aneb

O košavě

Jaké jen mohou být na Dunaji vlny!
Jsem člověk mírný a nehádavý, ale v tom nepovolím. Viděl jsem je na vlastní oči, slyšel jejich neúnavné, hučící nárazy o břeh na vlastní uši a pocítil jejich nepříjemný chlad a sílu na vlastní kůži a žaludku.
Viděl jsem, slyšel a i na vodě zažil košavu – dunajskou bouřku.
Budete zklamaní, ale dunajská bouřka vůbec nemá tu známou scenérii normální bouřky: po obloze se převalují těžké mraky olověné barvy, vše kolem je nepřirozeně ztemnělé, z nebe padají záplavy vody, blesky se zapalují oslepujícím bílým světlem jeden za druhým a do toho proniká hvízdavá melodie větru, zuřivě zmítající listím na stromech a lomcující vším, co mu přijde do cesty. Ne, nic z toho v takové košavě není! Až na ten vítr. Není takový obyčejný, na jaký jsme zvyklí, ale spodní, takový, který duje vytrvale, silně a rovnoměrně nad hladinou a do hladiny. Takový spodní vítr vám dokáže i za krásného slunečního dne připravit na vodě hotové peklo. ¹⁾

Je slunečné odpoledne na Dunaji před druhou hodinou odpolední. Mám za sebou větší část etapy ze Smedereva do Veliko Gradiště. Jsem nováček na regatě TID a pouze se dohaduji skutečnosti, o kterých ti zkušení vědí. Tato etapa je zřejmě obávaná: „Ako príde vietor, tak sa kolem Ramu ochujíme,“ říká Slovenka Zuzka, divoženka, která navzdory svému handicapu kraluje na červeném mořském kajaku. Večer před etapou si mne volá Dean, vedoucí srbského úseku a ukazuje mi na mapě, kterými cestami mezi ostrovy lze alespoň na chvíli uniknout větru. Průběh dnešní etapy zatím obavám nenasvědčuje: počasí je letní, vítr nefouká, etapa je sice dlouhá a klade nároky na fyzickou odolnost, ale doposud nevybočuje z ničeho, čemu jsem na Dunaji přivykl.

Blížím se na své singlovce k Ramu, což je zřícenina pevnosti na pravém břehu Dunaje. Řeka je zde široká a dává prostor několika ostrovům položeným vedle sebe. Po malém váhání se pouštím do středního ramene, které mi doporučil Dean jako únikové. Proplouvám mezi ostrovy s mrtvým zatopeným lesem. Několik pádlistů na seakajacích sleduje, kterou cestu si vyberu, následují mne a jako rychlejší mne předjíždějí. No, nevadí. Ostrovy končí a na konci otevřené vodní plochy se na malém ostrohu objevuje pevnost Ram. Cesta přes lagunu je nekonečná, inu, mám již za sebou čtyřicet kilometrů v balkánském vedru a fyzickou únavu nelze popřít. Navíc mne už z dlouhého klečení bolí nohy, takže k přístavišti přívozu připlouvám ve stavu vyžadujícím si alespoň malou přestávku. Prohlížím si stavbu podnikatelského baroka nějaké místního zbohatlíka a na dotaz mladého fotoreportéra, kam pluji, odpovídám hrdě: „Až do Černého moře.“

Po půlhodině sedám do lodě a vyrážím na řeku, která se zužuje a vkliňuje mezi břehy zvedajícími se z nížiny do dosud nezvyklých pohoří. Držím se srbského břehu, který nám byl doporučen: „Na rumunský (levý) břeh můžete jen tehdy, půjde-li o život,“ pamatuji si ze včerejší porady. Držím se břehu, kudy vede nejekonomičtější trasa, a obeplouvám první horský hřbet. Registruji, že začíná foukat vítr. Na vítr z protisměru jsem si zvykl jako na nejčastější průvodní jev dosavadní plavby a nijak mne nevzrušuje. Proto si ani nevšímám jeho zvyšující se síly. Je zatím spíše nepříjemná, klade nároky na fyzičku a řízení lodi, ale není to doposud nic fatálního.

Nejdřív si vítr hladinu, hlaďoučkou jako sklo, lesklou jako zrcadlo, tichoučkou, lákavě klidnou, mírně rozčeří. Je rafinovaný. Maličké vlnky mu nastavují své hřbety. Je to uzoučká plocha, ale existuje, přece se může do něčeho opřít. Je trpělivý. Z maličkých vlnek se mu podaří udělat větší, které se rozběhnou po celé hladině. Je po tišině. Do větších vln se lépe opírá, vlny rostou a pomalu se vyrovnávají do protáhnutých řad. A to už je pořádná plocha na opření.
Řady vln jsou ještě husté, s tupými vrcholky a plavbě celkem nepřekážejí, až na to, že citelně snižují rychlost. Potom se však začnou zvyšovat, špičaté vrcholy s perlovými hřebeny se lámou a údolí mezi vlnami se rozšiřují. To již dosahují jeden a půl až dvoumetrovou výšku a protáhnuté jsou na osm až devět metrů. Množství vody se v pravidelných nárazech valí na loď, vyšplichuje do výšky, tříští se, hučí.
V takových chvílích utichá na Dunaji doprava. Řinčí kotevní řetězy a lodě, které se nestihly ukrýt do kryté zátoky nebo ramene, se připoutávají ke dnu. Zkušení lodníci vám kdykoliv povyprávějí o košavách, při kterých vlny dosahují až třímetrové výšky a jsou tak silné, že s vlečnými čluny, do kterých se vejde sto vagónů, si pohazují jako s kaučukovými hračkami. Běda člunům, které se před příchodem košavy nestihly pevně a těsně svázat po dvou – třech k sobě! Běda lodi, která se nezabezpečila ještě jednou kotvou! ¹⁾

Míjím bagr, který uprostřed řeky prohlubuje koryto a vytěžený štěrk sype do přistavených nákladních člunů. Neregistruji, že rachot bagru splývá se zvuky vyluzovanými stále zesilujícím větrem. Po obeplutí kopců na pravoboku se přede mnou otevírá široký prostor, kde Dunaj dosahuje šířky čtyř (posléze šesti) kilometrů. Vítr se stává nesnesitelným a postup vpřed se z metrů mění na decimetry. Dívám se na srbské břehy otevírající se laguny a začínám chápat varování, že jsou jen velice obtížně přístupné. Na sto metrů kolem nich je pásmo nafoukaných řas, které hrozí znemožnit pádlování, zvlášť za počínající vichřice. Protivítr se stává kritickým a já stojím před volbou určit ve stále těžších podmínkách další plavební trasu. Je mi jasné, že do polí řas se nesmím dostat, to by mne odtud museli tahat vrtulníkem. Vítr zesiluje a jeho tlak se stává takřka fyzicky bolestivým. Upínám pohled na protější rumunský břeh tvořený vysokými kopci, kolem nichž se navíc řeka stáčí doleva. Myslím, že mi zde kyne naděje – traverzovat přes řeku, dostat se do tušeného závětří a nějak se posunout blíž k deset kilometrů vzdálenému cíli etapy ve Veliko Gradiště. Rozhoduji se přeplout Dunaj a vyrážím na otevřenou hladinu.

Co bylo dál, to již nikdy nechci zažít. Hučení vichřice, vlny hnané větrem. Zjištění, že srbský břeh je ztracen a rumunský se nepřibližuje. Marnost pádlování, kterým se nedokážu posunout dál. Poznání, že každá sedmá vlna je opravdu vyšší než předešlé a je třeba ji najet šikmo, ale tak, aby příď nestrhl vítr. Rozbouřená široká prostora okolo bez jediného bodu záchrany. Vlny, vlny a vlny. Příď lodě vyhazovaná až nad moji hlavu, za zády tušené vodní bagry, pocit (anebo vědomí?), že stojím ve větru a vlnách na místě. Každá pomoc kromě té ve vlastních pažích je nesmírně daleko. Životní zkouška vlastnoručně postavené lodě a otázka, zda to, co jsem do ní teoreticky vtělil, v praxi dunajské bouře odolá. A kolem vlny, vítr, vítr a vlny.

Nicméně každé úsilí má svůj konec a já přirážím do relativně krytého zálivu na rumunském břehu. Jsem vděčen za pevnou půdu na dosah a hraniční poměry a zákazy jsou mi srdečně fuk. Vytahuji nejistě loď a sedám na vyplavený kmen. Rozhlížím se kolem jako novorozenec patřící poprvé na tento svět. Nevím, co bych měl dělat dál. Pohled na řeku vylučuje další plavbu. Proti proudu Dunaje se valí valy vln s bílými hřebeny, které strhává vítr a vodní pěnu a tříšť zpupně žene proti směru, odkud Dunaj přitéká. Na břehu přede mnou mají stany rumunští rybáři, kteří své pruty nahodili právě do prostoru, kterým bych měl odplout. Činím marný pokus obeplout je a podél břehu pokračovat dál: leží přede mnou pole nafoukaných vodních řas, které svazují každý pohyb lodě a záběr pádlem. Z řas vyčnívají tmavé oblouky. „Proč jsou zde tak četné gumové duše?“ plám se sám sebe, abych při bližším pohledu odhalil, že jsou to těla uhynulých vodních hadů, zapletená do pasti z řas. Rybáři na břehu výhružně pozorují moje manévry a očividně jsou připraveni zasáhnout pěstmi v okamžiku, kdy bych se lodí či pádlem dotkl jejich návnad.

Během půlhodiny připlouvají dva Němci na skládacích kajacích. V očích mají děs a prohlašují, že končí, že toto nepojedou. Ani oni nevědí, co dělat dál, a proto odpočíváme a čekáme na Godota, který nám otevře cestu dopředu. Po chvíli připlouvají další dvě lodě a již je nás pět, tedy dostatečně úderná jednotka, aby plula podél břehu dopředu vlasec nevlasec. Rumunští rybáři to vidí a stahují se a my vyrážíme v síle plynoucí z množství, ale přitom každý za sebe. Mořské kajaky se probíjejí, vpřed se horko-těžko dostávají i skládačky. Já na singlovce hrdinsky zabírám a ulamuji, bojuji s větrem i řasami a s vypětím všech sil obeplouvám jakýsi mys zdůrazněný hrázkou, na které opět kdosi chytá ryby. Plně se do mne opírá vítr a nutí mne zabočit ke kamenitému břehu. Vystupuji a rekognoskuji terén: pár set metrů přede mnou je malý ostrov slibující odstínit nejhorší vítr. V cestě je však zatopený les, holé větve stromů čouhají z vody a varují ve větru obtížně zvladatelnou kánoi před vplutím do tohoto minového pole.

Přesto činím několik pokusů plout dopředu, ale nejde to. Vítr mne strhává a jen s vypětím všech sil se dokážu vrátit na místo, ze kterého jsem odrazil. Vytahuji loď na břeh, protože nezbývá nic jiného. Je půl šesté a nedám-li o sobě vědět, za půl hodiny začne pátrání. S panikou zjišťuji, že za celé odpoledne se mi podařilo upádlovat pouhý kilometr dopředu. Do cíle zbývá devět. Dostavují se policisté a seznamují mne se situací – vichřice má trvat tři dny. Mám zůstat na místě, starají se, mám-li jídlo a vodu. Nevidím možnost, jak se dostat dál. Propadám únavě, malomyslnosti a bezmoci a posléze rezignuji. Volám mobilem vedoucímu regaty a pět hodin poté, co jsem v Ramu hrdě proklamoval cíl mého doplutí do Černého moře, končím svoji účast na regatě.

Jsem s lodí na kamenitém břehu Dunaje a nemám jasno, co bude dál. Na jedné straně cítím úlevu, na druhé straně se mi dere do očí pláč. Nevyplakaný pláč šoku z mezních zážitků a bezmoci, který i po čtvrtroce zůstává, mi při každé připomínce vstupuje do očí.

Nemilosrdná královna košava!

Text a fotografie: Vladimír Hejtmánek

¹⁾ Jan Jonák – Po Dunaji (Dvetisíc dvesto kilometrov, Panoráma 2010). Dostupné na: www.panorama.sk. Ze slovenštiny přeložil Vladimír Hejtmánek.