no ale chtěl jsem, of córs, říct něco úplně jiného, totiž konkretizovat ten snový obraz meandrující řeky se sněhem zavátýma břehama ... jak jsem si to přečet´, hned mi vytanul na mysli Jeremiah Johnson (R. Redford 1972). Nejprve ten úvod: máchající se po kolena, do pasu a nakonec po uši (minuta 4:35 a dál) v podobný řece, jakou popisuješ. Akorát u toho nepotkal Ženu Větrů (6:10) jako Ty na Vltavě, a tak mu setsafra utuhly rysy.
Vůbec je to pozoruhodný film, kde několikrát dlouhé minuty nepadne ani slovo. Víc než hodně se v tomto ohledu podobá splouvání velkých řek.
No a pak závěr (1:51:35). Je to tak silný okamžik, že se na to můžu dívat nejvýš 1x za 5 let. Ale ta dychtivě natažená ruka a jak se vzepře do třmenů, až mu radostí tepe krev ve spáncích, to se mi v mžiku vybaví pokaždé, kdy na mě po týdnu dvou bez hlesnutí najednou v odpověď na zdviženou ruku zatroubí parník. Celý rok můžeš plout dál a břehy nevidět, ale celý rok víš, že o tobě 'Ten druhý' ví.
Už jsem zapomněl, jak vypadala ruka s krví podlitýma mozolama, už jsem zapomněl, jak se mi břicho propadlo na páteř, ale tu neskonalou radost, která najednou tryskala ze všech pórů: Hle, člověk!, to zapomenout nelze ... a pak jenom třepotající se bulharská vlajka a za zákrutou mizející dým a do ticha se vytrácející brumlání motorů ... Za dvě, tři, pět nebo deset minut Tě ještě zhoupne poslední jeho zapomenutá vlna a ty neodvratně vpluješ do dalších dnů bez hlesu ...
www.dailymotion.com/video/x8ik...Howgh.