Koncem dubna mne a mojí ženu Lenku z pohodlného domova vypudila touha po dobrodružství a dosud neznámých, opuštěných krajích. Po logisticky náročném dni jsme se v pozdním odpoledni ocitli ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsme vyložili všechny věci na břeh a automobil přepravili pro případné další použití k nádraží. Bylo nám doporučeno začít plavbu po Labi až pod městem, neb ve městě jsou nesjízdné a neobnesitelné jezy.

Ve Stanovicích u jezu osazenstvo ojedinělé restaurace u řeky se seběhlo pozorovat, jestli se nám na jezu obaleném klouzavým žabincem nepřihodí nějaká taškařice. Pokračovali jsme se stále svěžím proudem dále až do Kuksu, kde jsme vylezli na břeh. A začali jsme si zvykat na to, že sice je to vodácky vlastně atraktivní řeka, ale nejsou tu na vodáky zařízení. Pravda, z vysedání v místní maríně jsme byli trochu obaleni bahnem a kopřivami, ale jak na návštěvu z Marsu na nás hledět nemuseli. Kus pod Kuksem jsme přespali na plácku mezi cyklostezkou a řekou, ony tu totiž nejsou kempy.

Dále pod Kuksem se proud řeky začal tišit i tam, kde nebylo vzdutí jezů. Nicméně trasu ze Dvora do Jaroměře lze doporučit jako svěží jednodenní plavbu, trochu připomínající dejme tomu Chrudimku. Jez u Hořenic by se sice dal sklouznout vpravo, ale bez bouchání o kameny by se to neobešlo. Tak jsme se rozhodli koníkovat vlevo. Pohodlné to není, vody místy až jaksi do půli stehen, ale je to bezpečnější. Navázal jsem Lence koňadru na zadní oko a přichystal na skoro plochou palubu. Pak, jak jsem scházel prve se svojí lodí dolů, slyším najednou poplašené volání o pomoc. Vtom Lenka prosvištěla okolo mne. Vedla si celkem dobře, když najednou se divoká jízda rozvaleným jezem zastavila. To spadla koňadra a zachytila mezi kameny. Po vyproštění jsme oba zdárně dosáhli klidné hladiny pod jezem.

Pod Jaroměří jsme pluli okolo vnějších částí pevnosti Josefov. Hradby jdou až do vody a je vidět, že bylo počítáno i s využitím řeky k obraně pevnosti. Nicméně tady nejde nikde vylézt z řeky. Pokud by si někdo chtěl prohlédnout celou pevnost, bude lépe vystoupit až u mostu (Železňáku), který je kousek pod soutokem s Metují. Ten soutok býval výš, ale přeložili ho pod pevnost v rámci opevňovacích prací.

Pod Josefovem řeka definitivně nabude nížinného rázu a co neupádlujete, to nemáte. Jez ve Smiřicích je první ze série opravdu velkých jezů s dlouhými přenáškami. Smiřicemi jsme proplouvali lehce po poledni a bylo by netaktní i netaktické odmítnout pozvání našich místních kamarádů na obědovou grilovačku.

Pod Smiřicemi a hlavně okolo Předměřic byla asi nejméně záživná pasáž naší trasy. Koryto je nejen zregulované, ale i hodně hluboké a ani stromy na březích moc nejsou. Pak už jsme se blížili k Hradci Králové. Okolí řeky je v městě pěkně upraveno, na nábřeží živo lidmi odpočívajícími po práci a nesmím zapomenout na architektonicky pozoruhodný jez Hučák.

Po opět náročném přenesení jsme začali vymýšlet, co s noclehem. A že co takhle přespat u kamaráda v Opatovicích. Ony jsou Opatovice sice nad Labem, ale od řeky je to kus. Kamarád nás tedy navigoval, že před opatovickým jezem odbočit do prvního kanálu (prvního, ne druhého, ten vede rovnou do elektrárny) a šup do vsi. No, šup to úplně nebylo, spíše řada příkoří v podobě kopřiv, ostružin, mizerného vystupování, nebo na kanále podjezdů nízkých mostků a přenášení stavidla – to už za tmy. Ale Opatovic i noclehu jsme dosáhli. Ráno jsme na dvoukoláku dovezli lodě zpět k Labi s tím, že z Opatovického kanálu nám stačila ukázka. A nelitovali jsme. Pod Opatovicemi až po Kunětice má řeka zase trochu přírodnější vzhled a překvapivě svižný proud – za našeho průtoku až 7 km/h. Je to taky ojedinělý úsek – asi 20km bez jezu. Příjezd do Pardubic byl ve znamení častého výhledu na Kunětickou Horu – řeka ji obtéká ze třech stran a také silného větru.

Průjezd Pardubicemi je také celkem kulturně upravený, navíc se nám povedlo poprvé použít zdymadlo. K večeru se vítr utišil, jak to bývá, ale utišil se i provoz zdymadel, takže než jsme po klidné vodě dopádlovali do Srnojedů, tak bylo po provozní době a nás neproplavili.

Dnes už je obecně známo, že přespat venku není nic protizákonného, takže zbývalo jen hledat dobrá místa. Nic jiného tu ani nezbývá. Naštěstí okolí řeky je relativně přírodní a nějaký plácek pod stromy nebo opuštěné rybářské místo se najde.

Poslední, čtvrtý den plavby jsme zrána připluli k jezu v Přelouči. Jako obvykle jsem s mírným předstihem telefonoval na kontakt uvedený na internetu u seznamu zdymadel. Nicméně bylo mi sděleno, že zdymadlo je na kliku, klika je rozbitá a zdymadlo trvale mimo provoz, nebo něco v tom smyslu. Ono také tudy bude něco těžko projíždět, když kousek pod jezem začíná peřej – pověstné Labské Hrčáky. No úplně veliká divočina to není, ale zas pěkná vodnatá peřej v nížině tak častý zjev není. Skoro by tam mohla být lanovka a za mírný poplatek vozit dychtivé vodáky i s loděmi zpět nahoru.

V Chvaleticích je ohromný dočista opuštěný přístav pro říční šífy a Lenka odtud vyrazila vlakem pro naše auto. Já s její lodí ve vleku dojel proti větru ještě do Týnce nad Labem, kde jsem plavbu po sto říčních kilometrech ukončil. Tedy – ještě jsem se chvíli kondičně projížděl na Lenčině novém seakajaku a během té doby nám někdo z mé lodě uložené na břehu ukradl pádla a loďáky s vybavením. Ale i přes hořký konec hodnotím plavbu velice pozitivně. Je sice potřeba pádlovat, ale řeka i pod Jaroměří zdaleka není industriální a skýtá pohodovou plavbu. Není tu prakticky vodácké zázemí, ale také to není žádná dálnice s davy. Nakoupit se v případě potřeby v přilehlých obcích dá, ba i na pár místech naobědvat v restauraci dále od řeky. Pro romantiky, kteří rádi pádlují a spoléhají se spíše na sebe než na nepřetržitý servis, je to podle mne dobré místo. Ba možná i neprávem opomíjené.

Chobotnice