Zajímalo mě, jaká vzdálenost se dá v pohodě upádlovat za víkend v Česku. Bude to víc než 100 kilometrů? No, né na nějaké rychlé lodi, jako mořský kajak, nebo ty chobotničí speciály. Taky ne nějakým svalnatým sportsmanem-olympionikem. Jen já a stará pálava.

Splouvání Vltavy bez přehrad

Jo, kdysi to šlo. Třeba moje babička líčila, jak se jednou na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století rozloučila s dědou v kánoi v sobotu odpoledne v Českých Budějovicích. Do Prahy dorazil děda vyčerpán v neděli o půlnoci. Takže musel mít za sebou nějakých 180 kiláků. Vltava tehdy tekla a on znal řeku zpaměti, takže plul občas i v noci. O 120kilometrové víkendovce mého pradědečka s šestnáctiletou dcerou v roce 1929 píšu tady. Všimněte si ale, že vstávali v pět ráno.

Výběr řeky

Oblíbená tekoucí Vltava z Vyšáku má do Boršova 71 km, do Hluboké jen o dvacku víc. To není mnoho. Otava je na tom v tomhle směru obdobně - i kdybych zvládl jet z Čeňkárny ke vzdutí Orlíku, tak víc než 95 km to asi nebude. Vzhledem k mým chatrným fyzickým výkonům nepřipadají pro pokus v úvahu ani pomalu (ne)tekoucí řeky jako Sázava, Lužnice nebo Berounka.

Ohře z Chebu

Nakonec výběr vyhrála Ohře. V půlce srpna v pátek po práci nasedám na vlak, který mě vyklopí v Chebu. Vleču Pálavu centrem kolem Špalíčku k mostu na říčním km 241. Ve vysoké navigací nacházím úzkou průrvu rybářského schodištátka. Tou procpu pálavu, sebe s loďákem už hůř. Konečně na řece.

Překonávám volej se žlutými stulíky a několika rybáři. Po kilometru obnáším první (Ottův) nesjízdný jez vpravo.

Voda se rozeběhne. Mojí keňu však zastaví peřej pod železničním mostem, aktuálních 2,3 kubíku z nádrže Skalka tu na splutí evidentně nestačí. No což, je teplo, projdu se vodou. Civilizace mizí. Dlouhý volej nad druhým jezem plavbu umožňuje.

Následující jez Jindřichov má vodáckou propust vlevo vystlanou plastovým rákosem. Prorvat tudy loď mi jde jen s nadlidským úsilím. Pod jezem se klikatí úzké regulované koryto. Míjím nádraží a pak kemp v Tršnici. Stmívá se, stavím stan na louce mezi komáry, koupu se a padám do říše snů.

Ráno mě čeká pokračování jen mírně tekoucího toku s mlhavým oparem nad řekou.

Pak přítok Odravy zvětšuje Ohři skoro na dvojnásobek.

První lodě potkávám až nad jezem v Kynšperku, ale zato jsou jich hnedle celé houfy. Plastové kánoe a rafty. Je kolem desáté, takže mé varování stále platí.

Ohře mezi splouvači z Kynšperka

Jez překonávám levostranným kanálem, na kterém leží vyšší stupeň. Lakušníky a další vodní rostliny se vlní v proudu. Pod Kyšperkem zaznamenávám ztroskotání první plastovky.

Předjíždím rafty se zvukovými aparaturami. Jeden ze splouvačů, jehož kamarádi močí do řeky opodál, se mnou zapřádá rozhovor. Typická je první otázka: „Odkud jsi?“. Moje odpověď ho nepotěší. Reaguje citátem z jakési reklamy: „To nevadí“. Předsudky jsou docela zábavné, dokud vás nezačnou lynčovat. Když na další otázku: „Kam dneska pluješ?“ řeknu: „Za Vary,“ nechává mě jako nebezpečného šílence na pokoji.

Řeka proudí ovšem s přestávkami. Na Šabině dávám oběd. Následující jez Černý mlýn splouvám pohodlnou propustí vlevo.

Řeka mě pak svěžím proudem veze až k dalšímu okresnímu městu. V kempu v Sokolově protahuju údy, dávám si kafe a zmrzku.

Kamenný zához Královské Poříčí je nově označen zákazovými plavebními znaky, jako ostatně všechny potkané jezy, ba i některé stupně. Dál pokračuje opuštěné údolí, které kříží vysoký dálniční most.

Ohře v království žuly

Odměnou za překonání dlouhého voleje před Loktem je krásný pohled na hrad a městečko skoro ze všech stran.

Občerstvuju se v tradičně narvaném kempu pod Loktem, abych oslavil splutí prvních 50 kiláků. Slunce se sklání k západu a lodí na řece ubývá. Proplouvám bezvadný kaňon se žulovými skalami a balvany. Nová lávka před Svatoškama je už hotová.

U mostu v Doubí mám v rukou celkem 60 km plavby. Jeden z mostů ve Varech se opravuje, místo bylo možné s opatrností proplout. Navazující jez v Tuhnicích obeplouvám levostranným vodáckým kanálem. Jez U Solivárny lze sjet po šikmé desce středem. Zapadá slunce.

Mezi balvany pod městem mě dojíždí singlovaná plastovka. Na zalidněný Hubertus se nám oběma nechce. Nacházíme tábořiště na břehu a na ohníčku si opékáme večeři. Koupu se v Ohři po celodenním pádlování, a pak se soukám do spacáku.

Vstávám brzo. Na tekoucí řece mě oslepuje vycházejí slunce. Kličkuju mezi žulovými balvany. V jinak opuštěném údolí sjíždím peřej u spícího kempu Hubertus.

Ohře mezi čedičovými kopci

Proplouvám hezké údolí v okolí rozvaleného jezu Dubina. Opravované lázně Kyselka opouštím slušnou peřejí. Míjím vstávající kemp a krytý most v Radošově.

Po obtažení nebezpečného jezu Radošov potkávám první dnešní loď – raft s rodinkou. Za delším volejem mě čeká hezká velichovská peřej.

Doplouvám do Vojkovic a v kempu na 90. km své plavby si dopřávám minerálku z kohoutku a nějaké občerstvení. Plastové kánoe hromadně vyplouvají, ale je jich znatelně méně než včera. V propusti následujícího jezu Jakubov hrozí velké šutry, raději ho obnáším. Černé čedičové skály vystřídaly žulu.

Drobné osvěžení v Perštejně U Včelky u roztomilé paní domácí je vhodnou tečkou za první stovkou víkendových kilometrů. Následující jez jménem Černýš se pozná podle cimbuří na přilehlé budově, loď koníčkuju po šupně.

Končím na 106. kilometru víkendové plavby u železniční zastávky Kotvina. Je před třetí odpoledne a do Klášterce nad Ohří odtud zbývá poslední peřejka.

Potkaný singlíř, ze kterého se vyklubal autor článků na raft.cz, mě vezme do Prahy, ale chce být doma brzy.

Závěr

Mám tak ověřeno, že za víkend může i lenivý vodák na české řece splout přes 100 kiláků. Nezbytné je dobře zvolit řeku. Úspěch přičítám době strávené pádlováním – vstát je vhodné brzy a volit jen krátké přestávky na břehu. Pomoci vám mohou samozřejmě i další faktory, jako je zvýšený průtok, který znamená vyšší rychlost proudu.

Až vám bude chybět pohyb, není třeba ověřovat, zda jsou sršni doma a zadýchávat se během. Splujte si radši nějakou příjemnou víkendovku.

Ahoj Eki