Na Salze jsem dělal v letech 1990-94, vždycky jsem ale nastupoval až o letních prázdninách, když bylo koryto od stromů vyčištěné. Kdo a kdy je čistil netuším. Určitě si ale neumím představit, že bych několikrát denně jezdil bez povšimnutí kolem jakéhokoliv potencionálního nebezpečí a nesnažil se je odstranit, nebo zařídit jeho odstranění.

Úroveň pozorovaných guidů mě udivuje. Z licencí, které jsem získával (učitel VT, IRF trip leader...) byla ta štýrská pro mě nejnáročnější, měl jsem doteď dojem, že to mají dost dobře ošéfované.

Přístup těch prokurátorů a spol. neobhajuji, tehdy jsem tím byl šokovaný. S odstupem času, kdy se na to jsem schopný podívat i třeba z pohledu rodiče, myslím, že na tom přece jen něco bude. Vždycky je to přece především moje chyba - já musím být schopen posoudit úroveň svěřeného děcka, vyhodnotit obtížnost řeky za daného stavu, počítat s možností stromu za příštím zákrutem, odjistit náročné místo... Dneska jsem už tak vyplašený, že když mám jet třeba odpoledne těžší úsek s dětmi, sjedu si to dopoledne sám. V každém okamžiku plavby, když třeba "najíždím stopu", uvažuji, co udělám, když se tady někdo za mnou cvakne.
A s těma náhodama - když třeba pojedu za bouřky, je to samozřejmě strašná shoda náhod, že práskne právě do nás, ale já jsem se tam především neměl s děckama vůbec motat. Nikdy bych si samozřejmě netroufal tvrdit, že mám všechno pod kontrolou, že se nic nemůže stát, to je nesmysl. Ale na tu otázku prokurátorů (nebo spíš rodičů) "co všechno jste udělal, aby k neštěstí nedošlo?", je vhodné mít pořád připravenou takovou odpověď, abych se jim mohl při tom dívat do očí.