aneb

Neměl jsi jedinou šanci

V létě 2015 jsem se zúčastnil největší a nejstarší vodácké regaty na světě - Tour International Danubien (TID). Na singl OC (Open Canoe) vlastní výroby jsem spolu se stovkou dalších pádlerů ze čtrnácti zemí splouval Dunaj na trase z Ingolstadtu do Sfantu Gheorghe na pobřeží Černého moře. Regata je rozdělena na denní etapy o délce od 30 do 65 kilometrů. Každý účastník pluje na vlastní riziko a odpovědnost s veškerým potřebným vybavením ("na těžko"), jen s minimální podporou organizátorů, kteří zabezpečují pouze tábořiště, vodu, většinou i večeři a základní informace o cestě. Celá regata se vyznačuje atmosférou pospolitosti a přátelství, které usnadňuje překonávání námah regaty.
O cestě jsem se rozhodl psát deník. Tedy, spíš namlouvat. Každý večer před usnutím jsem zapnul diktafon a zaznamenal události a dojmy uplynulého dne. Poslední dny jsem zaznamenával vzrušené události i v průběhu dne. Následující řádky jsou přepisem záznamů posledních dvou dnů cesty. Záznamy jsou v autentické verzi provázeny nespisovnými slovy a vazbami, projevy emocí a dalšími nešvary, které sice oživují vzrušující zážitky, ale žel jen tomu, kdo je prožil. Pro ostatní mohou být naopak bariérou znepříjemňující čtení článku. Proto jsem záznam pro účely uveřejnění stylisticky upravil.

31.7.2015, Smederevo, cca 21:00 hod

Dnes je jednatřicátého července, mám dojem, že pátek a spím v pevnosti Smederevo. Byl to vzrušující a namáhavý den, kdy jsem dostal od Dunaje docela do těla.
Včera večer bylo jasné, že se změní počasí. Po půlnoci jsem šel na malou a jak se koukám na nebe, tak se v dálce zablesklo. Za chvilku se zablesko víc a pak zas. S pocitem uspokojení jsem kouknul na hodinky a řekl si "Paráda, bouřka jde, tak hlavně ať se to vybouří do rána, ať v tom nemusíme na vodu, až budeme ráno v pět vstávat, ať už je to vypršené". Což se také splnilo, protože bouřka přišla do dvaceti minut a nebyla nijak zvlášť prudká. Ráno v pět ještě pršelo, což umocnilo každodenní nechuť vylézt ze spacáku o další důvod. Pět minut před půl šestou však přestalo pršet, tak jsem vylezl ze stanu do nového dne. Na obloze se honily chmury a bylo nevlídno. Bylo dost pozdě, tak jsem si ani neudělal snídani. V žaludku jsem ještě měl guláš, který jsme včera dostali a se kterým jsme nepočítali, tak jsem jen vypil litr kyselého mléka, sbalil si věci a stan a šel rychle na vodu.

První záběry pádla otevřely další etapu, a to z Bělehradu do Smedereva, jednu z těch delších. Hned po startu jsme museli přeplout velikou lagunu, kde se Dunaj rozšířil a zpomalil. V pošmourném ránu, kdy jsem ještě nemohl přečíst další vývoj počasí, byla taková velká otevřená plocha hned na začátek etapy poněkud deprimující. Po přejezdu laguny řeka nabyla obvyklou šíři rozdělenou častými ostrovy. Volil jsem mezi nimi asi delší trasu, než jsem musel, ale nechtěl jsem v některém ramenu uváznout na mělčině z tekoucích písků, které se zde občas vyskytují. Zde je však již Dunaj široký a veliký, tady už na rozdíl od Maďarska v podstatě žádné mělčiny nejsou, zde je již Dunaj veletok. Je tak široký, že jednotlivosti na druhém břehu lze okem stěží rozeznat. Když jsem o pár hodin později Dunaj přejížděl, a to jsem pádloval ve strachu před bouřkou pěkně svižně, trvalo to nejkratší cestou více než deset minut, což je na slalomové singlovce kilometr, možná i kilometr a půl.

První kilometry dnešní etapy jsem plul kolem kotviště velkých lodí, depa všelijakých vraků a přístaviště, takže jsem se neustále vyhýbal vlečným člunům a remorkérům. Řeka byla poměrně členitá, což bylo dobře, protože plavba v ramenech mezi malými ostrovy je zajímavější a příjemnější, než plout hlavním řečištěm. Počasí se ustálilo a bylo takové solidní, sice pod mrakem, zato teplo a bezvětří nebo téměř bezvětří, nic znepokojivého. A tak jsem plul a plul a kilometry pomalu ubíhaly. Dnešní etapa jich měla padesát, takže ubíhaly pomalu. Jejich absolvování si zlehčuji přirovnáváním zbývající trasy k úsekům domácích řek, které splouvám. Když do cíle zbývá třeba třicet kilometrů si říkám, cha, to je cesta z Brna do Tišnova, kterou důvěrně znám, anebo „Svratecká třicítka“, ale ta aspoň teče, potvora, zatím co ten Dunaj tady už moc neteče. No, nevadí! Však už nějakou dlouhou etapu tady mám za sebou!

Plavba doposud probíhala dobře. Zkracoval jsem si trasu mezi levým břehem a nějakými malými ostrůvky, které mi zakrývaly výhled na řeku. Po vyplutí z kanálu do otevřeného výhledu jsem najednou viděl, jak se rychle začíná černat obloha, a proto i když ideální trasa pokračovala podél levého břehu, rozhodl jsem se přeplout na pravý břeh, na kterém je cíl etapy ve Smederevu, dokud to atmosférické podmínky bez hrozících potíží dovolí. Následující vývoj plavebních podmínek ukázal, že to bylo dobré rozhodnutí. Ve velice krátké době se přihnal oblak mlhy s deštěm a začala velikánská vichřice, která okamžitě zvedla velké vlny. Toto boží dopuštění se přihnalo z toho pro mne nejnepříjemnějšího směru, totiž ze zadní čtvrtky na ruku, to znamená z levé strany zezadu. Vítr se opírá naplno do zádi lodě a stáčí ji nabok, takže místo pádlování dopředu musím neustále širokými záběry od přídě srovnávat loď do směru plavby, což je ve vysokých vlnách dost vyčerpávající.

Plul jsem dál v tomto nečasu kvůli pocitu bezpečí nedaleko břehu. V dálci jsem již viděl Smederevo, přes značnou rychlost plavby však jako by se nepřibližovalo. To jsou dojezdy, kdy je cíl na dohled a přece se nepřibližuje, a kilometrovníky na břehu ukazují naprosto pesimistická čísla. Takže jsem plul podle břehu, abych se jistil proti vlnám, a to jsem asi udělal trošku chybu. U břehu přede mnou byly uvázány vedle sebe velké nákladní čluny s převislou šikmou přídí a v malé vzdálenosti další. Když jsem je chtěl obeplout a našikmil jsem do proudu loď, se ukázalo, že pod silou větru a vln nejsem schopen kontrolovat plavbu a garantovat, že se překážce dokážu vyhnout. Vítr mi bral záď, stáčel loď na bok k vlnám, hnal ji slepě kupředu a já jsem opravdu neměl sílu v rukách loď stočit do bezpečného směru. I když jsem to měl na ruku a dělal jsem široké a silné záběry, proti tomu větru jsem vůbec neměl šanci. Když jsem viděl, že další plavba je dost riskantní a že bych se mohl dostat před ty lodě a pod ty lodě a to by byl konec, tak jsem raději otočil loď a vytraverzoval proti větru ke břehu. Loď jsem vytáhl na kameny nedbaje na to, jak ji chudinku těžkou derou, oblékl jsem si bundu do nepohody a pochopitelně plovačku a čekal jsem, až vichřice ustane, což se asi za hodinku stalo. Zatím jsem viděl, jak se ostatní na seakajacích prodírají vlnami, na těchto lodích s tím nemají problémy, a tak mizeli jeden za druhým a já trčel na břehu.

Potom se vítr trošku uklidnil a já jsem se podívali na situaci před loděmi, jestli je tam třeba podél břehu nějaká úniková cestička a pak jsem se rozhodl to risknout. Nasedl jsem do lodě, vytraverzoval proti vlnám a větru asi do třetiny řeky, tam jsem stočil loď a podařilo se mi ty lodě minout, no...

A pak jsem byl značnou rychlostí hnán větrem a vlnami, celý mokrý, v plovací vestě mi však bylo teplo, až jsem doplul do pevnosti Smederevo, což je naprosto nádherná pevnost z patnáctého století v byzantském stylu se šestadvaceti věžemi. Do pevnosti je z řeky odtok, tak jsem do ní zaplul a tam už na mne čekal Hans. Je dobré, když má člověk kamaráda, který má starost o druhého, jak dopluje? a tak jsem celý utahaný a mokrý doplul před pevnost, přetáhl jsem loď přes náspy a dovezl ji na kolejdách malou brankou do pevnosti, kde táboříme. Byl jsem utahaný jak prase, co k tomu říct, vytahaná ramena a celé tělo obolavělé, s tou řekou byl v závěru dnešní plavby opravdu zápas. Etapa byla dlouhá, a když člověk zjistí, že loď ve větru nezvládne ani na ruku, což je co říct a vidí ta nebezpečí a ví, že když to nezvládne, může taky skončit pod těmi velikými loděmi, tak to nebylo nic optimistického.

Pevnost je nádherná. Prolezl jsem ji, podíval se na ni, fakt suprová. Dostali jsme večeři, maso s noky a omáčkou, ale byl jsem tak udřený, že jsem neměl ani chuť na jídlo a tak jsem snědl jen omáčku a ostatní tam nechal. Jsou zde dost mizerné záchody, jen dva na víc než sto lidí a navíc daleko v pevnosti, tak to asi budu řešit za hradbami přírodní cestou.

Venku konečně skončila diskotéka. Srbové jsou milí lidé a mají nás rádi, naneštěstí si však myslí, že když nám pustí muziku, a to nejen folklór, ale hlavně ten stupidní pop a osolí to na plné pecky, tak nám udělají dobře. My přitom toužíme především po klidu k odpočinku, dát v noci do pořádku unavené údy a připravit se na vstávání příštího dne, protože většina lidí tady vstává kolem páté hodin a já koneckonců taky. A přitom, co jsme tady v Srbsku, pořád posloucháme nějaké to srbské dus – dus.

Koupil jsem si včera v Bělehradě sedmičku Vranace, mám poslední decku, tak si ještě popiji červeného vínka. Byl jsem po příjezdu úplně groggy, dostal jsem zimnici, prostě jsem byl zralý do spacáku a spát, a přitom jsem musel plnit oficiální povinnosti. Protože jsem jediný Čech na regatě, zastupuji svoji zemi před všelijakými místními starosty a osobnostmi, a tak musím absolvovat proslovy o ničem a občas dostanu obálku s prospekty anebo triko...

Zítřejší etapa má osmapadesát kilometrů a bude dost náročná, protože jak nás varovali, tedy, sdělovali technické připomínky, vstupujeme do oblasti Železných vrat. Karpaty zde rozdělují dvě obrovské nížiny a Dunaj jimi stopadesátikilometrovým kaňonem proráží. Veškerý vítr zadržovaný Karpatami se zde vrhá v průrvě hor do Dunaje. Co dokáže udělat jsem viděl dnes: a když jsem v tom plul, vlny zezadu, vítr zezadu, byla to makačka udržet, a to nechci vidět, kdyby to šlo proti mně. Pokud jsem rozuměl, jsou tam i nepřístupné břehy, takže místy není možné z vody vystoupit. Dostal jsem informaci, kudy se dá případně utéct do nějakého kanálu mezi ostrovy, ale to řeší jen malou část cesty. Takže zítra bude asi rozhodující etapa. Bude dlouhá, bude namáhavá, nadřu se neméně jako dnes a možná rozhodne, jestli popluji dál.

Plavba přes Železná vrata bude kritická. Upřímně řečeno, ta moje loď s výbavou, kterou sebou vezu, do oblasti velkých větrů a vln není úplně nejlepší. Oni mi tady říkají, že prý jsem bojovník. No, já už tomu teď rozumím, to není žádná pocta, to je konstatování faktu, protože prostě překonávám podmínky, které mi nejsou příznivé. Mořské kajaky tady proplouvají v pohodě, ale já mám příď a záď jako velké plochy anebo plachty a když fouká nepříznivý vítr, a ten tady fouká asi pořád, tak to prostě nejede. Rozhodopádně, když propluji Železnými vraty, tak už to potom bude dobré, protože potom už bude klid, normální etapy po nějakých pětatřiceti čtyřiceti kilometrech, což je relativně pohoda.

Takže proplout Železnými vraty, to je program příštích pěti dní, který jsou přede mnou a jsou to kritické dny celý týto cesty. Doufám, že to nějakým způsobem zvládnu. S jistou dávkou štěstí, když bude dobré počasí, když nebude blbý vítr když nebudou blbé vlny. Na vedro už jsem si zvyknul, ruce se mi už také zahojily, takže už dávno si je nemažu léčivou mastí jako na začátku cesty, kdy jsem z pádla hubkou stíral zaschlou krev a přilepenou kůži a každý dotyk pádla byl jako dotknout se rozžhaveného železa. Tak by to snad, nějakým způsobem, mohlo klapnout.

Když jsem vyrážel na Dunaj, měl jsem dva strachy: Strach z bouřek a strach z velkých prostor. Ty bouřky zatím nebyly nic hrozného a i kdyby na vodě během etapy nějaká velká bouřka přišla, jako že určitě přijde, tak ji podobně jako dneska tu vichřici přežiji na břehu zabalený v nepromokavé bundě někde mimo velké stromy a podobná exponovaná místa, ostatně žádná bouřka netrvá déle než dvě hodiny. Horší jsou ty velké prostory. Když mám přejet velkou plochu jako je Dunaj, který zde má kilometr a půl, tak z toho nemám dobrý pocit. Zvažuji momentální zdravotní výpadek, ztrátu stability a možnost zvrhnutí. Vím, že je to nepravděpodobné, ale co bych v tom případě dělal? Je to poněkud obsedantní myšlení, ale nemohu se jej zbavit a pořád s ním zápasím. Ale patří to k širším souvislostem této plavby. On totiž celý ten Dunaj je hlavně o sebepřekonání. Dunaj je velice krásný. To je tak nádherná řeka, že je prostě... A když do toho padne dobrá pohoda a necítím bolest nohou z klečení ani otlaky sezení, svléknu si triko a tak nějak si užívám své vlastní tělo a dýchání a vůni řeky, když najedu s lodí do proudnice a mám ideální podmínky k plavbě, tak se ani těch prostor nebojím. Ale když přijde vítr, tak z toho mám prostě strach, tady z toho, ty přejezdy ve větru a velké plochy. No, nějak to zvládnu, koneckonců, jak říká Hans: "Můžeš si vybrat: Pádlovat - anebo pádlovat."

Co ještě říct před usnutím? Na co jsem z dnešních dojmů zapomněl? Ještě dopiji tu poslední decinku a natáhnu se do spacáku, a v pět ráno zase z něho tvrdě vylézt a zítra zase holt těch osmapadesát! kilometrů, nebude to zadarmo, budou bolet, ale musím se zapřít, bude to rozhodující úsek...

Dunaj je tvrdá, ale krásná cesta. Kdo to neprožil na vlastní kůži, ten to nepochopí, protože veškerá teorie je strašně daleko a slova jsou jen nedokonalá pomůcka, protože Dunaj, to je prostě jedinečný, nezprostředkovatelný zážitek.

Tak – dobrou noc.

1.8.2015, mezi Baziášem a Moldavou Veche, cca 17:30 hod.

Tento záznam upravuji minimálně. V originálu zní můj hlas jinak, než jej sám znám. Je v něm vyčerpání a šok z mezních zážitků, je zlomený bezmocí a nemá daleko k pláči.

Tak tady sedím na rumunském břehu... a vypadá to blbě, no.
Dnešní etapa byla dlouhá, ale pádlovalo se mi celkem dobře, počasí bylo příjemně letní, no ale posledních deset kilometrů, prostě přišla košava1), ... Pokoušel jsem se proti tomu probít....
V podstatě jsem myslel, že probojovat se proti větru z rumunský strany bude lepší a že se proti tomu nějak dostanu, a ten traverz, na to v životě nezapomenu, to byl boj o život...
No nic, no. Jsem to ustál, na dvakrát jsem se pokusil... dostat... do Veliko Gradiště. Zbývá mi deset kilometrů... za tři hodiny jsem udělal jeden kilometr...
Jsem tady na břehu... a je půl šestý. Když se mi nepodaří dostat do Veliko Gradiště, tak končím, protože nevýhoda tady tohoto je, že ostatní jedou dál, to už prostě nedojedeš, žejo, tady toto, ale do toho Velkého Gradiště... Anebo prostě uvidím... Třeba se nějak domluvím... to je, Srbsko, tam bych musel deklarovat loď a nevím kde co, třeba zůstanu tady v Rumunsku, i když jsem tady vlastně ilegálně, a třeba pro mě někdo přijede, když se domluvím, anebo když né, tak s tou lodí něco udělám. Můžu čekat, byli tady policajti, byli velice přátelští a všecko, chtěli vědět, kde jsou ostatní, měli plný notes jmen, co asi nedojeli, protože si mě odškrtli, velice vstřícní, ale říkali, že tady mám zůstat, jestli něco nepotřebuji, jídlo, pití, že to má trvat tři dny...
No, tak uvidíme, no.

Fortuna je přede mnou, česká vlajka stále vlaje... Tak, zatím ahoj.

10.8.2015, v Brně, telefonát od vedoucího slovenské výpravy

(Bratři Slováci mi odpustí moje užití jejich krásného jazyka)

Tož tak. Já se tam ale vrátím. A budu připraven. Protože Dunaj – to je droga.

ad 1) Košava je místní název pro několikadenní vichřici na Dunaji, která znemožňuje plavbu i velkých lodí.

Text a fotografie: Vladimír Hejtmánek