Naše parta, dnes už dědečků, se vydala bez „bab“ na jinak každoroční jarní zájezd na vodu. Jako vždy s čarodějnicemi. Tentokrát 9 chlapů a 2 auta, 6 kajaků, Baraka a singl - ideální sestava. Ale čas je jen 5 dní, tejden neurveme. Praha – Pasov a pak směrem k Chiemsee. Z Chiemsee vytéká řeka Alz, ale ta se nám nezdála vhodná pro nízký vodní stav. A hlavně určitá plavební omezení (v Bayerische Alpen je jich docela dost). Vůbec v přípravě vejletu jsme zjišťovali, že vody ani v Bavorských Alpách není nadbytek. V podstatě vybrané toky byly na minimech, ovšem protože víme, že „alpští jezdci“, jež zpracovávají kilometráže, raději nadsadí (co se týče vodního stavu, u obtížností to je spíše opačně), tak do 5 cm pod minimem považujeme za jetelné. Ukazuje se to posléze opět jako pravda. Druhým omezujícím aspektem byly regule, kde určité úseky se nesmí sjíždět na jaře (ale zase jiné na podzim, je toho dost).

Weisse Traun pod soutokem s Rote Traun

Začínáme tedy na Weisse Traun (nemá nic společného s rakouskou Travnou) a je pravostranným přítokem Alzu po jeho výtoku z Chiemsee. Rozhodujeme se pro úsek až pod soutokem s Rote Traun, neboť vodočet je na stavu 41 a minimum je 40. Vyjíždíme pod Pertensteinem s pěkným výhledem na zámek, jez je suchý, tak dáváme až pod náhonem. Říčka s čistou vodou bystře uhání k soutoku s Alzem. Přestože teče osídlenou krajinou, nejsou z vody domečky vidět a budí tak dojem opuštěné krajiny. Připomínkou civilizace je jen další a dnes poslední jez v Hörpoldingu, přenést a pod ním se Traun rozběhne ještě rychleji. Lehká WW I-II nás dovede až do Steinu, kde u mostu končíme. Pod ním pak je vidět ještě jedna pěkná balvanitá peřej, ale musíme dál. S přejezdem k řece Leitzach končí pěkné počasí. Marně hledáme kemp na divoko a tak končíme v malém kempíku na břehu Innu. (nakonec jsme vždy sehnali kemp a vycházelo to tak 8€ na osobu za noc se vším všudy).

Leitzach z Mühlau

Leitzach nás vítá deštěm. Nakonec něžně pršelo celou noc, ale vody nepřibylo. Opět volíme kvůli vodnímu stavu spíše dolní tok, důvodem je i počet jezů a náhonů. Údajně nejhezčí úsek je od Staudenu k Drachentalu. Začínáme prvním balvanitým stupněm pod suchým jezem v Mühlau (v kilometráži je to psáno „Sohlstufe nebo Sohl rampe – dlouho jsme bádal, co to vlastně je, protože slovníky si s tím moc nerozumí).

Taková místa chce prohlédnout, a pak jsou podle vody většinou sjízdná. Ale pozor, za VV mohou mít velké vývary (Tosbecken). Vcukuletu jsme u jezu, kde je psáno přenášení 500 m. Nakonec je to jen 100 a tak pohoda, pod jezem se řeka sklápí a peřeje II-III kontinuálně pokračují až k Drachentalu. 10 km jedeme necelou hodinku. Tady ve vsi Wörnsmühl je docela šílenost, zřejmě se tři sedláci nedohodli a tak postavili po 200 m 3 jezy. Nyní jsou suché a voda končí. My taky. Prší. Volíme tedy dlouhý přejezd na řeku Ammer, kterou jsme původně chtěli končit, ale co s časem, když prší. Alespoň to pak bude blíž domů.

Ammer mezi Kammerl – Böbing

Po dešti se Ammer malinko zvedl. Úsek Kammerl – Böbing se smí jezdit od včerejška, pokud je na vodočtu v Peissenbergu aspoň 68 cm. Nyní je 90. Řeka má už docela sílu a tak WW II-III je skutečná. Tento úsek je z Ammeru nejkrásnější, teče opuštěným údolím a několik peřejí je skutečně náročných (pokud máme na mysli III). Končíme nakonec v Rottenbachu pod jezem. Na něm je šupna, ale za této vody nejsou vidět její hrany a tak se dosti špatně rekognoskuje „kudy“. Napravo od ní to jde v podstatě kdekoliv (téměř). U mostu je jakási ubytovna plná migrantů, kteří si krátí čas skákáním pod jez do vývaru. Stateční chlapci. Chvilku bez deště využijeme k vydání proviantu a vracíme se k Isaru. Kemp Isarhorn je i vodácký. Potkáváme tu asi tři skupiny německých vodáků, jedni byly na Loisachu, druzí míří na Oetz. Prší.

Isar z Am Brunnstein

Isar má průhlednou zelenkavou vodu a svižně teče. Úsek, kam je možné se dostat jen místním pendlem (zákaz vjezdu), se smí jezdit až od 1.6., tak volíme úsek Scharnitz – kemp Isarhorn nebo kousek pod něj. Ale mate nás informace v kilometráži, že v městečku Mittenwald jsou v regulovaném korytě „Sohlrampen mit Tosbecken“, tedy zjednodušeně nesjízdné stupně s válci. Doporučuje se převézt asi 2 km na kolečkách nebo autem. Koryto je dlážděné velkými kvádry kamene a na šikmých březích se tak špatně vodák uchytí a ještě hůře přistane.

Parkujeme u lanovky na Karwendelspitze, kde je údajně již řeka bez nebezpečí a jdeme proti proudu. Cestou jsou jen tři rozvalené balvanité stupně, ale u jednoho je stále cedule, že se jedná o X „Wehranlage“. Na břehu na začátku úseku jsou stále cedule přistát vpravo a převézt. Ale koryto je průjezdné. Dáváme na vodu pod km 263 a svítí slunce. Po 500 m jízdy se zatáhne, bouřka, kroupy a déšť. Nebýt tak krásně čistá vody, tak toho snad necháme. Celých 10 km zase hodinka jízdy. Prostě řeky tu utíkají svižně. Od chladného Isaru (jsme tu v 900 m n.m.) sjíždíme k Rosenheimu na poslední řeku – Mangfall. Opět malý kemp na břehu jezera, ale pod dálnicí A8. Prší.

Mangfall z Valley

Mangfall jsem viděl několikrát z mostu A8 a jeho balvanité stupně mne zajímaly – kudy by to šlo jet? Dnes už zamíříme domů, tak není moc času, dáváme na vodu ve Valley a trefujeme opět nejhezčí úsek se stupni s ne úplně jednoduchými průjezdy. Za Altenmarktem navazujeme a čeká nás 350 km k domovu. Opět prší. Ale ani to, ani několik „Stau“ nás už nerozhodí. Byl to príma vejlet.

Vojta Jančar

PS: Vše lze najít v DKV Bayern, jen se to chce poprat s odbornými výrazy.