V sobotu ráno se dívám na stavy a je mi jasné, že Krkonoše půjdou nahoru. Žhavím dráty, ale nikdo není na příjmu. Okolo 12 hodiny se konečně domlouváme a řešíme, co podnikneme. Při pohledu na horní Jizeru, kde teče 30 kubíků si říkám, že by to nebylo špatné. Jenže pak mrknu na přítok Mumlavu. Cože, 80 kubíků? Kde se to tam vzalo, když ještě před hodinou tam teklo sotva 10. Asi nějaká chyba. Po chvíli mi dochází, že v Jizerkách se děje něco hodně neobvyklého. Tam nemá cenu jezdit, to by bylo o život.

Zkoumáme Labe od přehrady, a protože přítok do ní začíná klesat, je rozhodnuto. Elektrárníci pouští okolo 15 kubíků a za tohoto stavu se to už dá sjíždět. Než přijedeme na místo, voda stoupla k 19 kubíkům, což bylo denní maximum. Bohužel se nedá dostat až pod přehradu, protože je zamknutá závora, a tak musíme obtížně slézat vysokou navigaci. Postupně přijíždějí další a další vodáci, kteří si nechtějí nechat ujít divoký úsek Labe, který nám na jaře nedovolili sjíždět v rámci zrušených závodů. Docela by mě zajímalo, jak si s tímto průtokem poradila chudák vranka, což byl jeden z důvodů zamítnutí žádosti k pořádání závodů.

No nic, vranku necháváme pod kameny v klidu spát a vydáváme se do labského proudu. Řeka celkem svižně teče. Objevují se pěkné, někdy až 1,5 metru vysoké peřeje, občas solidní válečky, ale nic záludného.

Trochu mě překvapuje jedna peřej před mostem, kde jako zdvižený prst se ve vlnách tyčí osamocený vysoký kámen. Je vidět na poslední chvíli. Jeden vypečený váleček byl též mezi velkým balvanem a silniční navigací, kde se to docela solidně vařilo. Skáču to za kámen, ale ve druhé jízdě to raději objíždíme zprava.

Zhruba za 30 minut jsme u posledního mostu před Kukačkou. Respektujeme zákaz splutí Labské soutěsky, vystupujeme z řeky na parkoviště a lodě převážíme pod ni. Zde opět nasedáme a dáváme si peřej Esíčko, kde nás trochu potrápí váleček a úzký průjezd.

Peřeje stále pokračují a už jsme u první jezu. „A sakra, ten nějak vyrostl,“ pomyslím si, když ho skáčeme. Nebýval tak vysoký, ale asi došlo k přestavbě.

Končíme hned za druhým jezem s mostem na parkovišti, protože se chceme vyhnout jezu Podžalý. Už je natolik rozrušený, že železa trčí téměř všude. Jeho sjetí by se rovnalo odpisu lodě. Více na Rozparovače na Labi a Úpě.

Za hodinu jsme si sjeli horní Labe i s přejezdem pod soutěsku, a tak si dáváme repete. Voda je suprová, krásná WW III s občasným obtížnějším místečkem. Když k tomu připočteme i docela slušné počasí, teplo, hezké vlny atd., nemělo to prostě chybu. Druhý den dopoledne vodu na přehradě zastavili, takže jsme měli docela kliku.

Až doma se pak dívám, co o pár v podstatě desítek km voda udělala ve Frýdlandském výběžku. I horní Jizera měla docela naložíno, a jsem rád, že jsme se této oblasti vyhnuli.

Petr