Ve které době budeme žít, si nevybíráme. Naopak si většinou můžeme zvolit, čím ten život naplníme. A tak i v roce 1938 by bylo možné a naprosto opodstatněné zoufat nad všudypřítomnými evropskými nacionalismy, rasismem a nesnášenlivostí. Československo tehdy pomáhalo většímu množství uprchlíků, zejména Židům a antinacistům z Německa. Zbrojilo se, stavěly se betonové bunkry. Jediným sousedícím spojencem v těžkých časech bylo Rumunsko s krátkou společnou hranicí kdesi na Podkarpatské Ukrajině.
Reklama
Aby jste na to chvilku zapomněli, tak bylo možné se věnovat i milejším věcem, třeba vzkvétající kultuře, nebo vodáctví.
Květnová plavba Žďákov – Praha roku 1938
A tak moji prarodiče vyrazili 5. května 1938 na jarní vodu. Jeli po kánoi svoji oblíbenou Vltavu ze Žďákova do Prahy.
Na výlet automobilem 1938
Kánoe u vltavské navigace květen 1938
Odpoledne po plavbě postavili v lese u břehu stan.
Stan v lese nad Vltavou květen 1938
A večer mohli sledovat kouzelný západ slunce nad řekou.
Západ slunce nad proudící Vltavou
Ráno se plulo dál. Občas se zastavili pro potraviny a na kus řeči u místních.
Děda u stavení místních obyvatel 1938
Nebo se prošli na blízký kopec.
Přítok Vltavy
Ale hlavně proplouvali peřejky a šlajsny, které my už neznáme a neochutnáme.
Kánoe na Vltavě 1938
Stavili se i na svém oblíbeném tábořišti na Sejckém ostrově (blíže třeba zde), kam dopluli 7. května. Babička měla obavy, zda „Sejce“ nevidí naposledy.
Kohout na vltavském břehu v květnu 1938
Občas je ale dobré, podívat se na svět trochu z nadhledu.
Babička na bříze tábořiště Sejce 1938
Vltava v červnu 1938
Další vodu Vltavu si moji prarodiče spluli 11. a 12. června 1938. Stanovali tehdy na jejím břehu u Těchniče.
Vodácké stanování u Těchniče v červnu 1938
Voda byla už dost teplá, tak se i koupali.
Babička ve plaveckém úboru 1938
Na březích Vltavy potkávali i klády, připravené na stavbu vorů.
Klády na břehu Vltavy červen 1938
Z Červené do Prahy v srpnu 1938
Na delší vodáckou výpravu se vydal děda s babičkou 5. srpna 1938. Pluli z Červené do Prahy. Babička to tu měla moc ráda. Považovala místní kostelík se zvonicí za jeden z nejkrásnějších na světě. Taky milovala Červenské proudy, které tady začínaly (viz třeba článek). Popisovala, jak si je jednou v létě celé proplavala (tedy dobrovolně, nikoli kvůli cvaknutí), samozřejmě pod dohledem dědečka - zkušeného kormidelníka blízké kánoe.
Kostel se zvonicí v Červené focený z vody 1938
Před cestou se ubytovali v hotelu s výhledem na vysoký železniční most přes údolí, který vidíte i na následující fotce.
Výhled z terasy hotelu u Vltavy na most v Červené
Obávám se, že ten most je to jediné, co zůstalo na svém místě a co si můžete i dnes reálně prohlédnout ze všech fotek tohoto článku. Vše ostatní zmizelo pod vodou. V posledních letech se sice uvažovalo i o strhnutí tohohle starého železničního mostu, který kdysi zvěčnil na obraze malíř Špála. Ale tuším, že po mostě bude nakonec vést cyklostezka, či co.
Děda s kánoí v Letošticích v srpnu 1938
Vody tehdy v létě nebylo úplně moc, část koryta Vltavy tu tím pádem tvořila balvanitá pole.
„Vyschlá“ Vltava u Letoštic v srpnu 1938
Na tradiční stanování na břehu to ale nemělo zásadnější vliv.
Stanování na břehu Vltavy v srpnu 1938
Ráno bylo potřeba připravit vodákům snídani v trávě.
Příprava vodácké snídaně u Vltavy v roce 1938
Závěr
Historie se v obměnách opakuje. Třeba pomoc Ukrajině zažívali i Češi před válkou, kdy se na Podkarpatí stavěly školy a další infrastruktura.
Raději si ale dělejme ze sousedů přátele, spolupracujme a upozaďujme různé nacionalismy a xenofobie. Mimo jiné proto, abychom jednou nezjistili, jako Československo v roce 1938, že nejbližší spojence má až kdesi v Rumunsku….
Ahoj Eki