Honzu znám víc než třicet let a býval můj kmenový háček v kánoi i mimo ni. Roky jsme se neviděli, protože jako stavební inženýr pomáhal Eskymákům v Antarktidě stavět cukrovar na kostky z ledu. "Prý je to nezbytné pro výrobu ledové kávy," říkal. Po létech práce skončila, jestli to dodělali, uznali jako nesmysl anebo je jen vyhnali, nevím. Prostě najednou zatelefonoval, že je zde a chtěl by obnovit staré časy a jet se mnou zase jednou na vodu.

Co bych pro kamaráda neudělal. Protože jet na vodu je zvláště pro člověka neznalého domácích poměrů dost obtížná věc, řekl jsem mu, aby se nestaral, že vše zajistím. A tak jednoho krásného dne zazvonil s báglem vodáckých propriet u našich dveří a po uvítání se s širokým úsměvem na tváři zeptal, na jakou řeku vlastně pojedeme.

"Máme štěstí, přidělili nám střední Sázavu."
"Jak, přidělili? Tomu nerozumím."
"To je jednoduché. Protože se zjistilo, že jsou řeky z hlediska turistické zátěže nerovnoměrně vytížené, vznikl Vodákoměrný úřad, u kterého musíš v předstihu před sezónou nahlásit zájem o splutí nějaké řeky a ten ti ji podle momentální situace přidělí. Sázava je poloviční výhra v loterii, možná bude mít i vodu. Klidně jsme mohli dostat třeba Sánský kanál."
"No počkej. A to nejde normálně vzít keňu a položit ji někde nenápadně na vodu?"
"To by sis dal! To je všechno sledované, kamaráde. Kde jsou ty časy, kdy jediná kamera byla na Želivce pod Tukletským mlýnem. A ono je to pojištěné i jinak, však uvidíš."
Honza ztratil úsměv a raději se obrátil k mému autu. "No dobře. Navážeme naši starou laminátovou Majdu a vyrazíme. Kde ji máš? Á, v garáži na podvěsech?"
"Jo, kamaráde, ta už na řeku nevyjede. Dneska je všechno jinak. Na řece smí plout jen jeden typ kánoe z PVC, schválený tak, aby nenarušoval dojem z krajiny, nelekal perlorodky a nepodporoval nezdravý individualismus. To navrhli před léty ekologisti a zůstalo to v platnosti i potom, co se všechny demokratické strany sloučily do SSN, tedy, Strany správného názoru. No ale to ty pochopitelně neznáš, že? Loď jsem objednal v Ústřední půjčovně, a protože tady je všechno propojené a pod kontrolou, nemůže se stát, aby nějaký krok kolem našeho výletu nefungoval."

Mlčky jsme nasedli do auta a vyrazili.
"Kam jedeš? Tudy se přece jede do středu města?!"
"Však dobře. Já ti vlastně zapomněl říct, že spolu v lodi nepojedeme. To se nesmí, dva chlapi v lodi, víš? Gender. To jako že bychom si moc vyráželi a druhá polovička lidstva nic. Proto pojedeme dvě lodě. Mně se podařilo ukecat Vlastu a ty budeš mít ženskou z Agentury. Víš, některé studentky ale třeba i schopné důchodkyně si tím přivydělávají. Pojede s námi nějaká Kudláčková. Nevím, co je to zač, uvidíme. Musíme ji v Agentuře vyzvednout, vyplnit protokol a zaplatit mzdu, zdravotní, sociální, poplatek za zprostředkování a tak. Máme kliku, rizikový příplatek se platí až od WW II vejš."

Sjednaná parťačka dosud nedorazila a tak máme čas na přemýšlení. Honzovi to vrtá v hlavě: "Prosím tě, a to gender nebo co to je, to vymyslel kdo? A to je jako normální?"
"No už skoro jo. S tím přišly feministky, než všechny vstoupily do SSN. A taky se to kontroluje, třeba i při milování. Na to je Centrální kopulační úřad. Sme jednou byli s Vlastou v posteli a já měl pocit, že někdo kouká. A taky že jo! Seděl na skříni a hlídal, jestli nejsem moc dlouho nahoře. A tak od té doby děláme čárky, no, statistiky, abychom střídali polohy správně gender. Něco jako menstruační kalendář. Pro jistotu, víš?"

Po hodině čekání nastupuje k nám dvěma a kamarádce do auta korpulentní ženština středních let s hranatou tváří a nezúčastněným výrazem. "Omlouvám se za zpoždění, musela jsem čekat na hlídání." Zafuněla: "Tak jedem, ne?"

Auto zaúpělo a vyrazilo vpřed. Z dálnice odbočoval betonový pruh až k řece, kde se pyšně vypínala nová čtyřpatrová budova olepená do výše druhého patra reklamami.
"V přízemí je půjčovna, první dvě patra kanceláře a ta další dvě patra, s těmi květinami v oknech, to je takový můj služební apartmánek," chlubil se mladý vedoucí. A kromě půjčovny zde pracuji také jako vrchní aktivista a oblastní funkcionář SSN."
Vedoucí nám vybral dvě lodě, masivní třímístné plastovky neutrální barvy. "Vaši aktivisté už na vás čekají u automatu na kafe," oznámil hned poté, co zkontroloval a vlastními záznamy doplnil plavenky, které mi předem poslal Vodákoměrný úřad. "Nezapomeňte je přiložit kódem na digitální vodoměr u řeky, aby zaznamenal povolený vodní stav pro vaše splutí."

Zachytil jsem Honzův udivený pohled.
"Aktivisté nás budou provázet během celé plavby a sledovat, zda se nechováme nevhodně a také abychom něco nepošlapali. Také nám na startu dají dejchnout, tak se nediv. Ne, s taháním kanoe nám pomáhat nebudou, to nemají v popisu práce," řekl jsem po straně zamlklému Honzovi, který přešlapoval z nohy na nohu a nevěděl, kam se má dívat a kam stoupnout. Viděl jsem, že nejraději by už byl na vodě. Ocenil jsem čilou Kudláčkovou. Chytla těžkou loď jako kotě a táhla ji i s klopýtajícím Honzou směrem k řece.
"Já jsem normálně uklizečka a tímto si přivydělávám. Jo a zametám, chci říct pádluji, na pravé straně." Výskla: "Jestli nejste levák, tak máte smůlu. Já si kvůli vám styl zametání, chci říct pádlování, kazit nebudu".

Ozvali se i aktivisté: "Tak, vážení, hezky se rozdělit, tady slečna na jedné lodi na háčka, a na druhé vy, Kudláčková, hezky dozadu. Já vím, že to neumíte, ale musí to být gender. A tady za zatáčkou jeďte v pravé půlce. Jsou tam sice šutry, ale v proudnici se vyskytuje ryba malá a na stéble rákosu bydlí brouk. Pokud si na šutrech namlátíte hubu neřvěte, mohli byste ho vyplašit."
Načež se aktivisté v bílých košilích uvelebili na střední sedačce a nasadili si zatmavené brýle, jako že nemají žádné lidské oči a v nich slitování a soucit, přitom však všechno vidí.

Řeka se rozběhla. Nedalo jí to ani příliš práce, protože koryto bylo narovnané a upravené vkusnými šikmými břehy z betonu, přerušovanými v pravidelných intervalech betonovým mřížkováním, kterým prorážela zelená tráva.
"Prosím tě, co je toto za hovadinu? A kdy to skončí?" vyrazil ze sebe těžce Honza, který mne se svou lodí dojel, aby se mohl ptát.
"To neskončí. To je tak furt," odpovídám. "To se pak lépe kontroluje, víš. Jako jestli pluješ středem, jak se tváříš a tak. Mimochodem ta tráva mezi betonem je umělá, aby o zeleň nepřišli ti, kteří to splouvají v zimě. Protože splouvat se musí během celého roku rovnoměrně, tak, jak to určí Vodákoměrný úřad."
"Zastav, mně se chce," zahlásila nutkavě Vlasta.
"Počkej přece, za dva kilometry je pauzaplac, kde smíme vystoupit a kde jsou Johny´s, aby vodáci neorganizovaně neobčurávali křoví. Jo, a zajistil jsem vám v předstihu čuračenky, tady máte každý jednu, Kudláčková, vy máte dvě. Je to včetně DPH. Akorát to nezapomeňte do 24 hodin nahlásit na Centrální čuroměrný úřad, kvůli míře potencionálního znečištění".

Po krátkém odpočinku, během kterého nám aktivisté pomohli se svačinami, jsme pluli dál.
"To jsem ještě neviděl přítele přírody, který by se tak strašně cpal naším bůčkem," pošeptal mi na startu Honza, ve kterém se začal probouzet rebel.
"Vydrž, Žanku, za pár kilometrů bude kus přírodní řeky, tam si užijeme. Vono se to teda přenáší, teda spíš převáží na lanovce a my jdeme na chůdách, ale louka kolem je z opravdové trávy, samozřejmě ne z marjány, ale z jakési stepní odrůdy. Zanesli nám to sem na podešvích imigranti. Původně tam byla Stvořidla, ale taky je narovnali, prý na nátlak Centrální půjčovny kvůli poškozování lodí a taky na nátlak odborů, že z toho měly agenturní splouvačky stres. Jako by taková Kudláčková mohla mít z něčeho stres."

"Co je zas toto?" rozčilil se Honza při přenášení jezu u malé vodní elektrárny. Řeka byla jezem kompletně zahrazena a všechna voda se hrnula do elektrárny. Jen uprostřed jezu byla zhruba patnácticentimetrová průrva, kterou tryskal silný vodní paprsek. "Já to vidím na každém jezu. To jsou teď všechny jezy stavěny takto? To se nedá splout!"
"Co bys také splouval, holoubku, ministerstvo zemědělství nám k tomu nedalo povolení. Příslušná referentka je v lázních a komise se nesešla. A za ten vodní paprsek buď rád, to je velká vymoženost, dřív tam neteklo vůbec nic. Pak určili výšku paprsku, který musí jít pře jez, ale nedostali se k určení jeho šířky. A tak se teď udržují jezy takto. On se v tom před léty dost angažoval náš současný ministr vodáctví, výborný vodák i chlap, a určitě by to dotáhl, kdyby se nezměnila situace a nevznikla ta Strana správného názoru. On chtěl na jezech uhádat pro splouvání šířku aspoň metr, ale že byl moc nahlas, tak ho zavřeli nejdřív do pracovního tábora a když to nepomohlo, do blázince. A jak to v Čechách bývá, odtud už vedla přímá cesta na ministerstvo. Já jsem s ním mluvil při slavnostním otevírání jedné nové řeky, sponzoroval to tuším Betónostav, on tam přestříhával pásku. Říkal mi, že v tom blázinci mnohé pochopil. A taky že se na tom ministerstvu brodí papírama a tak na cokoliv rozumného nemá čas. Prý mu to dělají schválně. Ono to splouvání řek je dnes hlavně o administrativě, však vidíš sám."

Náš rozhovor přerušili aktivisté:
"Nediskutovat, pádlovat! My máme za chvíli padla! A koukat po perlorodkách. My víme, že tady nejsou, ale koukat musíte. Nebo vám to poznamenáme do karty, že jste nekoukali!" Ke konci naší plavby naštěstí zbývalo pár kilometrů. Řeka byla v podstatě stále stejná, rovnoměrný proud mezi betonovými šikminami. Chybějící vodácké záludnosti jsme nahrazovali vnímáním početných bilboardů na březích nastavených tak, aby vykryly co největší část vodákova zorného pole. Honza na ně nebyl z Antarktidy zvyklý, a tak na něj začaly působit jako sluneční úpal. Některé příznaky signalizovaly počínající zápal mozkových blan, třeba když se ptal svého aktivisty, zda může toho vtíravého zeleného mužíčka z reklamy zašlápnout. Naštěstí rozsáhlé betonové plató pro výstup sahající do polovice řeky už bylo v dohledu.

Na břehu čekal můj automobil dopravený sem pracovníkem půjčovny:
"Tady máte účet za naši službu. V autě vám nefunguje tlačítko na seřizování světel, hlásil jsem to na Policii veřejného blaha, máte se zítra dostavit anebo budete předveden. Taky jsem urval při vyhýbání hlemýždi o sloup blatník, jste pojištěn? Ne? No to máte blbé, ale snad vám to vezmou před Ekologickou kárnou komisí jako polehčující okolnost, já totiž toho hlemýždě pod vaší SPZ přejel a musel to hlásit... Ah, spropitné, děkuji... A ještě prosím, malý příspěvek na dobročinný fond ve prospěch dětí po aktivistech utonulých při výkonu služby... Má úcta, děkuji pěkně, na brzkou shledanou."

Pro naše aktivisty přijel služební džíp. Vyřídili s námi poslední formality:
"Tak, tady máte naše potvrzení na plavence. Chovali jste se celkem slušně, jen prosím do těch baget příště méně hořčice. Vy jste na té toaletě byla dlouho, dejte si pozor, mohlo by se to politicky různě vykládat. A vy, pane, jak se jmenujete? Honza? Vy jste byl málo nadšený. Za trest namalujete 30 x obraz střevlíka a pošlete jej na naši adresu. Vodovkami pochopitelně, jste vodáci, nebo ne? A nezapomeňte do tří dnů poslat na Ministerstvo vodáctví podrobnou zprávu o splutí, volným slohem a rukopisem, ve čtyřech kopiích, však už to znáte. Ne víc než tři strany, víte, že omezujeme administrativu."

Po ukončení vodáckém výletu jsme se obrátili k domovu. Kudláčkovou jsme odvezli domů na periférii, z otevřeného okénka hýkala a výskala a mávala na známé. Srdečně se rozloučila a jenom podotkla, že příště bychom si jako auto měli pořídit něco lepšího. Vlasta mlčela, měla v očích divný lesk a nechtěla jít ke mně, přestože jsem na horní desky nábytku instaloval hroty proti holubům. S Honzou byla větší potíž. Neuvědomoval si, kde bydlí, a zdá se, že ani mne nepoznával. Jezdili jsme dvě hodiny městem, než poznal známou ulici a dům, před kterým jsem jej vyložil.

Očekával jsem, že ihned, jak se mu udělá dobře, zavolá. Místo toho mi za dva měsíce došel dopis z Antarktidy:

Milý bratře!
Děkuji Ti za vodácký výlet po letech a za všechnu péči a starost, kterou jsi mi věnoval. Čtrnáct dní jsem se zmítal v horečkách a sotva jsem třesoucími prsty tkaničky na pohorách zavázal, odcestoval jsem zpět do Antarktidy. A to přesto, že jsem si na Wiki přečetl, že zde Eskymáci nejsou a to, co jsem doposud považoval za jejich ženy, jsou ve skutečnosti tučňáci. Jednu přednost ale mají, že nejsou gender. A taky zde nejsou aktivisti a ouředníci, protože by pro zbytečnost pomrzli. Prý zde nejsou ani řeky. Ale co když jsou, jsou však zamrzlé a od okolní krajiny je nepoznáš? Mohu o tom snít a doufat. Tam u vás je to ale všechno bez naděje. Bratře, až toho budeš mít dost, přijeď. Možná zde zmrznem, ale při umrznutí prý bývá pocit tepla. Tam u vás je mráz.
Tvůj Honza

Dočetl jsem a šel do garáže. Spustil jsem z podvěsů zaprášenou Majdu, dřepnul jsem a objal rukama její příď. V objetí starého laminátu jsem zacítil dech doby, kdy jsem na vodě potřeboval papír jen na svačinu a na vécko, splutí řeky bylo ve znamení radosti a svobody, která je jiná než poznaná nutnost, a řeka byla opravdu řekou.

Musím se podívat, kolik stojí lístek do Antarktidy.

Vladimír Hejtmánek