Před létem pomalu ubývá vodáckých akcí, a tak se letos rozhodujeme pro Svratku. Pod Vírem I. se pořádají závody ČPV, ale tam se nechytáme. Nechceme jet ani turistický úsek od Víru II, ale až ten nejzajímavější úsek po umělém kanálu. Tím je voda mezi vesnicemi Doubravník - Borač, kde je v průvodci uváděna obtížnost WW II v délce asi 5 km. Celý natěšení se ráno vydáváme k Doubravníku. Slunečné až přímo tropické počasí minulých dní dává tušit, že dnes s teplotou půjde také do tuhého. Ještě, že jedeme na řeku, kde se dá zchladit. První překvapení na nás čeká při odbočení ze silnici Svitavy - Brno. V jedné vesnici je značena velká objížďka, která tam byla i minulý rok - prý stále opravují jeden jediný most. Rada na ceduli by znamenala asi 30km zajížďku, a tak to bereme po silnici snad páté třídy. Občasné díry a úzká cesta uprostřed lesů není zrovna ideální. Když jsme se konečně vymotali na pořádnou silnici, přijíždíme do vesnice Nedvědice. Zde zastavujeme a jdeme se podívat na vodu. Jenže ouha, ona nikde. Suché a prázdné koryto není zrovna nejlepším prostředkem pro jízdu na řece. Tak, půl dvanácté, pouštět se mělo už ráno a přesto zde voda není? V tom musí být nějaký zádrhel. Že by ji nepustili nebo že by začali pouštět později? Pomalu se mé plány na vícenásobné splutí s využitím vlaku hroutí. Co naplat, jedeme do Doubravníku, snad to přiteče. Ve vesnici dojíždíme až na nádraží, kde vybalujeme nejnutnější věci a Martin odjíždí s autem do Borače. Zpátky se dostane po chvíli vlakem. S úsměvem nám oznamuje, že koryto je stále suché a voda nikde. Sakra, to není možné. Vzhledem k tomu, že jsem si sebou nevzal žádná telefonní čísla, jdu požádat výpravčího o telefonní seznam. Po několika pokusech se trefujeme a voláme na přehradu. "Jasně, vodu jsme v 8 hodin pouštěli," odpovídá na můj dotaz, zda se voda pouští, hrázný. "Jenže my jsme teď v Doubravníku a ona zde není," kontruji. "To není možné, to tam musí být každou chvíli. Vždyť pouštíme skoro dvojnásobek vody než jindy a navíc ji jedou tisíce vodáků."

Chvíli přemýšlíme, zda nezasáhla nějaká nadpřirozená síla, která by vysála vodu i s loděmi někam pryč, a my měli tu kliku, že jsme z toho vyvázli. Kam jinam by se to všechno podělo? Od nádraží to ale bereme přímo k řece a čekáme. Zapichujeme kontrolní klacek na břehu, abychom mohli pozorovat případné stoupání vody, leháme do lodí a meditujeme na tím, kdo zase vymyslel vodu, kde voda opět není.

Po půl hodině slyším nějaké zvyky. "Nekecal. To jsou přece vodáci!! Ahoooj." Rychle balíme, dofukujeme lodě, a zároveň zjišťujeme, že pro 3 lidi máme 2 Pálavy a jedno Safárko. Sakra. My vyndali z auta i druhou Pálavu, která tam měla zůstat. No nic, budeme brát stopařky. Voda opravdu stoupá závratným tempem a klacek je již úplně pod vodou.

Tak jsme se dočkali. Nasedáme a vyplouváme. Naše plány, že dojedeme do Borače, kde se autem vyvezeme, s autem pak jeden sjede zpět do Borače a vlakem se opět vrátí, pomalu berou za své. Časový skluz čekáním na vodu vše poněkud komplikuje. Vody je opravdu dost, ale ke koupáni to rozhodně není. Je kalná jak hustý kafe a její zápach také docela odrazuje od smočení (neplést s močením). Poklidná voda do WW I nás pomalu uhoupává na svých vlnkách, když se blíží první zajímavé místo. Tím je sjízdný stupeň s krásným kohoutem a několika vlnami za ním v blízkosti malé skály. Za skalou vpravo zastavujeme a chystám se něco nafotit. Jenže to není úplně nejideálnější místo, jelikož skoro nic nevidím. Vyjíždím odvážně s foťákem v ruce do proudu a snažím se zmáčknout spoušť s právě projíždějící lodí. "Kláda, bacha na kládu, je těsně za námi," ozývá se od projíždějícího kormidelníka. Tak to ne. V rychlosti balím foťák, balancujeme v proudu a zajíždíme ke břehu. Docela solidní polínko nás míjí a žene si to dál. Za stupněm je ještě jedna pěkná ostrá zatáčka, ale pak se to opět uklidňuje do WW I. Těsně před Boračem je najednou sucho. No, to je super, my předjeli vlnu z přehrady. Chvíli čekáme, než alespoň něco doteče, a pak již bez problému dojíždíme do Borače. Rychlý pohled na hodinky říká, že vlak je tu za 5 minut. To již s autem nestihneme. "Tak to zkusíme s loděma do vlaku, ne?" napadá Martina. Za pokus to stojí. Makáme ve vodáckém s loděmi na zastávku, která je asi 150m od mostu. Připravujeme se na protesty průvodčího. Třeba ani nevyleze. Už je tu vlak a průvodčí vylezl. Není z toho nějak nadšen, ale nakonec podlehl. Nesmíme to ale nikde říci, že nám to dovolit (o písemném zákazu nebyla řeč …). Soukáme lodě a ostatní matroš do vlaku a zabíráme celou chodbičku před východem. Pohled na prázdný vagón dává tušit, že se s problémy asi nesetkáme. Průvodčí nám preventivně účtuje cestu a přidává k tomu účtenku za nadměrné zavazadlo. Byl to fakt kámoš, účtoval jen jednu loď ze dvou.

Dvě zastávky a jsme venku. Tak to nám tedy suprově vyšlo. Za 10 minut jsme opět na vodě a jedeme to podruhé. Vodáků opravdu neustále přibývá, takže hrázný měl i v tomto směru pravdu. Sice jich nejsou tisíce, ale pár set by jich tu celkem mohlo být. Opět se dostáváme k jedinému zajímavějšímu místu, které sklouzáváme bez potíží. Následuje zatáčka, kde před námi naskakuje do klasické indiánské laminátky nějaký vodák s pravděpodobně jeho dívenkou. Nějak ale jízdu nezvládají a šup, už se koupají. Jedeme jim tedy na pomoc. Dívenka se dostává ke břehu poměrně snadno, ale její kluk drží loď a pluje za ní uprostřed proudu. Loď má naštorc k proudu, a i když je docela dost vody, občas nějaký kámen se přeci najde. Pak ji sice srovnává po proudu, ale zároveň ji přetáčí zpět dnem dolů. To k němu zrovna přijíždíme a radíme mu, aby ji otočil zpět. "Takhle tě nikam nedotáhneme." Nesouhlasí a stále se pokouší postavit a loď zadržet. "Tak to se ti hochu nepovede," říkáme mezi sebou a opět mu radíme, aby ji otočil. Vzhledem k tomu, že neměl na přídi přidělané žádné oko, k váze plné kánoe a právě se přibližujícímu se stupínku, ustupujeme od dalšího snažení mu pomoci. Počkáme pod stupněm, kde není takový proud.

Vylézáme z lodě a vidíme, jak si stupínek sjel i s lodí pěkně pod zádech. Ten bude mít modřin. Spolu s ostatními vodáky ho dostáváme ke břehu a jeho dívenku mu přivážejí další vodáci v raftu. Zkoušíme mu vysvětlit, že jeho způsob nebyl zrovna nejlepší, a že je opravdu nutné mít loď obrácenou dnem vzhůru. Díry v lodi nám dávají za pravdu. Je z toho ale celý vedle, tak naše rady stejně asi vůbec nevnímal. Nasedáme a valíme to do Borače. Vody máme dostatek i v dolní části, takže to byla parádní jízda vyřízená během necelé hodiny.

Co napsat závěrem. Svratka v tomto úseku teče docela slušně (když má vodu), ale hodnocení WW II od Doubravníku do Borače to jistě není. WW II je jen pod stupněm v délce asi 300m, jinak WW I za tohoto stavu vody. Krajina je krásná, lesnaté údolí bez civilizace. Silnice jde v tomto úseku mimo řeku, a pokud by někdo chtěl dopravu kombinovat s kolem, tak ho čeká solidní kopec. Vřele doporučuji ale využít vlak, který je poměrně u řeky a jezdí skoro každou hodinu. Sice nevím, zda budete mít štěstí na průvodčího, aby vám vzal i lodě, ale za pokus to stojí. Poslední důležitá informace je o rychlosti proudu. Pokud se začne pouštět Vír II, tak to trvá minimálně 4.5 hodiny, než to doteče do Doubravníku. Počítejte s tím, pokud se rozhodnete pouze pro tento úsek Svratky.

Petr