Opět se blíží den, kdy lze (skoro) beztrestně vyplácet hezčí část lidské populace. Jako dlouhá léta předtím tomuto pondělí předchází sjetí Orlice. Tentokrát se nás dává do kupy dosti velká skupina - asi 70 lidí. To už tady dlouho nebylo, aby jelo více kroužků na akci najednou. První šok jsem zažil v pátek před odjezdem, kdy mi zazvonil mobil, a já vyslechl suché oznámení o tom, že nemáme zalepené lodě. Co naplat? Hurá z práce na loděnici, do montérek a fofrem lepit. Hotovo, teď se jen umít a fofrem za dalšími povinnostmi.

Druhý šok přišel večer při balení na vodu. Právě přesouvám svůj majeteček do nového bytu a věci na vodu jsou kdovíkde... Jinými slovy: Kde zase ty hadry mám, sakra? Sobotní ráno mě vítalo slunečními paprsky (předpověď jasně hovořila o něčem úplně jiném). Rychle jsem autem objezdil město a sehnal všechny věci do loďáku včetně nějakého jídla. Ještě autem jsem si bágl odvezl na loděnici právě v okamžiku, kdy její bránu opouštěla první várka lidí i s loděmi, naložená v našem autobuse.

Podruhé už přijíždím na loděnici na kole, to pro případ nedělní lehké indispozice. V devět hodin už se loděnice hemží dětmi i dospělými, je tu i pár rodičů. Chvíle čekání rychle uběhla a my rychle nakládáme zbytek našich lodí.

Hurá, už sedíme v autobuse a jedeme do Kostelce nad Orlicí. Po cestě šprýmujeme a děti, které ještě na vodě nebyly se začínají asi bát. Ujala se oblíbená lež (jako věž) o průjezdu turbínou na jezu v Albrechticích. Cesta nám rychle uběhla, lodě jsou složeny z vleku a rozděleny jednotlivým posádkám.

Spouštím svou loď na vodu a civím. Už vím, jak jí budu důvěrně říkat: TITANIC. Slovo - jméno - znamenající nepotopitelnou loď, která se potopila. Čtyři pěticentimetrové minivodotrysky ženou do lodi tolik vody, že místo kochání okolní krajinou vytírám a vybírám vodu. Okamžitě jsem začal shánět věci alespoň na provizorní opravu lodi, ale nikdo nemá ani leukoplast. Hrůza.

Jak se prodíráme kamením, náhle se vodotrysky zmenšují a naše posádka zajásá. HURÁ, něčím se to ucpalo, je to dobrý, přežijeme. Jenže bahno se vodou při rychlé jízdě vypláchlo a mě napadla spásná myšlenka. Zkusíme to zakápnout něčím... Třeba natavenou PET flaškou. Jako každé jaro jich je řeka plná, tak si můžeme vybrat i barvu. Podařilo se. Voda sice dále sákne, ale opravdu jen sákne.. ;o)

Dojíždíme k albrechtickému jezu a všichni uháníme do hospody. Tolik lidí ale hospodská nečekala - kdo by taky jezdil na vodu, když má sněžit, že jo... - proto jí chvilku trvá aklimatizace v jiné "výkonové třídě" za pípou. Někteří z nás osychají po nedobrovolné koupeli v záludných zátočinách Divoké Orlice. Ostatní konzumují nealko i alko nápoje studené i teplé čaje, grogy, kafe. Děti vykupují všechny pochutiny. Prostě se chováme jako hladový polský zájezd. Posilněni vyrážíme na posledních pár kilometrů dnešní štreky na Suté břehy.

Taháme po strmém břehu bedny a loďáky a ubytujeme děti v chatkách. Dospěláci se nevejdou, tak budeme spát všude možně po louce. Vaříme (ohříváme) první společné jídlo a zatím necháváme děti řádit v okolním lese. Když je svoláváme zpátky hlasitým hvízdáním, vracejí se po skupinkách ze všech stran, i od řeky. Večeříme výborné VKZ (vepřo-knedlo-zelo) a poprvé uklízíme louku. No co tady se dá všechno najít... Rozházené loďáky, věci, klíče, děti. Ty začínají pomalu uvadat, tak těm starším "nařizujeme" kdy půjdou spát a potají mizíme do hospody. Sice to je kus cesty, ale točený je točený... ;o) Vracíme se sice pozdě v noci, ale tábor žije svým nočním životem. Zaháníme děti do hajan, a za chvíli je následujeme sami do svých pelechů.

Co mě to šimrá na nose? A kdo mi to svítí do očí? SLUNCE... Je neděle a slunce nás nekompromisně tahá z vyhřátých spacáků. Vylézáme a je to pohled pro bohy. Rozespalí, zmačkaní, použití, no prostě jako každé ráno. I v takovém stavu se scházíme u ohniště, kde se už vaří ranní čaj. Když vylézají poslední spáči, snídáme a začínáme pomalounku, polehounku balit na další cestu. Házíme lodě na vodu a jako poslední opouštíme dnešní tábořiště.

Zase na vodě, to je klídek, to je paráda. Blížíme se k prvnímu "jezu" - kamennému záhozu. Nechávám projet ostatní a jako poslední sjíždím přímo prostředkem. Máme to pohoupání za sebou a rychle mizíme na rychletekoucí vodě za další zatáčkou. Ughhh. Za jednou ze zatáček narážíme na shromáždění motajících a pletoucích se lodí a před nimi strom přes řeku. Co chvíli se jedna z lodí rozjede přímo proti němu a v plné rychlosti se přes něj přehoupne. I tuto záludnost máme zdárně za sebou a zase nás lodě nesou dál.

Už už vidíme věž kostela v Třebechovicích pod Orebem, už budeme v Krňovicích. Stavíme v zatáčce na velké pláži a posíláme rychlého zběha na průzkum do hospody. Jsme vyschlí jako tresky a ani jeho návrat nás nepotěší. Zavřeno. No nevadí, něco sníme, napojíme se z vlastních zásob pramenitou vodou a pojedeme dál. Je poledne, slunce do nás buší všemi silami. Vyrážíme dál a odkládáme další a další vrstvy oblečení. A už se blížíme k dnes druhému a také poslednímu "jezu". Zase se jedná jen o kamenný zához, bez problému sjetelný (teda za tohohle stavu vody). Máme ho úspěšně všichni za sebou a razíme s naším konvojem lodí blíž a blíž k Hradci Králové. A už je to tady. Posledních pět kilometrů z toho čtyři úplný volej. V tu chvíli se mi zatmí před očima a rychle se rozhoduji. Uprostřed řeky dochází ke střídání stráží, já jdu na háčka, a "dříveháček" na kormidlo. Netrvá to ani pět minut a už chrápu na slunci, až se hory zelenají. Probouzím se až pod "plyňákem". Teď už to je na loděnici co by kamenem dohodil, tak zabírám a v plné rychlosti projíždíme sugestivní zatáčku do slepého ramene a do přístaviště. V okamžiku, kdy vytahujeme loď z vody se odloupne provizorní záplata a do lodě začne proudit množství vody. Rychle s ní ven, vyčistit, vytřít do sucha a uklidit do krakorce dnem vzhůru. Ještě je potřeba uklidit erární věci a děti odcházejí domů. Vyrážím taky a doma to má všechno rychlý spád. Vykoupat, uvařit, najíst, usnout. Probouzím se až večer a rovnou jdu pokračovat v započaté práci... ;o)

Honza Cimr