První letmý kontakt jsem prodělal v hlubokých 80. letech na pionýráku u Soukeníku (tatík pracoval v ČKD), odkud jsme jezdili na pramicích … kam vlastně? Do Plané? Na Sezimák? Už nevím.
Druhý, již méně letmý kontakt probíhal v o něco mělčích 80. letech v oddíle MOP, kde jsme si postavili několik laminátek. Pamatuji dvě zavřené deblovky a pramici. Z jakého byly kanoe kopyta, už netuším. Vím jen, že měly zelený vršek a jmenovaly se Salátovka a Nakládačka 😀 Při vzpomínce na stavbu se drbu doposud.
Pak přišla 90. léta, kamarád si založil cestovku a pořádal mj. letní vodácké tábory. Čili člověk si sjel řeku a ještě za to dostal pětikilo. To nebylo špatné. Nalejvárnu o bezpečnosti na vodě atd. jsem dostával průběžně, přímo i nepřímo, z povolaných rukou tatíka mých kamarádů, který jezdíval C2 za Bohemku. Z toho žiju doposud. Kromě táborů jsme provozovali takovou příležitostnou klasiku: jarní Otava z Čeňkárny, Soča apod.
Po roce 2000 jsme se pak rozešli každý jinam, parta se rozpadla a já jezdit přestal. Sem tam proběhl nějaký náhodný výstřel péčí půjčovny, ale moc jich nebylo, byť jsem si je užíval.
Nu a nedávno jsme do rodiny pořídili pálavu, já sobě ještě swinga 1 a stal se ze mě znovu vodák, nyní ve versi „fotr na zepelínu“ 😀 Jezdím málo (loni 70 km), ale hřeje mě nostalgie a zjištění, že jsem to po těch letech, Melounkovi budiž dík, ještě úplně všechno nezapomněl.