Video s vodáky

Příštího dne jsem po opětovném otravování na ambasádě, abych si zapůjčil tři české vlajky a zastávce na Policii, abych se ujistil, že se nic nezměnilo, jsme se sešli u Zorygbata v bytě s mongolskými vodáky Amrlamem (pán od televizní věže) a Boďou. Po vzájemném představení se přesouváme do obývacího pokoje zhlédnout donesené video s amatérsky pořízenými záběry těchto vodomilů. Za komentáře překladatele a zájemce o náš skauting, který studoval na Slovensku, shlížím sice amatérské, ale obsahově nádherné filmy vodáků po řekách a jejich těsném okolí. Místa, kde i 200 kilometrů v okruhu není živáčka, medvěda v pohybu, řeky z nichž se dá ještě pít. No ráj. Země, která poznala, co je chlad ledové vody, pálení slunka a ráj, na který lidská ruka se svým přičiněním pozapomněla. Po podívané se mí čochtanové počali zajímat o mé plavidlo. Netrvalo tedy dlouho a ležím v gumové Pálavě a funím, až se mi malíčky na nohou odkrvují. Když se výrobek Gumotexu Břeclav pyšně rozvaluje ve veliké předsíni, Mongolíci skotačí a prubují, co to vlastně je. Nevěří, že je to výrobek Čechů, ale nějakých Germánů. Na chvíli se z předsíně panelového domu přenášíme kamsi k oněm horským řekám z předešlých filmů. Se špunty odcházejícím vzduchem z komor člunu odchází i sen a my se opět v panelovém domě domlouváme na zítřejším křtu Bóďi vodním živlem v místní řece Tule.

Boďův křest

Nazítří se tedy čtyřčlenná skupina vydává asi 30 kilometrů jižněji za město na dvoudenní křest. Amrlam, který si někde zapůjčil i pádlo, jeho vnuk, Boďa a já. Sotva jsme v zátočině řeky nafoukli Arizonu, byli tu na koních 4 chlapci zvědaví, co se tu bude dít. Boďa s nimi něco chvíli konzultoval a za okamžik tu byli i s někým starším a ve vojenské ledvině přinesli opravdu dobrý kefír. Bóďa srovnal účty a vyrážíme s mou pro něho spíš odpornou asistencí vstříc jeho prvním záběrům. Nejprve kroužíme ve slepém rameni, pak objíždíme ostrůvek zprava, zleva a nakonec vjíždíme na otevřenou řeku vstříc prvním peřejím Tully. Máváme na Amrlama s vnoučkem a z Boďi se rázem stává háček se vším všudy. Jak je možnost fláknout se, věnuje se čemukoliv, jenom ne pádlu. Po přibližně třech hodinách přijíždíme k místu, kde hodláme nocovat. Hnedle po vylodění nás vítá rodinka na pikniku. Zabili ovci a ve velkém hliníkovém lavoru ji hodlají právě slupnout. Spatříc naše plavidlo, nechali pokrm pokrmem a vehementně nás tahají z vody a jsme pozváni na hostinu. Všichni se kolem nás sesedli a ihned po povinném usazení na jejich deku před nás postavili onen lavor. Nalili kumis a dříve, než jsme ohlodali každý jednu vydatně obrostlou kost, se na mne za vydatného plkání Bóďi všichni, aniž by cokoli pozřeli, dívali. Potom pojedli ostatní a opět s jejich asistencí jsme se s Boďou pustili do stavby našeho přístřešku.

U pastevců

Jakmile jsme se utábořili, pozeptal se Bóďa, zda-li se tito pozemští tvorové smějí svézt v naší Arizonce. Nic jsem nenamítal, a tak za chvíli Bóďa coby zkušený vodák a vejtaha až na půdu vozí Mongoly v malé tůňce jednoho ramene. Jako další atrakce přibyla nafukovací vesta. Ono to plave! A samo? Ejhle, to je radosti. Po skotačení ve vodním živlu jsem projevil zájem navštívit nedaleké pastevce, což byli příbuzní našich již opět dobrých známých, a tak se ubíráme ke dvěma jurtám na vyvýšené planince asi 1 kilometr od nás. Jsme tradičně přijati a za výlevů mého tlumočníka usazeni v jurtě. Tu mne Bóďa zasvěcuje do zvyklostí místních lidí. V případě vzácné návštěvy, za kterou jsme patrně považováni, se okolo sešli jenom muži, ženy ty se mezi tím věnují plotně a ostatním pracím. K nám přistupovali pouze s pokrmy. Nejprve se nasytili hosté čajem s mlékem a osmahnutá smetana s cukrem (charosuntch) a nakonec slabá kořalka - též mléčný výrobek (moudrá nebo chytrá voda). Po každé dopité misce se miska vrací zpět do rukou hostitele to jest zpravidla nejstaršímu nebo muži domu. Z debaty vyplynulo, že tito lidé vlastní ještě domek někde ve vsi, a že léto takto tráví pod stany a věnují se pastevectví a výrobou produktů z toho vyplývajících na zimu. Pak vše zabalí, dobytek naženou do závětří a zazimují. Pohodu salaše, kde se v poklidu prohání mezi kravami a ovcemi koně, dokresluje žena kojící své dítě. Lidé zde žijí pro nás asi jednoduchý, ale poklidný život. Zpět do tábořiště nás doprovází stařík se svým vnukem, který má prosbu a problém s děravou duší v koženém kopacím míči. Proto má lepení v příslušenství člunu co činiti. No a ještě zašít mičudu a je zas mičudou. Stařík s našimi pobřežními přáteli odjíždí nákladním automobilem kamsi za civilizací a mi jdeme s vnoučkem koštovat černý rybíz, který tu divoce roste. Hostina kyselých ksiftů setkání uzavírá a my s Boďou zůstáváme sami.

Gogo