Můj pradědeček Josef byl mimo jiné český vodák. Jeho plavby z let 1929 a 1930 jsou stručně popsány zde a zde. Za víkendovku dokázal splout i přes 120 kilometrů, jednu z těch výprav najdete popsanou zde.

Ale co splouval před tím? A jak se k vodáctví vůbec dostal?

Pradědeček vystudoval práva v Praze. Jako český právník pak byl za Rakouska-Uherska překládán z místa na místo, třeba jeho jediná dcera se narodila v Semilech. Účasti ve Světové válce se dokázal vyhnout. Převrat v roce 1918 prožil v Hradci Králové, kde také předtím začínal na řece Orlici s vodáctvím. Jednou z prvních vzpomínek mojí babičky bylo, jak v jejích pěti letech seděla na ramenou mého pradědečka, a šlo se v říjnu 1918 v Hradci na most přes Labe a házely se do něj „vorlíčky“, tedy kovové státní symboly Rakousko-Uherské monarchie.

Přestěhování do Prahy

Mladá Československá republika potřebovala do svého aparátu českou inteligenci, proto i pradědečkovi bylo nabídnuto úřednické místo v Praze.

Zajímal se o kde-co, taky s kamarády a mladší generací trempoval a jezdil na kánoi. Jeho nejčastějším terénem byla Vltava nad Prahou, oblíbenou vodáckou osvěžovnou pak Libřice naproti Davli. Krása romantické přírody prostě tehdy ovládla nejen mladou generaci, ale i část ctihodných mužů středního věku.

Pradědeček už od studií uměl těsnopis. Vzhledem k tomu, že prováděl nějaké studentské protirakouské aktivity, tak si vymyslel vlastní, pro ostatní nečitelný styl, ve kterém si dělal poznámky. To bylo výborné v době starého Rakouska, nacistické okupace i komunistického režimu. Ale mně tím práci na dohledávání podrobností k jeho vodáckým výpravám výrazně znesnadnil.

Třeba z jiných zdrojů vím, že se dvěma kamarády splul ve dvacátých letech Vltavu z Lenory do Prahy. Podrobnosti už asi nikdo nedohledá. Alespoň pár vodáckých fotek, i když občas nedokonalých (viz ta následující), vám z té doby ale ukázat můžu.

Založení klubu a loděnice v Braníku

Pradědeček v roce 1925 spoluzakládal Klub turistů vodních (KTV), předchůdce dnešní TJ Kotva Braník. Vzniklo to z toho, že byl aktivním členem Klubu československých turistů a s kamarády a známými vyrážel o nedělích na túry, většinou vlakem do okolí Prahy. Aby měli slevu na dráhu, muselo se jich údajně sejít nejméně 7. V klubu se vyskytovali aktivní vodáci - třeba vedoucí téhle turistické skupinky „táta Pach“, kteří pak ten vodácký klub s loděnicí v Praze Braníku založili. Atmosféru doby krátce po výstavbě loděnice dokumentuje následující snímek.

Rájem vodáckých sportů tehdy byla Vltava na přítoku do Prahy, jak ukazuje i následující fotka. Pohled je k jihu od Vyšehradu na dnešní Veslařský ostrov a dál k Braníku. Hladina se hemžila nejrůznějšími plavidly.

Založení KTV proběhlo na ustavující schůzi 17. dubna 1925. Na přítoku Vltavy do Prahy byla bezpochyby lepší kvalita říční vody, než na odtoku z průmyslového velkoměsta. Také příjemnější dostupnost tří našich velkých řek – Vltavy, Sázavy a Berounky. Zřejmě i to hrálo roli při lokalizaci následné výstavby klubové loděnice v Praze Braníku na břehu Vltavy poblíž místního nádraží. To zas bylo tehdy nezbytné pro dálkovou přepravu lodí. Loděnice byla slavnostně otevřena 18. září 1926.

Vodáctví se ale tehdy nedalo v Praze provozovat celoročně, jako dnes. Je to patrné z následující fotky. Vždyť i sama loděnice byla postavena u obřího areálu ledáren v Braníku, kde se ve velkém z Vltavy v zimě těžil led.

Pradědeček byl mimo jiné pečlivý úředník, takže si na náročnější plavby dělal přípravy. Ukázku z jedné takové, těsnopisně nezašifrované, vidíte na následujícím obrázku.

Jižní Čechy

Na léto jezdil pradědeček s rodinou do jižních Čech do zámku Chlum u Třeboně, což byla tehdy jakási státní rekreace pro vyšší úřednictvo. Brával si s sebou kánoi a splouval třeba Zlatou Stoku a Lužnici.

Kánoi měl uskladněnou na tamější Panské plovárně u rybníka Hejtman. Do zámku jezdila odpočívat i část tehdejších spisovatelů a někteří politici. Mimo jiné i bývalý sportovec, tehdejší ministr zahraničí Dr. Edward Beneš, tu hrával tenis.

O místní atmosféře vypovídá i následující příhoda: Jednou napadlo moji tehdy asi 13letou babičku, že se projede na kánoi. Dřevěné kánoe žebrovky byly těžké desítky kilogramů. Babička ji nedokázala sama odvléct k vodě. Kolem zrovna nikdo nebyl. A stalo se, že šel okolo Beneš, nabídl jí pomoc a odnesli spolu kánoi na vodu.

Závěr

Mějte se v novém roce co nejlépe. Splouvejte a zapisujte (pokud možno ne v šifrách). Ta hezká chaloupka na následujícím vodáckém snímku už řadu let odpočívá na dně nádrže Orlík, tak taky prosím pořizujte vodácké fotky, ať se máme my ostatní čím kochat a historici do čeho vrtat.

Nemusíte zrovna zakládat vodácký oddíl a stavět novou loděnici jako pradědeček. Přeju alespoň, ať nejste na vše sami a taky vám někdo občas s kánoí pomůže. Třeba budoucí president…

Ahoj Eki