hodnostáře v ornátu, s komží a s dlouhatánskou vlečkou, která se za ním v dlouhých metrech táhne a splývá? Inu, ta vlečka je Gave de Pau. Je přívěškem, spěchajícím za významným poutním místem. Je přísně akurátní: daná šířka, hloubka, rozložení překážek a výše vln, rychlost proudu i koneckonců i okolí. Vše je v konvenčně odpovídající, ne příliš se odlišující normě (jak říkají Němci, „mässig“). Jít v uličce za vlečkou ornátu vysokého kněze poskytuje pocit určité mimořádnosti, ale – přiznejme si – není to zas až takové vzrůšo. Ozdoby na takové vlečce bývají střídmé a souměrné, ale tak, jako na ní nenajdeme barevný flek po rajské omáčce, který by nás zaujal a povzbudil naši fantazii, tak ani na Gave de Pau nenajdete přes pár peřejek balvan, který by vstoupil do vaší paměti tím, že na něj beznadějně namotáte loď. Člověk by řekl, že Lurdy jsou jediným opravdovým vzrušením na popisovaném toku – pro člověka věřícího i bezvěrce, arciť z rozličných důvodů. Ale nepředbíhejme.

Vladimír Hejtmánek