Je začátek prázdnin a na prodloužený víkend se domlouváme s dcerou Kristýnou, které je 16 let, že pojedeme do Rakouska na divokou vodu. Tam je oproti naší "suché" české domovině vody dostatek. Někde dokonce do rakouských ledovcových řek silně zapršelo a vody je více než dost. Ráno dáváme na vodu pod Isel kataraktem a splouváme klasický úsek z Hubenu do Lienze necelých 18 km. Kristýna na dětském Axiomu s placatou žiletkovou zádí si poradila s velkými vlnami i válci, když předtím odmítla creekovku s větším výtlakem se slovy, že má ráda svoji rychlou loď a nechce ji měnit za nemotorný sud. Vše dává bez cvaknutí a nutnosti eskymáckého obratu stejně jako druhý den řeku Möll a třetí den opět Isel za parádního průtoku. Pomalu se přesouváme blíže k domovu do oblasti Solné komory.

Salzkammergut, která je známá nejenom nedotčenou přírodou s nádhernými horami, divokými lesy a jezery s průzračně čistou vodou, ale také spoustou sjízdných vodopádů. A o jednom z nich, který se dá jezdit skoro za každé vody a který máme téměř po cestě, jsem vyprávěl u táboráku večer předtím a plamínky zvědavosti v očích jsem nemusel dlouho rozpalovat... Vodopád Taugl je super zpestření nedaleko soutěsky na Lammeru, kterou máme v plánu navštívit v neděli a projít si ji, alespoň pěšky po turistické stezce.

Je sobotní pozdní odpoledne, když přijíždíme na malé parkoviště mezi Bad Vigaun a Kuchl u Römerbrücke, kde je 400 let starý kamenný římský most nad říčkou Taugl, přes který kdysi vedla starověká římská silnice Via Claudia Augusta.Už z mostu je možné zahlédnout impozantní soutěsku, ze které spadá samotný Taugl v 7metrový vodopád. Vodní tříšť a hlasitý hukot padající vody mě utvrzuje v tom, že je podstatně více vody, než zde bývá v suchých letních měsících zvykem a také než jsme měli před rokem. Určitě dozvuk vydatných dešťů, díky kterým před týdnem neskutečně nastoupal Lammeröfen.

Patrik i Kiki jsou tady poprvé a přestože Kiki mluvila ještě v kempu na Iselu ve smyslu, že do toho půjde a skočí si svůj první vodopád, tak si v duchu říkám: „Až přijde blíž a uvidí tu díru, výšku ze které padá voda s obrovským hukotem ze skály dolu, kde vytváří mohutnou bouli, vodní hřib, dunící doběla zpěněnou vodní masou, tak jí strach nedovolí sednout do kajaku a budu skákat jenom já sám.“ Patrik už od samého začátku říkal, že má ještě vykloubený palec ze skoku na Möllu a nechce to pokoušet.

A sám dobře znám, jaké to je "poprvé", stejně tak jako nikterak nezpochybňuji moudrost lidového rčení, že " Hřbitovy jsou plné hrdinů". A osobně znám i velmi dobré kajakáře, kteří sbírali odvahu na tento skok vcelku lehkého vodopádu několik měsíců až roky, než se konečně odhodlali. Neboť si pokaždé při pohledu z hora si řekli, že to zkusí až někdy příště...

Z hlubokého přemítání mě však vrátila zpět na zem Kika, která ani na chvilku nezapochybovala o tom, že by neměla skákat a už odvazovala kajak se slovy: „Tak jdeme do toho, než padne tma“. Tak dobře. Domlouváme se, že ona počká na signál, až skočím já a dám zespodu po Patrikovi povel, aby vyrazila. Startuji alpinstartem do lagunky nad vodopádem, kde stáčím špičku po proudu a už letím dolů. Mám měkký dopad, po kterém však silný proud odtékající vody táhne na skálu při levém břehu, kde doslova pulzuje pod skálu. Nebylo by tomu tak, kdyby se mi podařil poslední boofovací záběr na levou ruku, který by nestočil loď k levému břehu, ale udržel by přímý směr.

Ale záběr na přes ruku není moje silná stránka a stále na něm pracuji... Tak se odrážím dole od skály rukou a bez větších problémů překonávám sílu proudu, ze kterého vyjíždím do vracáku k protějšímu pravému břehu zaujmout jistící pozici. Dávám signál a vyhlížím modrý Axiom.

Vteřiny běží, když v tom na hraně vodopádu zahlédnu špičku modrého Axioma a Kiki dává poslední záběr, po kterém se propadá dolů. Kompletně celá i s kajakem na chvíli zmizí ve zpěněné vodní mase, která ji doslova pohltí. Když špička kajaku prořízne vodu a vystřelí do vzduchu, objevuje se Kiki bez pádla s úsměvem na tváři vyplivnutá vodním živlem, protírá si rukama oči zalité vodou a gestikuluje hlavou, abych pochopil, že potřebuje nutně ztracené pádlo. Proud ji však mezitím unáší na skálu, kde ji zvrhává...Eskymuje rukama a v mžiku je zase hlavou nad vodou. Já mezitím odlovuji její pádlo a vím, že už je to v pohodě. To nejtěžší má právě za sebou a dál po proudu je to O.K. Házím jí pádlo a ona se směje a směje a směje, neuvěřitelný pocit radosti, který člověk nedokáže slovy popsat...to se musí zkrátka prožít. Možná si to ještě zcela neuvědomuje, že právě skočila ze sedmi metrů svůj první vodopád.

A moje první slova jsou: „Počkej, až to uvidí máma, ta bude čubrnět,“ ale zatím čubrním a to parádně právě já. Nezodpovědný tatínek hrdý na svoji dceru, která po něm podědila stejné nadšení pro "bejkárny", nad kterými zůstává zdravý rozum stát. V euforii zaplaveni nadšením a neskutečnou radostí probíráme společné pocity z jejího prvního skoku a případné chyby, kterých je napříště nutné se vyvarovat.

Taugl wasserfall aneb Jak Kiki svůj první vodopád skočila from Tulák po Hvězdách on Vimeo.

No nic. Dáváme další skok a ještě jeden...výhodou vodopádu na Tauglu je, že na něm může kajakář natrénovat správný styl přiboofnutí zhruba v polovině skoku levým záběrem pádla. Hned další den v neděli jsme se vrátili, abychom sledovali Young blood (Mladou krev) - kajakáři z Prijon teamu Salzburg, kteří skákali parádně. Také teklo přes vodopád podstatně méně vody a skočil si i Patrik, kterému se první skok krásně vydařil, a tak zkusil i druhý, při kterém se však zvrhnul a vykrysil. Nakonec nebyl sám, protože já jsem den předtím předvedl za větší vody krysu spojenou s vlastní sebezáchranou, kdy mě při třetím skoku silný spodní proud doslova zamačkal pod skálu a musel jsem se odstrčit pádlem od stěny, abych se dostal ven a cestou vysvobodil i svou uvězněnou loď.

A další den jsme krysu ulovili všichni tři Já, Kiki i Patrik, aby nám moc nenarostl hřebínek a nestouplo nám to skákání vodopádu příliš do hlavy. Já jsem zkazil úvodní nájezd a zvrhnul jsem se o hranu už nahoře. Kiki zase padala ze shora bokem, dole vyeskymovala rukama, ale vzápětí ji to i s kajakem zvrhlo znovu. A Patrik na druhý pokus dopadl bokem a zvrhnul se, protože nechtěl eskymovat kvůli vykloubenému palci a raději vykrysil.

Holt každá sranda něco stojí a k řece je zapotřebí vzhlížet s náležitou pokorou a úctou, aby byl suchozemec poctěn její přízní a za každý dobrý skutek po zásluze odměněn. Nezbývá tedy než potrénovat na menších skocích a za rok to zkusit znovu na Tauglu.

Mirčus