Když v půlce února začalo tát, nebylo pochyb o tom, jak strávíme víkend. Z Prahy jsme odjížděli kolem čtvrté odpolední s celkem jasným plánem. Bezpečně dojet pro loď, vyměnit prodřenou brzdovou hadičku a ještě večer přejet na Chotýšanku. Naše rozhodnutí se změnilo ve chvíli, kdy jsme uviděli rozvodněný Kounický potok. V tu ránu šla oprava brzd stranou. Naložili jsme loď a vyrazili do Kounic s tím, že sjedeme do Bříství. Když bude ještě trochu vidět, tak snad i dál. Po kratičkém kufrování při hledání nástupního místa jsme přišli o drahocennou půlhodinu času a na vodu jsme nasedali již za značného šera. Ale na ten kousek to přece nevadí.

Plni odhodlání jsme tedy vypluli. Po pár stech metrech necháváme vesnici za zády. Rychlost potoka slibovala, že tak do hodiny jsme ve Bříství. Čím víc jsme se však vzdalovali civilizaci, tím byly břehy zarostlejší. Jenže občasné větve, klesající až do vody, nás nemohly rozhodit. Jsme zvyklí i na horší podmínky. To už se k nám přiblížila první nejetelná překážka. Mostek spojující kravín se vsí by ještě podjet šel, ale za ním byla těsně nad vodou zavlažovací trubka. Riskovat vzpříčení pod mostkem se nám rozhodně nechtělo a loď jsme přenesli. Za tímto mostkem však končil jakýkoliv dotek lidské ruky, což pro nás byla škoda. Keře si rostly kudy a kam chtěly, pokud možno však nad korytem. Potok zarůstal čím dál víc a úměrně tomu jsme museli i přetahovat. Mezi tím se setmělo. Na tu hrůzu před námi jsme aspoň přestali vidět. Světlo jsme si samozřejmě „na ten kousek“ nebrali.

I potmě jsme ale poznali, že porost se stává rozmanitějším. Na některých větvích totiž byly trny. Bezvadně se vplétaly do vlasů a nechtěly se pustit, což člověk ocenil zvláště v proudu. Za nohy držel v lodi a za hlavu na stromě. Když čas strávený na břehu převážil nad tím ve vodě, došlo nám, že rychlejší bude táhnout loď po kraji pole. Potok byl zde rozlitý a tekl jakousi škarpou. Pokud by byla širší, šlo by po ní i plout. Takhle nezbylo nic, než se brodit bahnem a vláčet loď za sebou. Konečně mě začaly opouštět síly, tak jsem s lodí zamířil k vodě. "Ať už jízda bude sebehorší, lepší než tohle." Další probojovávání hustou záclonou větví. Co chvíli bylo slyšet kletby háčka zanikající v praskotu větví. V takových chvílích se cítim trapně, že já jsem ten, kdo se veze vzadu a projíždí už pročištěným tunelem. Ale i já jsem se dočkal. Renče došla trpělivost a pokračovala po břehu. Dlužno říct, že i já bych šel raději pěšky, ale loď se po bahně nechtěla klouzat, tak jsem raději klestil potok. To už jsem pádlo dávno odložil na hromadu větví a bahna na dně lodi a pohyboval se odrážením od větví a břehů. Ještě několikrát jsem musel přetáhnout, ale vzdálenost mezi závaly se začala zvětšovat. Situace vypadala natolik optimisticky, že i Renča usedla zpět na příď. Konečně jsem zaslechl šustění Týnického potoka, od kterého jsou břehy udržované. Na soutoku ještě jedno přenášení nízkých lávek a pak už klidná jízda špalírem z rákosí. Těsně nad Břístvím je asi půl metru vysoký splav. Za dnešního stavu se z něj stala celkem rychlá peřejka. Jeli jsme ještě půl kilometru až k silničnímu mostku a tam šťastni, že je to za námi, skončili.

Celá trasa byla dlouhá 4 kilometry a nám trvala 4 hodiny. Plavba nebyla vodácky příliš obtížná, ale určitě tvrdou zkouškou psychické odolnosti. Rozhodne-li se někdo jet Kounický potok, doporučuji úsek až ze Bříství. Břehy jsou udržované až do Přerova nad Labem, kam jsme si naivně mysleli, že doplujeme.

Meloun

Poznámka redakce: Sjíždění řeky pouze jednou lodí je potencionálně nebezpečné.