Kdysi jsem tady o tom psal a proběhla i diskuse. V mnohém má Kavol pravdu. Jednotlivé stupně obtížnosti mají docela pevně stanovená pravidla, jaké úkazy se na řece objevují. (myslím, že někde na raftu tady je to také popsáno). A samozřejmě závisí na průtoku, tedy množství vody, obtížnost se většinou stanovuje na optimum. Dneska je nějak míň vody a jezdíme na minimech. Za vyšších průtoků obtížnost stoupá, za "pod minimem" naopak. Když pojedeš Čeňkárnu na stavu 130, tak pojedeš s vyvalenejma očima, naopak na horní Blanici od Blanickýho mlejna za minima budeš otráveně kličkovat... Za "normální" vody je Otava přehlednější, vidíš dopředu, můžeš vybírat "kudy", na Blanici je to nepřehledný, občas strom v řece, koryto se víc mění. Kdysi mne tady někdo nařknul, že meandry Botiče jsou těžší než Imsterschlucht...kterou zřejmě proležel na pádle, zatímco na Botiči musel rychle reagovat na zákruty a další překážky v toku. Obecně v zahraničí se stupně ZW nepoužívají, prostě co je klidné či mírně tekoucí je Zahmwasser. Ale samozřejmě je rozdíl z hlediska přehlednosti, nebezpečnosti atd. mezi ZW na Berounce a třeba Koštěnickém potoce. Dolní Isar nebo Inn je většinou v DE kilometráži popsán jako ZW a přitom teče rychle jako Otava nahoře, pravda bez překážek v korytě, i když třeba mostní pilíř dělá docela peřej.
A je pravda, že to je často subjektivní hdnocení, podle toho kdo to poprvé posla a za jaké vody a na čem to jel a co umí. V DKV kilometrážích se často setkáme s hondocením třeba WW II a když tam přijedem a má to vodu, tak si říkáme, hergot dyť je to skoro čtyrka...
Pak si všimneme, že to popsal třeba Sven Grimmpe a je to jasný... protože pro "extrémního jezdce je to brnkačka... tak pozor na to v zhranicí.
V.