Moje první voda - z Písku do Černošic I. díl

Sudičky se dohodly, že budu pádlířem, a zadaly úkol mým rodičům. Ti sami pádlovali, takže to pro ně nebyl zvláště náročný úkol. Na okraj dodám, že byli až do smrti nejlepšími přáteli Ekiho babičky a dědečka, a můžete je najít na nejedné fotografii z Ekiho archivu. Sám jsem měl čest poznat dokonce i Ekiho prarodiče, ale už ne na vodě. Rodinné přátelství nakazilo i další generace, kontakty máme stále.

Spolu s mateřským mlékem jsem byl živen i historkami z vody a lyží (jó, tenkrát na …). Na začátku padesátých let po válce, kdy generace mých rodičů měla malé děti, trávili s námi léto u vody společně s partou podobně postižených kamarádů, tehdy ještě mladých trampů. Pamatuji jedno léto někde v okolí Stvořitel a několik let na Lužnici poblíž Suchomelu. Stanový tábor, matky v domácnosti (tehdy běžné) tam byly s námi dětmi většinou pořád, otcové přijížděli, jak jim práce dovolila.

Vzpomínám na hledání hub, sbírání borůvek a malin, stavění chýší v lese, hledání pokladů, výlety, táboráky s kytarami, nekonečné množství lidových a trampských písní, koupání, skákání do vody, vory na řece (dřevo se tehdy ještě plavilo)…. Vždy tam bylo několik kánoí víceméně volně k disposici. Umět pádlovat bylo věc prestiže mezi námi dětmi. K tomu jsme museli umět plavat. Alternativa byla jen s korkovými pásy (plovací vesty tehdy neexistovaly), což byla sice menší potupa než plovací kolo (neopravňovalo být sám v kánoi), ale přece… Takže jsem se naučil pádlovat na kánoi dřív než plavat. Co mi zbývalo?

O prázdninách tuším po mé druhé třídě (1954) jeli rodiče s kamarády na vodu z Lenory do Prahy a vzali s sebou moji o 5 let starší sestru. Mne poslali na dětský tábor. Dodnes jsem na tuhle křivdu nezapomněl. Bylo to krátce před napouštěním Lipenské přehrady a tedy poslední šance tuhle část Vltavy zažít na vlastní kůži (to vím dnes).

Několik let později, v roce 1958, mi bylo 12 a konečně došlo i na mne. Poslali jsme naši vlastnoručně (tátou) postavenou dřevěnou žebrovou kánoi (sklolaminát a plast ještě neexistovaly jako lodní materiály) vlakem do Písku jako spěšninu (účetní váha 75 kg) a o několik dní později jsme se vlakem vydali za dobrodružstvím sami. Pánská jízda, já s tátou.

Předem varuji: už je to dost dávno, všechno si nepamatuji, například kde všude jsme tábořili. Mé vzpomínky jsou jako série obrázků (ne videí!), z které jsem část poztrácel. Foťák jsme s sebou neměli, takže mi zkrátka musíte věřit, že jsem tam byl.

Nějak se to v Protivíně při přestupování zadrhlo, takže jsme do Písku dorazili až večer, po zavírací době všech obchodů. Nakládáme loď na kolečka a hurá k vodě. Nasedáme nad jezem, který snadno přetahujeme, míjíme historický kamenný most a dorazíme k dalšímu, modernímu jezu. Vody je poměrně málo, jez překonáváme suchou zavřenou propustí.

Je teplé léto, pomalu se stmívá, opouštíme Písek po klidné vodě a noříme se do hlubokého lesa. Všude klid, nikde nikdo, vůně lesa, kánoe tiše pluje, očekávání dobrodružství… to byl jeden ze silných zážitků, na které dodnes vzpomínám, i když se vlastně nic nedělo. Táboříme na starém tábořišti předválečného Svazu kanoistů, sami uprostřed lesa na levém břehu.

Ukazuje se, že naše zásoby jsou menší než malé, takže k večeři je salám se špekem (žádný chleba…) zapíjený čajem. To neubírá kouzlu okamžiku. Na obloze poprvé vidíme družici Sputnik (1 nebo 2) a hromadu hvězd. V noci mi je špatně, cítím špek v žaludku a moc nespím. Trvalo mi to snad 10 let, než se mi přestalo dělat špatně jen při vůni špeku…

Ráno pokračujeme na lačno po řece co nejrychleji do nejbližšího obchodu pro zásoby, tuším přes dva otevřené jezy. Obchod byl pěkný kus cesty pěšky od řeky. Cestou míjíme muže, který v ovocné aleji češe třešně. Za pár korun jsme zachráněni od nejhoršího hladu.

Příjemně najedeni pokračujeme po vodě dolů, koryto se pozvolna zavírá a zařezává do dosud poměrně ploché krajiny. Jez Jistec (?) s nádhernou otevřenou propustí při pravé straně samozřejmě musíme jet. To se neobejde bez dramatiky. Něco dělám špatně (kdo jiný?, ale dodnes nevím co), takže plaveme. Chybami se člověk učí. Tam jsem zjistil, že postavit se na mělčině, zvláště když nad tebou pluje zvržená loď, není to nejchytřejší.

Nic vážného se ale nestalo, pokračujeme dál po krátké reorganizaci a sušení. Řeka se pomalu noří do hlubšího údolí a jsme na začátku Anenských proudů. Pamatuji si je jako několik prudkých zatáček s viditelným spádem, údolí s prudkými svahy, soutok s Lomnicí/Skalicí zleva a ke konci skála s bílým kostelíkem sv. Anny ve výšce nad řekou jako varovný prst uprostřed prudké zatáčky 180_o. Dnes chápu, jak obtížný úsek to musel být pro vory. Manévrovat sto i vícemetrový vor v těchto zatáčkách, kde chyba mohla znamenat nejen ztracené dřevo, ale i životy, muselo být hodně náročné (výzva, jak se v moderní angločeštině dnes říká). Kostelík tam nebyl jen tak pro nic za nic.

Otava měla málo vody, takže pro nás na kánoi to nebyl žádný problém. Kameny, vlny malé… S dnešními zkušenostmi ale hádám, že za velké vody to mohl být na otevřené kánoi úplně jiný zážitek.

Už před proudy se začal více a více objevovat nový element. Vykácené stráně a vory na řece. Před napouštěním přehrady byla všechna větší vegetace vykácena a dřevo se muselo dopravit do civilizace na zpracování. V blízkosti cest to šlo auty, ve špatně přístupném terénu kolem řeky přišly ke slovu tradiční vory, kterými se dřevo plavilo k silnicím a nákladními auty dál. To byl asi také důvod, proč na celé řece nebyla zavřená šlajsna tuším s výjimkou Zvíkova.

Když o tom dnes přemýšlím, je zajímavé, že nepoužili skandinávský způsob plavení, kdy klády se nahrnou do řeky a plynou volně s proudem. Úkolem plavců je uvolňovat případné zácpy a chycené klády ze břehu nebo veslic, pomocí bidel, háků, lan, kladek… a na konci klády zastavit, shromáždit a dostat zpět na břeh. Opět práce těžká a více než nebezpečná. Soudím, že to bylo hlavně proto, že v Čechách to nebyl zavedený způsob, nikdo to neuměl, chyběly zkušenosti.

V Norsku byl tento způsob plavení provozován až do začátku osmdesátých let. To mělo pro nás vodáky velikou výhodu při prvosjezdech špatně přístupných řek. Často bylo možné najít starého dřevoplavce v chalupě na spodním toku řeky, který věděl víc než dobře, jaké jsou na řece nástrahy a kde. Až s podivem, s jakou přesností dokázali tihle dědové odhadnout, co je na kajaku sjízdné, a co asi ne.

Přistáváme nad jezem pod Zvíkovem. Tam je silnička, hospoda, haldy klád, kam oko dohlédne. Také přívoz, nepočítaně nákladních Tater 111 se dřevem a vůbec neklidno. Jestli se nemýlím, tady se rozebíraly vory z Otavy a nakládaly na auta. Proto také zavřená propust. Tady byla na naší túře snad jediná otevřená hospoda u řeky kromě Kamýku a později pod Štěchovicemi. Důvod je nasnadě: Dělníci kolem dopravy dřeva potřebovali jíst a pít. Jinak byla zátopová zóna většinou již vystěhovaná.

Využijeme příležitost se najíst bez rozdělávaní ohně a vaření, přepádlujeme na pravý břeh Otavy a hurá na prohlídku hradu.

Pokračování ve středu ...

Honza Červenka