Jednou za čas – většinou na podzim, kdy utichá příroda a den se krátí – chodím se západem slunce na loděnici. Zapálím na starém oddílovém ohništi oheň, opeču něco k jídlu, otevřu láhev vína, naliji kultovní hrníček a přes plameny koukám na tmící se přehradu a loděnici. Přenáším se v duchu do časů před desítkami let, kdy byl oddíl z největších na Brněnsku, loděnice žila pulsem hektického dění a byla centrem setkávání s kamarády. Setkávám se v duchu s nimi a vedu o samotě nočního ohně rozhovory, které leckdy neměly příležitost zaznít, ale které jsou pro mne důležité.

Dřív, dokud ještě byla dílna, ve které jsem byl posledním králem, jsem s přibývající nocí a klesající hladinou vína v láhvi pálil (já vím, že se to nemá) se dřevem i zbytky laminátu. Bylo to něco jako Delfy, až se obrazy dávných kamarádů se žhnoucími uhlíky zhroutily do nebytí a já se vydával temnými stezkami kolem vody na noční cestu k domovu, provázen tu mlhou, tu svitem měsíce, blažený imaginárním setkáním s přáteli a časy, které již nejsou. Říkal jsem tomu „vyvolávání duchů“.

Poslední roky již nedokážu duchy vyvolat. Možná se prostředí loděnice příliš změnilo, možná jsem se změnil sám. Staré časy, přátelství a příhody už zapadly příliš hluboko do propastí času a vše podstatné již bylo řečeno. A taky dílna už není a laminátové zbytky došly. Přijdu jako dřív, udělám si ohýnek, opeču klobásku a otevřu flašku vína. Koukám na tmící se přehradu a loděnici, ale marně vyvolávám vzpomínky, tedy, „duchy“. Již se nikdo nehlásí. A taky to víno už není co bejvalo, a nazpět chodím po prozaicky střídmých cestách a není důvod spěchat ráno na loděnici uklidit a napravit kralování předešlé noci. Nikdo a nic se neozývá a se svou minulostí a vzpomínkami se musím vypořádat sám.

Vždy začátkem listopadu máme – tedy my, členové Spolku Vodáckého muzea – ve Zruči nad Sázavou brigádu, kdy chystáme muzeum po sezóně na zimu. To jest uklízíme do zámeckého depozitáře věci, kterým zima neprospívá. Letos jsem přijel pozdě ve fázi, kdy již kamarádi skoro všechnu práci udělali a já přišel k hotovému. Pro forma jsem statoval u vitríny, kterou vyklízel Míla. Z ničeho nic se ke mně obrátil se slovy:
„Víš, Láďo“ (tak se mi taky říká), „já bych pro tebe měl úkol. Ale nevím, jestli se toho budeš chtít ujmout.“
„Mílo, povídej, jsem připraven a dychtiv.“ (špatné svědomí)
„Město po nás chce, abychom zkatalogizovali vše, co tady máme, všechny exponáty. A ideálně je taky nafotili. Kvůli pojištění, pořádku, novým jednotným popiskám a tak.“
„Jasně, Mílo. Samozřejmě a rád to udělám. A ještě do konce roku.“

Rána. Mílovi padá kámen ze srdce a mne v prosluněném dni pozdního babího léta zatím netíží. A tak mám úkol. Katalogizaci časově odhaduji tak na dva dny.

Týden po brigádě se radikálně mění počasí. Teploty padají k nule a mně je jasné, že pokud mám slib splnit a v mrazivém prostředí kamenné budovy s otevřenými větračkami nezmrznout, musím jednat hned. Domlouvám se s Mílou, pracovnicemi Informačního centra i s manželkou a vyrážím do Zruče. Sebou zimní oblečení, nafukovací matrace, fén, jakožto okamžitý zdroj tepla, varnou konvici a stan. Na místě kupuji láhev rumu. V muzeu totiž budu nocovat. Míla mi nabízí ubytování v hotelu, ale pryč s tím. Pracovat budu do noci, nenávidím samotu hotelových pokojů a pak, noc v muzeu je nabídka zážitku a dobrodružství. A tak již probírám exponát za exponátem, materiály expedicí, staré lodě, pádla, vesty až i staré vařiče a plechovky od kávy a sušící se tepláky v expozici vodáckého tábornictví. Každý předmět v muzeu je identifikován, zapsán včetně jeho historie a nafocen. Není žádný exponát, který by neprošel mýma očima, vědomím, zapisující rukou a fotoaparátem. Dotýkám se dějin českého vodáctví. A pak je jedenáct v noci a mně je jasné, že hlavní je hotovo, na zítřek zbudou jen dodělávky. A tak stavím stan, nafukuji matraci, fénem si zateplím startovací klima ve stanu a lezu do péřáku. Cítím se zde patřičně jako skutečný vodácký exponát, koneckonců roky i zážitky na to mám. Je mi teplo a dobře a v krátké době usínám.

Možná znáte spaní v nezvyklém prostředí. V noci se budím, obracím na loži a ujišťuji se, že je vše v pořádku. Tedy, uvnitř stanu ano. Ale mimo něj ne. Slyším hluk tvořený směsicí hlasů a zvuků, a to mnoha hlasů a zvuků, které se překrývají, zanikají, aby jiné na jejich místě vznikly. Je to jako zvukové projevy průvodu nebo demonstrace na ulici, které vnímáte doma za zavřenými okny jako zvukovou kulisu. Nejsou to ale zvuky nelibé, protože mi nejsou neznámé. Necítím se ohrožen a proto trhnu zipem, vylézám ze spacáku i ze stanu a usedám před ním na srolovaný loďák. V muzeu je tma, dík oknům však ne absolutní. Moje oči jí přivykají a začínám rozumět i hlasům a zvukům. Je mi jasné: každý exponát hovoří svou řečí, vydává hlas prostředí, které pro něj bylo charakteristické a obvyklé. Rozpoznávám tak hukot vody, hlasy závodníků, rachot lodí třoucích se o kameny, melodie kytary a vodácké písně, šumění větru a deště, zpěv peřejí a nárazy pádel o bort lodě, hlasy zadáka i háčka...v jedné směsi, která však není kakofonií, protože nic zlého v ní není, jsou to hlasy a zvuky ze života na vodě a kolem vody, kterými rezonuje i můj vodácký život.

Náhle se změť zvuků ztišuje a pozvolně zaniká. Asociuje mi v uších skladba Eufónia z dvojalba Mariána Vargy a Collegia Musica Konvergencie, v jejíchž posledních taktech také ustupuje změť zvuků masivnímu chorálu Vargových varhan, který v opakovaných třech akordech vše uklidňuje a pojmenovává až končí závěrečným hymnem. A tak se řeč exponátů Vodáckého muzea ztišuje až i ztrácí do absolutního ticha, které narušuje jen praskot hořícího ohníčku na prostranství uprostřed muzea. Vidím oheň s plameny namodralé barvy a cítím jeho vůni. U ohně se choulí postava muže s hřívou plavých vlasů, oblečená do starého kabátu vzoru pepita. Dívám se na něj a cítím se být vtahován do děje, o kterém nevím, zda do něj tak docela chci vstoupit. Pozoruji muže a jeho tvář. Někoho mi připomíná, ale to není možné. Připomíná mi přítele, krásného člověka, vědce a vodáka od Pánaboha, nositele ceny Fair play za záchranu života, který se utopil, umřel. Tvář muže je přítelova tvář, i když rysy obličeje zdrsněly maskou smrti.

Přerušuji napjaté ticho:
„Ivoši, jsi to ty? Co tady děláš?“
Postava za ohněm odpovídá: „Jasně že jsem to já. Koneckonců, jsem součástí vodácké historie, i když na nás mrtvé vodáky zapomínáte. Jsem snad ve vodáckém muzeu, nebo ne?“
„Ivoši, proč se zjevuješ právě mně? Jak víš, že jsem se s tvojí smrtí dodnes nevyrovnal?“
„Protože ke mně pořád cítíš pocit viny.“
„Já vím, ta loď. Chtěl jsi po mně, abych ti postavil bílou singlovku. A tehdy nebyly matroše, byl problém postavit opravdu bílou. Každá byla víc anebo míň nažloutlá. Já se snažil, aby byla co nejbělejší, ale tobě se nelíbila, vzal jsi ji na milost jen proto, že jsme byli kámoši. A při první plavbě na ní ses utopil. Já nechtěl, aby to byla tvoje pohřební loď. Já to nemohu překonat.“
Muž za ohněm mlčky rozloží rukama. Oheň dál namodrale hoří a lhostejně vypouští jiskry, které na hranici osvětleného prostoru hasnou.
„Ivoši, co je to za oheň? Proč nefungují springlery, vždyť tady přece jsou?“
„To, co vidíš, slyšíš a cítíš není skutečný oheň. To jsou tvoje zkušenosti a vzpomínky.“
„A kdo jsi teda ty?“
„Jsem jméno, které znáš, které jsi vyslovil a které zahrnuje vše, jak jsme se znali a co jsme spolu prožili. A vodácké muzeum je svět, ve kterém minulosti zůstává její život. Tedy i mě. Nacházíš mne zde ve svých vzpomínkách a svědomí, a taky proto, že mám dosud své jméno.“
„Ivoši, ty mě děsíš. Závisí moje bytí po smrti jen na tom, jestli ještě někdo zná mé jméno? A jak dlouho mám takhle být, než moje jméno zmizí z lásky, z paměti, z náhrobního nápisu a vší pozemské evidence?“
„Svět, který nazýváte vesmír, je plný stínů lidí, kteří zemřeli a odešli tam, odkud přicházím. Někteří mají jméno a žijí dál v paměti a lásce těch, kteří na zemi přežívají. Jsou s vámi spojeni poutem vztahu a to jim dává sílu k existenci – i tam. A pak jsou i zástupy mlčenlivých stínů, které jako závany větru v zástupech bloudí kosmem sem a tam: jsou to ti, kteří již nemají jméno, protože v životě na ně každý zapomněl a nejsou ústa, která by je zavolala. Jejích bytí je to nejvyšší utrpení, protože je hluché a němé. I ti však mají naději, i když nikdo neví jakou a na co, protože bez naděje není možná absolutně žádná existence. Naději, jakkoliv je nesmyslná, potřebuje i vesmír, protože bez naděje není nic.“
„Myslíš jako to, čemu církev dala název očistec? A bez naděje má být peklo?“
„Já tato pojmenování nemám rád. Lidi pak nad tím mávnou rukou. Ale ono to tak je.“
„Ivoši, ty máš ale své jméno navěky, protože je po tobě pojmenovaná hvězda. Ale co třeba já, jsem pokřtěný ve jménu Ježíše Krista, který byl vzkříšen a překonal smrt. V něm mám své jméno taky navěky, nebo ne?“

Přítel za ohněm opět mlčky rozloží rukama. „Co já vím? Každý máme svou naději. Já ve své hvězdě, ty v Kristu, jiní v poutech s rodinou a v potomcích, někdo ve filozofii, historických análech anebo v naplnění života skrze úspěchy a zážitky. Každý máme svou naději. Někdo i v lásce. Sice se říká, že vše pomine, jen láska nepomine, ale po smrti není žádná láska. Možná naděje v lásku. Ale kdo ti ji tam může dát?“
„Ivoši, každý člověk, i ten, kdo to nepřizná, potřebuje a hledá celý život lásku. I já ji prožívám - k ženě, k vodě, k tolika lidem a věcem. Opravdu může láska smrtí zaniknout? Co mám udělat, abych ji uchránil?“
Přítel se na mne dívá a lehce se usmívá. Mlčení akceleruje absenci odpovědi na tuto otázku. Chci rozhovor odlehčit: „Ivoši, a co ty fotky, které jsi mi dal k vyvolání? Ty pěkný holky, který jsi fotil tak cudně na březích při závodech, když jsi se ostýchal je normálně sbalit? Mám ty fotky zničit? Pořád na tebe čekají. A vzpomínáš na tu blonďatou kamarádku, kterou jsem ti strkal takřka do postele a která prchla hned první den s děsem, že máš ve vaně na prst špíny? Dodnes se neprovdala a je pořád stejně krásná.“
Přítel se zachechtal: „Víš, kdyby ty holky byly, neměl bych dnes možná svoji hvězdu. A byl bych se všemi otázkami a pochybnostmi tam, kde jsi dneska ty. Ale možná bych ještě žil a byl i šťastný. Nevím, co k tomu říct. Dělej si s tím se vším, co chceš.“
A tvářil se jako ten, který ví, který zná budoucnost nás živých, jako ten, který předchází. A odsouvá mne s odpověďmi do mého života: Dělej si s tím se vším, co chceš. A co můžeš.

A jeho obraz se rozplýval, až se i rozplynul. Oheň zmizel v posledním modrém plamínku a v muzeu se opět rozmohlo ticho a tma ředěná u oken světlem luceren v parku. Vyšel jsem před muzeum a koukal po hvězdách, ale byl listopad a vše se utápělo v mrazivé nízké mlze. A tak jsem šel spát, protože je to součást života nás smrtelníků promrhaná tím nejpříjemnějším způsobem na rozdíl od mnoha pošetilých aktivit.

Ráno jsem si dal ještě čaj s rumem, rozloučil se v Informačním centru a s mírem v duši šel na vlak. A podél tratě tekla krásná řeka Sázava a voněl podzim. Doma pak na mě se všemi radostmi i strastmi čekala i moje žena, se kterou se mám již pětatřicet let rád.

Vladimír Hejtmánek

Marian Varga a Collegium Musicum: Konvergencie, 2LP, Opus 1973. Eufónia.
Údaje o planetce (26195) Černohlávek:
Objevitel: P. Pravec
Datum objevu: 1. 3. 1997
Místo objevu: Ondřejov
Základní označení: 1997 EN

Ivo Černohlávek (1960-1995) byl průkopníkem Internetu v České republice, spoluzaložil českou akademickou síť a pomohl ustanovit Brno jako centrum informačních technologií. Byl sportovcem, který získal cenu Fair play za záchranu člověka na divoké vodě. Zahynul při sjíždění řeky v Norsku.
[citace byla zveřejněna v MPC 43383 (2. 9. 2001), překlad -pp-]
Zdroj: webserver.ics.muni.cz