unosne riziko, šakal, 24.03.2005 9:58
Omlouvám se za delší příspěvek.
Nenechává nás to chladnými, protože je to základní vodácké dilema, které řešíme na každé vodě – kde je hranice mezi únosným a neúnosným rizikem? Jak odhadnout, co ještě ano a co už ne? A důkazy neexistují, ani to že to přede mnou sjeli ostatní, neznamená nic pro mě osobně. Moje osobní hranice se pořád posouvá a já trnu, kdy najdu tu svou, kterou překročím jen jednou.
Nejlepší zabezpečení je zůstat sedět na břehu – největší vzrůšo (adrenalin, pozn. překl.) je….. (dosaď si sám).

Dovolte mi citovat sama sebe, odjinud (abych to nemusel znova vymejšlet:)):
„Stupňování požadavků je cesta kudy prošli všichni extrémní jezdci. Jezdit stále těžší toky je možností, jak se dostat do míst, kam se to zdálo být nemožné. Obtížnost řeky sice není podmínkou, ale je žádaným doprovodným jevem. Extrémní jezdci se ve svých důvodech potkávají s ostatními „adrenalinovými“ činnostmi, zejména jako je (velmi)vysokohorské horolezectví. Obtížnost toků je výzvou, jízda na hranici možností je drogou a má velkou podobnost se závislostí. Roli mohou hrát i fyziologické pochody v těle při extrémních výkonech (síla citových prožitků, pocity euforie atd.). Častý je i motiv být nejlepší, dokázat (si) něco, co nedokáží ostatní. Ale pro slávu to většinou nedělají, stačí vnitřní pocit, že patří k nejlepším. Přestože často tvrdí opak, mají tito jezdci snížený práh pudu sebezáchovy, který jim dovoluje riskovat v situacích, kde lidské síly a umění jezdit prostě nemohou stačit na sílu vody a kde se průjezd stává otázkou štěstí a náhody. Na vodu vyráží s vědomím, že riziko smrti je velmi vysoké. Zajímavý je i konflikt mezi vědomým vyhledáváním rizika a současně snahou ho co nejvíce eliminovat pomocí dokonalého vybavení a zabezpečení ze břehu.“
Rozdíl mezi sjížděním norského vodopádu a rozvodněné české řeky jistotně existuje. Je velký v hlediscích estetických a v hlediscích smyslu vodáctví a možná z hlediska „posouvání lidských hranic“, ale je nulový z hlediska bezpečnosti a zejména z hlediska případné smrti. Utopit se v plavkách a na matračce v Sázavě je stejně hloupé jako v Indu. Zabít sám sebe PŘI ZÁBAVĚ je kdekoliv a kdykoliv tragické, zbytečné, lidsky znevažující a trapné. A žádné „vyšší“ cíle při zábavě nejsou, to si nemusíme nalhávat. Ani na vodě, ani na Everestu, ani na pískovci, nebo jiném pískovišti. Smrt člověka je za těchto podmínek vždy tragicky zbytečná. A to, že jsem to tentokrát přežil, není ospravedlněním činu předešlého. To jen znamená, že moje hranice je ještě výš, a moje štěstí se ještě nevyčerpalo. Lidsky a společensky má takový výkon téměř nulovou hodnotu. Ospravedlnění případné smrti hledejme ve stejném šuplíku, kde leží i smysl sportu a jiné zábavy. Člověk s bohatým osobním životem a vyspělým žebříčkem hodnot, třeba s vlastními dětmi a s přesvědčením o životním cíli se svíjí v pocitu zmaru ze zbytečného zničení života člověka. Demokrat si říká – jeho volba a zodpovědnost, socialista volá – zakažte jim to! Jsou to osobité projevy sociálního, druhového vědomí (větší duše, jak říká Hellinger). Smrt člověka, a zejména „zbytečná“ smrt nás v klidu nikdy nenechá. Naskýtají se další otázky, např. - jsou extrémní výkony lezců či vodáků obdivuhodné, nebo trestuhodné? Měly by se tyto výkony publikovat, případně oslavovat? Jsou „outdoorové“ informační kanály (časopisy, cestopisy, internet) přínosem, nebo škodí a vedou lidi na smrt?
Tak vám přeji krásný den v rozjímání, Šakal