Re: Pocity, Ivan, 19.11.2021 14:56
Ty myšlenky, co se člověku při tom honí hlavou, jsou opravdu zajímavé. V životě jsem pár hraničních situací zažil, mimo jiné i ve válci na jezu pod Semily, někde je to tady popsané. Ale nikdy mne v tu chvíli nenapadlo, že je to konečná, jen jsem si vždy říkal, že je to průs... a že prostě musím z toho ven a tak nějak jsem strojově dělal, co bylo třeba. Ať teď nedávnou v září jsem se dostal do situace, kdy mi v tu chvíli naplno došlo, že tam nejspíš zůstanu. Trapné je, že po více jak čtyřiceti letech na vodě se mi to stalo na Slezské Hartě, prakticky klidné vodě, jen trochu silnější vítr a vlny. Prostě krásný den krásného indiánského léta a já dostal nápad, že po letech na kánoi zase zkusím sednout do kajaku, který jsem kdysi opustil pro své tělesné rozměry, a projedu se v pohodě po klidné vodě. Tak jsme se s manželkou posadili do auta a cestou se zastavili u kamaráda, který vyrábí seakajaky. Počítal jsem, že mi půjčí nějakou plastovou kocábku, ale on z kontejneru vytáhnul karbonové torpédo a k tomu mi přidal moderní pádlo (já ještě jezdíval s dřevěným s otočením listů o 90ˇ) a neoprenovou špricku se silnou obvodovou gumou a obrovským okem. Bylo mi hloupé tu ochotu odmítat, tak jsme to vše naložili a pokračovali na Hartu. Tam se žena usadila se čtením na břehu, já se nasoukal do kajaku a vyrazil. Nedalo moc práce si zvyknout na užší pádlo s neúplným otočením listů a loď sice byla vratší, ale rychlostí se stabilizovala a po hladině letěla parádně. Ani ten vítr a vlny mi nedělaly větší problémy a loď díky kormidlu zatáčela dobře i přes svojí délku. Prostě skvělá jízda až do chvíle, kdy se mi na pravém pedálu vyvléklo lanko řízení. Prostě jsem opravdu dlouhý a ty nohatky byly opravdu na doraz v předu. V tu chvíli se pro mne loď stala jen velmi obtížně ovladatelnou, tedy spíše neovladatelnou, a jízda šikmo vlnami ke břehu skončila velmi rychle převrácením. Eskymáka jsem za ta léta na kánoi dávno zapomněl, ostatně jsem uměl jen páku, což s tímhle pro mne nezvykle přetočeným a úzkým pádlem bylo marné zkoušet bez předchozího nácviku na bazénu. Takže vykrysit. Kde je to zatracený oko? A v tu chvíli jsem zjistil, že jsem to oko nechal uvnitř, jak jsem se s tou silnou obvodovou gumou pral při nasazování. V dobách mého mládí měly špricky po obvodu něco jako gumu z tepláků, jak to šlo lehce nasadit a jak lehce to pak padalo, zrovna když se to nejméně hodilo. Takže tam logicky začali časem dávat něco silnějšího a teď je tam něco jako gumicuk, který na vleku udrží deset plasťáků najednou. Proto také je tam teď vpředu to obrovské oko a proto mi kamarád asi třikrát opakoval, ať ho nechám určitě venku. A já mu na to kýval, vždyť kolikrát jsem to samé opakoval svým studentům. A teď tu visím hlavou dolů kousek od břehu natěsno zapasovaný do zatraceně pevné lodi a prsty se marně snažím dostat pod špricku. Dokonalý to důkaz, že s roky nezmoudřím, ale jen více zblbne. No a v tu chvíli mi poprvé v životě naplno došlo, že tam asi fakt zůstanu. Naprosto jasná myšlenka a prakticky jistota. A také myšlenka, to přece není možné, takhle blbě. V jednu chvíli jsem jen tak visel a ruce se mi volně vznášely vodou a hlavou mi táhl ten údiv a nasr... na sebe sama, ale současně ve mně začal hlodal pocit, že takhle to přece skončit nemůže. Hlavou mi bleskl naprosto zoufalý nesmysl, že se prostě zlomím do boku a dostanu hlavu na hladinu. Dokonce jsem se ten nesmysl pokusil i zrealizovat, což jen dokazuje, že už jsem opravdu nevěděl, jak z toho ven. Nicméně lidová moudrost praví, že koho mají pověsit, ten se neutopí. Takže vzápětí se mi, nevím odkud, vynořila vzpomínka, že ty staré špricky nejčastěji padaly na bocích. Naštěstí platí některé věci bez ohledu na vývoj a pokrok, protože jsem si rychle prakticky ověřil, že stejně slabé místo mají i ty současné, a konečně se vší slávou vykrysil. Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme byl pod tou vodou, zda několik minut nebo jen půl, ale plíce mne pálily jak čert. Dál to už byla rutina, doplavat ke břehu, provizorně spravit řízení a dojet asi kilometr za manželkou, která už netrpělivě čekala, že si to chce také vyzkoušet. Po mém popisu předchozích událostí její nadšení opadlo jen částečně, nicméně špricku si nasadila jen napůl, protože nevěřila, že by měla sílu ji strhnout, i když oko už tentokrát zůstane opravdu venku. Takže nakonec to byl opravdu skvělý den s nádherným počasím v krásném prostředí a navíc s bonusem dle léty ověřené pravdy, že není důležité, zda se výlet podařil, ale zda byl dostatečně drsný.