"Kdybyste potkali modrý singlový pádlo, hoďte mi ho na pravý břeh," volám na borce v kajaku, doprovázejícího velmi početnou skupinku žlutých nafukovaček Yukon. Všiml jsem si nálepky Adrenalin Centrum. Ještě padesát metrů. Musím nějak obejít tu zatracenou skálu, co mi stojí v cestě. Soutěska je strmá, terén podmáčený, jsem jak dobytek. Pískám, křičím, až po chvíli vidím Martina, jak se pokouší chytit házečku. Je krátká, pokaždé dopadne tak metr před Martina do rychle se valící řeky.

Možná bych měl pro tento a podobné články udělat rubriku „To nevymyslíš“, nebo tak něco. Naše historka je ale skutečná a tak ji podávám ze dvou pohledů, tak jak se stala. :)

Pítrs
Nedělní ráno je obzvláště sychravé. Nakonec leje jak z konve, teploměr v autě hlásí 9,5 stupně. Sedím zahrabanej do spacáku, nechce se mi nic. Terezka mi sedí mezi nohama a stále dokola opakuje nové slovíčko, které do ní úspěšně vpravil Pilka. „Kámo, kámo,…. Prší,….“ Pak soustava nesrozumitelných výrazů, které jsou prckům v roce a půl přece naprosto jasné. Nahoře na trámu visí mokrá bunda, triko, a spousta jiných věcí na vodu. Fuj. Oklepu se při myšlence, že se do toho budu strojit. Nejhorší je vždycky pasáž od kolen nahoru. Fuj.

O hodinu později jsme v tom hnusným, studeným a mokrým hydru. Teda jen Martin, jeho žena Zuzka a já. Pilka s Lůcou to vzdali. Maj rozum, ale soutěska na Salze je příjemné svezení a přesto, že jsme ji dali již třikrát, jdu si naposled zápádlovat a doprovodit Martina se Zuzkou na Yukonu. Jenže se ne a ne usadit, po předchozím dni v Raptoru jsem si naposled vzal svého starého Mystika. Byl přivázanej na střeše. Vrtím se v něm, jsem nesvůj. Kolikrát jsem si říkal, že si musím seštelovat sezení. A ono néééé, na to je dost času, opět si nadávám jako minulý, i předminulý a předpřed… minulý týden.

Doháním žlutou nafukovačku. Tu a tam nějaký ten vracák, pak vidím váleček za ohromným balvanem. „Pítrsi, až zítra pojedem, tak přeskoč ten balvan a bůfni ten válec.“ Vzpomínám si na pilkovo nemravné návrhy. Jenže jsem na úplně jiný straně řeky a popravdě, už ani ty ruce po 4 dnech moc neposlouchaj. Když míjím onen balvan a váleček za ním se tvořící, otočím se a…. valím bulvy.

Martin
Jelo nám to skvěle. Do vracáků jsme se chytali velmi jistě. Fungovalo nám to se Zuzkou skvěle. Jenže! Do teď nevím proč, ale nesrovnal jsem včas loď a při nájezdu do jedné z velkých vln jsme byli skoro bokem. Vlna nás tak nakopla, že Zuzka vyletěla do vzduchu jak na katapultu a já skončil pod převrženou lodí. Když jsem se vynořil, měl jsem vedle sebe dost zoufale vyhlížející Zuzku. Křiknul jsem směrem k ní, ať se drží lodi. Sotva jsem to dořekl, další vlna mě stáhla pod vodu. Jedna ruka drží křečovitě převrženou loď, druhá pádlo. Hlavou mi proletěly všechny informace z kurzu záchrany na divoké vodě. Hlavně klid, to dám. Další velká vlna, mi vyrvala z rukou pádlo i loď. Když se vynořím, vidím Zuzku, zdá se, že zvládá. V hlavě zase kurz sebezáchrany. Na záda, nohy mírně od sebe, rukou chránit pusu před vlnama, abych se nenalokal. Směruji tělo hlavou k pravému břehu. Funguje to, začínám se k němu přibližovat, ale voda má šílenou rychlost.

Míjím několik vracáků, snažím se zachytit kamenů, ale proud je hrozně silný. Stále kloužu po šutrech níž a níž. Konečně. Jsem ve vracáku. Až teď mi dochází, jak je ta voda studená, ale jsem dobře oblečený a adrenalin mi málem stříká z uší, takže zima mi rozhodně není. Vylezu na první šutr a přejíždím očima nejdřív vodu od shora dolů a pak břehy. Strašně se mi uleví, když vidím mávající Zuzku a si o 20 m proti proudu na levém břehu. Je v pohodě a na rozdíl ode mě má i pádlo. Je uvězněna na skalní polici, asi 5 m nad vodou. Police se zužuje a snižuje. Vím, že Zuzka bojuje se skalami a stísněným prostorem, ale zdá se úplně v pohodě. Já blbec. Zapomněl jsem házečku v kajaku. Volám na Zuzku, ať mi hodí svojí. Kdyby se jí to povedlo, vylezu proti proudu, Zuzka by skočila do vody a já jí vykejvnu do vracáku na pravém břehu.

Pítrs
Hrabu pádlem jak o život, ale Yukon mi vyklouzl. Tak tady ho už do vracáku nedostanu. Asi se pěkně projdou, blesklo mi hlavou, protože dalších skoro dvě stě metrů valila řeka úzkým korytem, kde nebyla moc velká šance dostat loďku na břeh. Potkal jsem martinovo pádlo, které jsem hodil na břeh. Ale když jsem se otočil dozadu, abych se podíval, jak bojují ve vlnách oba vodáci, zahlédl jsem, jak sklouzlo zpět do vody.

Nechal jsem obě lodě vytažené na malé skalce. Původně jsem chtěl dát kajak do Yukona, ale jeho tlačení do vracáku mě dalo natolik zabrat, že jsem prvních pár vteřin byl rád, že sedím a rozdejchávám boj proti silnému proudu. Vykašlal jsem se na to a nechal je vedle sebe jen tak ležet. S házečkou v ruce jsem se vydal zpět po břehu. Bylo to docela peklo. Rozmáčený strmý svah, hustý porost, brodění se… Zastavila mne skála, kterou bylo potřeba přelézt, v ten okamžik jsem už ale uviděl Martina, jak se snaží chytit házečku, kterou mu Zuzka háže z druhého břehu. Marně. Lano je krátké a pytlík padne vždy do vody metr od břehu.

Chvíli mi zabralo, než jsem se vyškrábal svahem nahoru, abych překonal vysokou skálu, která se zakusovala do řeky. pár minut na to jsem už byl u Martina a Zuzky.

Martin
Máme kliku v tom, že jsem nedaleko mostu. Poměrně jednoduše se dostávám nahoru, přecházím most a skoro horolezeckým terénem slézám na levý břeh.

Zuzka s vypětím všech sil (hlavně psychických) prolezla tu polici a je u mě. V ten okamžik vidím v řece další převrženou loď. Beru Zuzčinu házečku a zase přesně podle kurzu záchrany, nejprve navazuji kontakt s plaváčkem a pak házím. BINGO, kurz a trénink se fakt vyplatil. Trefuji se na první pokus a vyděšená slečna se chytá. Bohužel v ten moment nad ní najíždí jiná loď. Kdybych jí držel, dostal bych jí pod tu loď a tak jí radši pouštím. Házečka je v pr.. teda v řece, ale slečna je nad vodou.

Vylézáme se Zuzkou nahoru na most a přecházíme na druhý břeh. Tam potkáváme Pítrse. „Loď mám o pár vracáků níž, ale pádlo jsem neviděl.“ Nevadí. Jdem. Teda spíš se prodíráme přes balvany a křoví po proudu. Těch pár vracáků je skoro 300 m. V jednom místě musíme rozbalit Pítrsovu házečku a slanit ze skalky dolů. Průběžně si uvědomuju, co všechno se nám začíná postupně zúročovat. Kurz záchrany u Petra Ptáčka, který i mě, troufnu si říct, zkušenému vodákovi dal opravdu hodně a který můžu jen a jen doporučit.

Horolezecké průpravě, kterou jsme prodělali v kempu Baldovec a já pod dohledem horolezců na stěně Smíchoff v Praze a Honzovi Novotovi za kondici, kterou oba máme. Mezitím kolem nás projela spousta lodí a proplavalo hodně plaváčků, cvaklíků, jako jsme my.

Asi po půlhodině naší snahy dostat se k lodi najednou Pítrs řve někam po proudu. „To je naše loď“ !!! Koukám, co se děje a vidím, jak někdo sváží naší loď navázanou za sebou. Do pr…., to snad není možný. Soudruh vedoucí z nějaký český cestovky si myslel, že je to jejich loď a tak se jal, jí stáhnout dolů po proudu. Zřejmě vůbec neřešil, kde je posádka a už vůdec ne to, že vedle naší lodi je zaparkovanej Pítrsův kajak. Copak sakra nevědí, která loď je jejich a která ne? Začínám řešit, jak se dostat pryč z kaňonu. Most je daleko za námi a kolem nás jen samé skály a hodně příkré kopce.

Pítrs
To je naše loď!!! Křičím a gestikuluji směrem k borcům, co navazují žlutého Yukona ke své lodi. Marně. Najednou zaberou pádly, vjedou do proudu a jsou pryč. Běžím rychle k místu, kde jsem nechal obě lodě a doufám, že to není pravda. Těch Yukonů tady plavalo strašně moc.

Přehoupnul jsem se přes malou skalku. Na břehu byl jen můj kajak. Debilové, utrousil jsem. Celou dobu jsme s nima komunikovali, řešili uplavané pádlo. Pelášili jsme ve třech po břehu dolů po proudu. Japak se asi ted odvezem? Zuzku si vezmu na zada a Martina zašlapu do špičky místo zrcadla???

Vrátil jsem se k Martinovi a Zuzce. Ponadávali jsme si, to k tomu prostě patří. Domluvili další postup. Já se vydám po řece dolů a zkusím vysvobodit naši loď, Martin se Zuzkou se pokusí dostat ze soutěsky. Nechávám jim házečku, v tomto terénu jim bude více než dobrá. Sedám do loďky a pádím dolů.

Přehoupnul jsem se přes vlnku a vplul do vracáku. U skály na pravé straně se pohupovalo snad patnáct, možná i více žlutých nafukovacích deblovek. Na pravém břehu meditovali borci v kajacích – instruktoři, co si počít s lodí, kterou mají tak nějak navíc. Vyměnili jsme si pár krátkých vět. Přišlo mi to dost vtipné a popravdě, nechtěl bych být v jejich kůži, asi by mi bylo dost trapně. Bylo ale jasné, že proti proudu se již nedostaneme. Řeka byla sevřená mezi vysoké skály a navíc Martin se Zuzkou se již prodírali strmou strání nahoru do civilizace.

„Vemte mi ji dolů“ ukončil jsem krátkou konverzaci s instruktory českého Adrenalin Centra a vydal se po řece dolů.

Martin
Našli jsme potůček s malými vodopády, který se vlévá do Salzy. Zdá se, že průchod korytem potůčku, bude asi nejschůdnější. Je tam sice spousta kamenů, větví a spadlých kmenů, ale je na co stoupnout a o co se opřít.

Postupujeme pomalu, ale docela to jde. Obdivuji, v jakém klidu je Zuzka a jak skvěle funguje. Šplhá nahoru jak kamzík absolutně bez řečí a komentářů.

Pak se ale dostáváme k místu, kde na nás voda kolmo padá z několika metrové výšky. Tudy to tedy nepůjde. Hledám cestu kolem a zdá se, že jediná šance je po příkrém svahu a po šutrech rovnou nahoru. Navazuji se na házečku jako na horolezecké lano a jdu nahoru. Po překonání první části se zajišťuji o strom a volám na Zuzku, ať si připne na karabinu na bezpečnostní popruh vesty jako na prsní úvaz a jde. Jistím ji klasicky přes rameno. Zvládá to docela dobře. Další úsek, vše se opakuje. Pak ale přichází část, která je tak strmá, že kdyby mi to ujelo, skončím někde dole jak placka. Stavím tedy Zuzku do stabilní pozice a vysvětluju jí, jak mě bude jistit. Nesmí mě táhnout dolů, ale přesto musí mít neustále dobráno tak, že kdybych ujel dolů sjedu jen pár metrů pod ní. Dnes poprvé vidím, že se fakt bojí. Má strach, že mě neudrží, pokud ujedu. Naštěstí se dostávám nahoru bez problému a tak opět já jistím ji.

HOTOVO jsme u silnice. S úlevou smotávám házečku a znovu děkuju těm, od kterých se se Zuzkou oba učíme. Zvládli jsme to v podstatě bez jediného zaváhání, pokud nepočítám ten prvopočátek, tedy mojí chybu na kormidle.

Ještě nikdy jsme se spolu se Zuzkou necvakli, takže první „cvak“ a to ještě v takových podmínkách byl opravdu křest ohněm. Jsme jen lehce potlučení a špinaví. Voláme do kempu Pítrsovu ženu Janu s prosnou, aby pro nás přijela. Všechno končí vlastně happy, ale stejně celou cestu domů neřešíme nic jiného a sčítáme chyby a pozitiva této zkušenosti.

Poděkování na konec
Chtěl bych poděkovat borcům z Adrenalin centra za perfektní adventure zážitek, který dvěma lidem dal pocit, že to co dělají má význam. V podstatě se jednalo o malý manželský teambuilding, o kterém teď budeme dlouho a čím dál pestřeji vyprávět :)))

Foto: Martin na svůj mobilní telefón

Pítrs a Martin, ww8.cz