Toto povídání berte nejen jako návod k tomuto jedinému výletu, ale třeba jako inspiraci k podobným objevům, a to jak hned za humny tak i na druhé straně planety. Jde o to nebát se zkusit něco nového a využít příležitost.

V první polovině srpna 2003 jsme trávili s rodinou týden v kempu Hostin na Jadranu u městečka Tisno, jehož most je jediným spojením pevniny suchou nohou se známým ostrovem Murter.

Co bych to byl za vodáka, kdybych se vydal do světa bez lodě, takže při balení na střechu auta putovaly NECKY s velkým „N“ a to provedení JIVE 8.10. Kromě obligátního vyhřívání kostí na subtropickém sluníčku jsem na kajaku prošmejdil část jižní zátoky s několika ostrůvky přiléhající k průplavu, který odděluje Murter od pevniny. Samozřejmě lepší by byl nějaký seekajak, ale když nikam nechvátáte a nechcete za den ujet desítky kilometrů, stačí to, na čem na jaře šoupnete Doubravu, v létě něco v Alpách a na podzim třeba pražské kanalizace od Hostivaře či z Kyjí. Pokud nechcete jezdit jen podél břehu a trochu fouká, nezapomeňte doma špricdeku, hodí se i gumička na protisluncové brýle, samozřejmostí je opalovák s dostatečným faktorem.

Jednoho dne jsme si udělali výlet do nedalekého Šibeniku. Cestou jsme se zastavili v městečku Zaton vykoupat se v malebné zátoce. Při pohledu do mapy jsem zjistil, že mořský záliv je vlastně zátoka na řece Krka, protože vlastní ústí řeky do moře je až o několik kilometrů dále krátkým úzkým průlivem (kanal Sveti Ante) přímo naproti přístavu v Šibeniku. V jejích kaňonech se údajně natáčely filmy na motivy románů Karla Maye. Ale to Chorvati tvrdí ostatně o všech jen trošku zajímavých místech své vlasti. A protože kajak jsem měl sebou, rozhodl jsem se podniknout krátkou plavbu po této řece. Krka pramení v Dinárských horách nedaleko Kninu u bosensko – chorvatské hranice. Teče převážně k jihozápadu a v horním a středním úseku lze uvažovat o jejím splutí. Kilometráž DKV udává v úseku Knin – Roški slap obtížnost ZW s úseky WW I-II a několika nesjízdnými vodopády. Při jejím splutí je třeba vzhledem k špatnému přístupu a k délce úseku téměř 40 km počítat s eventuelním bivakem. Následuje Visovačko jezero spojené v n.p. Krka s Prokljanským jezerem soustavou kaskád a vodopádů Skradinski Buk, přístupnou po značených cestách, chodníčcích a lávkách a za vlezné. Pod posledním stupněm je příjemné koupání s písčitou pláží, krátce nato následuje zmíněné Prokljansko jezero, které již má slanou vodu a toto bylo mým cílem.

Vyplul jsem tedy nejprve směrem k jihovýchodu a asi po 500 m jsem zabočil na sever teď už vlastně proti proudu řeky Krka. Proud je zde již samozřejmě neznatelný, zato je zřejmý vliv přílivu či odlivu. Po chvíli plavby podél pravého břehu (myšleno po proudu) jsem z důvodu značného lodního provozu opatrně a rychle přejel k břehu levému. Skutečně není snad minuta, kdyby vás nemíjela či nepředjížděla nějaká jachta, katamarán, či motorový člun včetně poměrně velkých (až 30 m). Proplouvám opuštěným, 50 až 100 metrů širokým údolím, které se několika prudkými zákruty blíží k mému cíli. Více či méně strmé svahy tvořené vápencovými skalami a kamením jsou jen spoře porostlé vegetací. Většina lodí pluje spořádaně pomalým tempem, ale několik motorových jachet projede těsně okolo mě docela rychle a protože se v tom vedru nechci pařit ve špricce, půlmetrové vlny vyhoupávám bokem. Asi po čtyřech kilometrech se kaňon Krky náhle rozevírá směrem na sever. Jsem na Prokljanskom jezeře. Pádluji dál necelý kilometr severozápadním směrem k poklidné vesničce Raslina. Zde se osvěžím koupačkou v průzračné a stále ještě slané vodě, chvíli pozoruji rybáře, který s rutinou objíždí své vrše, udělám pár snímků a vydávám se zpět. Opět si hlídám pravý břeh, abych plul ve směru ostatních lodí. Plavbu ztěžuje poměrně silný protivítr. Obdivuji ohromnou jachtu- katamaran, která majestátně připlouvá proti mně a se staženými plachtami na motor bravurně manévruje v úzkém fjordu. Fotím racky, kteří mne nechají připlout až těsně k sobě. Nevadíme si. Těsně před tím, než odbočím do zátoky k Zatonu, zahlédnu ve skále na pravém břehu velký tmavý otvor. Přistanu, vytáhnu loď na skálu, utáhnu pásky u sandálů, beru foťák a drápu se suťoviskem asi dvacet metrů nad hladinu, kde se černá vstup do jeskyně.

Vstoupím do ní a postupně přivykám přítmí. Dno jeskyně z hrubého štěrku se směrem dozadu zvedá a asi po patnácti metrech prosvítá nahoře komín. Najednou slyším podivné šustění a skřeky. Nejprve se leknu, ale pak si uvědomuji, že zvuky přicházejí ze stropu přímo nade mnou. Oči už si přivykly na šero a rozeznávám množství velkých černých a neklidných bodů. Moje přítomnost vzbudila obyvatele této jeskyně – netopýry. Rychle fotím a odcházím k východu, nasazuji sluneční brýle a opět si zvykám na ostré polední jadranské slunce. Poslední snímky a scházím ke kajaku. Nasedám a během několika málo minut doplouvám k místu svého dopoledního startu.

Komu se předchozí řádky zdály jako idylka a málo akční, tak vězte, že chvíli po mém příjezdu na pláž se na protější stráni nad silnicí, po které jsme dopoledne přijeli, rozhořel prudký požár podporovaný silným větrem zde zvaným Jugo. Živě nám to připomnělo zážitky z kempu pod Svetim Štefanem, kdy jsme před dvěma lety o půlnoci prchali před ohněm, který zachvátil celé pobřeží v okolí Budvy a Sveteho Štefana, a tak jsme se během pár minut sbalili a odjeli za klidnějšími zážitky do Šibeniku. Ale to už je jiná kapitola.

A ještě jeden tip na závěr: v Tisnu pod mostem za odlivu či přílivu se za pilíři tvoří v mírném proudu vracáky, takže pro toho, kdo nevydrží bez tekoucí řeky, je to místo pro trénink. A nezapomeňte do jeskyně čelovku.

Jirka Hodic Kačeři Chrudim