Re: Člověčina, Vladimír, 05.03.2023 21:56Ahoj,
já ten článek, či spíš jeho základ, nosil v hlavě asi půl roku. Že ho chci napsat. Dlouho jsem čekal na příležitost, která mu dá zarámování, a to byla nakonec práce v muzeu. Ano, to je spolu se zkušeností z loděnicových večerů rámec článku. Co je ale jeho obsah?
Desítky let jsem žil "na cestě", doslova, autostop byl mojí filozofií a způsobem života. Duši tohoto fenoménu výborně popsal básník Jaroslav Holoubek jako hledání něčeho, co je vždy krok přede mnou, a když si na cestě za tím myslím, že to mám a sáhnu po tom, poskočí to zase o kus dál. Asi bych nedokázal konkrétně říct, co je skutečným obsahem tohoto článku. Je to holoubkovské ale především moje TO. Tedy kromě toho, že se smrtí Ivoše jsem se opravdu dodnes nevyrovnal. I když ani toto téma asi není tím ztěžejním středem článku.
Člověk stárne. Chytří lidé říkají, že do padesátky muž dobývá svět a po padesátce se svoji cestu snaží pochopit a pojmenovat. Můj život byl na cestě (to je odpověď na tvoji otázku, kým se cítím být) a cesta je pro mně důležitější než dosažení cíle. A protože jsem už nějaký ten pátek po padesátce, kromě těšení se na příští kapitoly se také ohlédám zpět a snažím se té cestě porozumět. Ten článek asi je o této snaze a náznacích východisek.
V diskuzi nacházím povzbuzení k psaní článků o řekách. Přemýšlel jsem o tom, jaké články psát? Řeky, na které jezdím, jsou z informačního hlediska dávno popsané. Nechci se opakovat a nových je pramálo. Mám rozepsané články o Svitavě, o Ohři, o Dunaji. Víc než oči a zážitky se do nich promítá ta s prominutím duše. Říkám si ale: Proč ne? Voda hrála přední roli v celém mém životě a vnímám ji nejen jako zálibu, sport a zážitky, ale jako způsob života, činů, myšlení i cítění. Činy pomalinku ubývají, zbývají zkušenosti a vodácká duše. Pomaličku vytlačuje adrenalin. Snad je ale pořád o vodě. Díky Bohu má Raft editora, který zřejmě pro všechno toto má smysl (díky, Petře). A taky, čtenáře, kteří mají oči nejen na peřej, který je před nimi, ale i na tu, kterou (možná před deseti lety) projeli.
Váhal jsem, než jsem článek Petrovi poslal. Dal jsem jej přečíst pár lidem a ti říkali, že je hodně osobní. Ale kdo veřejně píše, nesmí se bát sebeotevření. Protože věřím tomu, co píšu, se nebojím. I když vím, že by leccos lepší mohlo být...
