Isar je nádherná (pod)alpská řeka. Po splutí úseku od přehrady Sylvenstein před pár lety a předloňském průzkumu části od ústí Loisachu za velké vody jsme se letos v červnu rozhodli tyto dva bavorské úseky propojit. Díky německým dálnicím se sem dá dopravit poměrně rychle. Začínáme v městečku Lenggries, protože tu končí příměstský vlak z Mnichova, možný to pendl zpět k autu. Severně od městečka se mezi hlavní silnicí a řekou nachází vhodné parkoviště k nalodění (na km 213).

Z Lenggries do Bad Toelz

Nafukujeme baraku na štěrkové pláži. Okolo proudí čistá nazelenalá voda. Alpské štíty na nás shlížejí jen zpovzdálí.

Řeka příjemně teče. Podplouváme silniční most v Lenggries se sochou svatého Jana Nepomuckého. Pak nás čeká místní atrakce – zúžení toku na skalním prahu vytváří peřej údajně až obtížnosti WW III.

Při současném nižším stavu vody okolo 15 kubíků za sekundu ji hodnotíme spíš na WW II a po prohlédnutí splouváme v deblu v pravé části. Vlny jsou ale vyšší, než se zdálo ze břehu, takže nám do lodě trochu chlístne studená voda. To ale není nějaká specialita, stane se nám to tu ještě na několika peřejích.

Z hor se stahují černé mraky. Kus pod peřejí začínají z nebe padat velké kapky, a tak raději stavíme stan. V následujícím slejváku si k tomuto rozhodnutí blahopřejeme.

Asi za hoďku bouře odchází a vysvitne slunko. Obdivujeme omyté drobné orchideje, plavuně a další květenu.

Míjíme výstupní místo u kulaté nažloutlé budovy v Bad Tölz a rozpadající se industriál. Následné centrum lázeňského města s několika mosty je už zas německy úpravné. Z nábřeží nás zdraví místní nudící se mládež.

Od Bad Tölz po ústí Loisachu

Velký kemp na levém břehu nás k návštěvě neláká. Následuje poměrně dlouhý volej nadržený vysokým nesjízdným jezem. Společnost nám dělají kachny a lysky.

Obnášíme jez po levém břehu. Na svahu u jezu je instalována železná šupna pro vodáky, která ovšem částečně zarostla vegetací, a tak není zcela funkční. Proplouváme mezi vybagrovanými haldami štěrku pod jezem, a pak nás chytá další slejvák. V silném lijáku stavíme stan a dáváme si v něm něco dobrého k večeři.

Po deštivé noci přichází vlhké slunečné ráno. Plujeme dál a otepluje se. Na štěrkovém břehu pak sušíme promáčenou výbavu.

Řeka pěkně teče, klidnější úseky střídají peřeje. Ve starší kilometráži („Německé řeky I“ z roku 1991) existuje varování před nebezpečným úsekem od kilometru 182 („3 km velkých peřejí !!“) a za nimi „silný šikmý proud u ústí kanálu z Loisachu ! Ne pro začátečníky.“. Dáváme tedy zvýšený pozor, ale styl peřejí zůstává stejný, až zleva přichází ten očekávaný kanál z Loisachu. Ani toto místo naštěstí není za našeho aktuálního průtoku výrazněji nebezpečné.

Poté následuje most u města Wolfratshausen s odpočinkovým místem.

Přistáváme a bavíme se s místními vodáky na dvou kajacích swing. Naproti přes řeku tančí mládež u raftů a vázacího místa pro vory. Plujeme dál a za chvíli se zleva vlévá řeka Loisach, která průtok v korytě zdvojnásobí.

Od ústí Loisachu po Mnichov

Řeka Isar nás nese k nesjízdnému jezu u městečka Icking. Jez obnášíme po štěrkované cestě vlevo, přistávací místo je dobře značené.

Pod jezem nafukuje své raftíky „z Bauhausu“ a nafukovací zvířátka větší množství splouvačů. Bohužel zapínají i přenosné hudební aparatury, otvírají pivka a ani v jiných ohledech se od českých splouvačů příliš neodlišují. Jak se blížíme k Mnichovu, tak přibývá na štěrkových plážích i slunících a koupajících se obyvatel, často naháčů.

Do meandrujícího koryta tu zasahují zbytky smrků a dalšího dřeva. Minule jsme se na tomto úseku v silném proudu dost vybáli, letos je to díky nižšímu stavu vody v pohodě. Část pláží je označená žlutými kruhy a zabraná tak pro hnízdící ptáky.

Splouvači se nechávají unášet proudem. Pokud jsou hnáni do roští, tak často nevědí, co dělat, zaznamenali jsme i pádlování holýma rukama či obouruč rozpojenými kajakářskými pádly.

Není tak divu, že míjíme i několik ztroskotaných nafukovacích plavidel namotaných v roští.

Před dalším jezem se v proudu tyčí mohutný slepencový kámen. Loni prázdný, letos obležený.

Pravidla splouvání Isaru stanovili ochránci přírody poměrně přísně. Tady si z nich ale většinou nikdo moc těžkou hlavu nedělá.

Další mohutný jez (km 162,5 u města Baierbrunn) je průjezdný při levém břehu do derivačního kanálu.

Z kanálu bylo možné přetáhnout loď opět do hlavního koryta přes štěrkový ostrov bezprostředně pod jezem.

V sobotním odpoledni se klid horního toku definitivně ztrácí. Připomíná mi to obdobný zážitek ze Švýcarska a s jeho splouvači na Rýně.

Podplujeme několik mostů. Přilehlé pláže zaplnilo letní horko.

Řeka je ale stále pěkná a tekoucí s výhledy na lesy předměstí Mnichova.

Uvidíme vysoký železniční most a vzápětí nás čeká poslední nesjízdný jez na km 158 v lokalitě Grossheselohe. Jez obnášíme vpravo, jde ale údajně také přetáhnout vlevo do derivačního kanálu.

Mezi množstvím koupajících se obyvatel podplouváme železniční most s vysutou cyklostezkou. Přes centrum Mnichova je plavba zakázaná. Proto necelý kilák za mostem balíme baraku a vynášíme vlevo vzhůru k nádraží Solln, odkud nás příměstský vláček odváží zpět do Lenggries.

Závěr

Popsaná trasa má délku okolo 56 kilometrů. Voda je to velmi pěkná. Vzhledem k lokálnímu nadměrnému výskytu splouvačů ale doporučuju pokud možno vynechat teplé víkendy.

Napadá mě k tomu ftip: Jde pán s paní po městě a proti nim kráčejí 3 slečny. Při míjení pán uctivě pozdraví. Manželka se ho ptá, kdo to byl? Muž odpoví – ta vpravo, to je milenka našeho ředitele, ta vlevo milenka náměstka a ta uprostřed, no, to je moje milenka. Chvilku jdou setrvačně dál, ženě to v hlavě šrotuje. Nakonec paní prohlásí: „Ale ta naše je stejně nejhezčí.“

Obdobně to platí i pro české splouvače. I když zaplavují určité letní úseky řek a často kazí nám vodákům dobré jméno, je třeba přiznat, že vybaveni jsou značně profesionálněji, než jejich kolegové v Německu či Švýcarsku.

Ahoj Eki