Posadili mě jako vždycky do špice kánoe, abych viděla na mámu na háčku. Za ní mezi loďáky sedí brácha a táta je na zadáku. Plujeme od jezu v Želivě, za chvíli vidím nad řekou velký dům a věže kostela. Táta říká, že je to léčebna, ale dřív tu bývali mniši. Nevím, co jsou mniši, to jsem ještě nikdy neslyšela, ale táta to musí vědět, zná to tady. Jezdí sem někdy do práce a říká tomu, že jede na žurnál. Loď sem nechal dovézt na korbě náklaďáku. Koleje sem nevedou – na jiné řeky si lodě posíláme vlakem.

Za chvíli jsou ty domy pryč – Želivka teče rychle, brzy zastavujeme na jezu u mlýna. Táta říká, že tady u Tuklek se za pár let bude muset končit. To je mi divné, copak se ta řeka ztratí? Vždyť vidím, že pod jezem teče dál. Prý tu bude nějaká přehrada na pitnou vodu a nebude se sem smět. My ale plujeme dál, vlnky nás houpou, a tak mě to ukolébá, že se mi zavírají oči. Stejně toho moc nevidím – okolo řeky jsou najednou vysoké stráně a někde i skála. Pak přenášíme další jez, jmenuje se to tady Závodí. Ale ještě předtím, jak si pamatuju, jsme zastavili u pravého břehu u studánky a naplnili kanystr vodou.

Pluje se hezky, vypadá to, že naši ani nemusí moc pádlovat, jak to pěkně teče. Líbí se mi, že je tu dost peřejek, kde se vždycky trochu zhoupneme. Táta s mámou nám ukazují volavku a ledňáčka. A povídají si o tom, kudy plujeme, jmenují mlýny, co jsou na břehu, a taky mosty – odkud kam vedou, a kde přitéká jaký potok. Dík tomu vím, že jsme se utábořili na pravém břehu kousek od Nového mlýna. Naši postavili stan a rozdělali oheň na vaření. Večer s bráchou ve stanu zpíváme písničku o plujícím králíčkovi, kterou jsme si vymysleli. Brácha ale říká, že ji vymyslel on.

Druhý den je míň vody. Táta říká, že je to proto, že elektrárna v Želivě nepracuje. A tak musí naši vystupovat na mělčinách a taky hrázky musí přetahovat, ale mě s bráchou nechávají v lodi. Dneska je taky několik jezů. My je nesjíždíme, protože naši se s námi nechtějí udělat. Celý den nám táta ukazuje, co vidíme okolo. Nejdřív městečko Zahrádka s kostelem a naproti na kopci je prý zřícenina starého hradu. Má takové hrozně složité jméno. Kostrbaté. Táta nám opakuje, ať se dobře díváme a všechno si zapamatujeme, protože to už asi nikdy neuvidíme. Prý tohle všecko bude pod vodou. Vidět budou jen ty nejvyšší kopce na stranách údolí. Já si to ale neumím představit, že tu bude samá voda. Jako při hře na schovku, hi hi.

Táboříme zase na pravém břehu kousek nad Přísekou. Táta jde večer pro vodu ke studánce v údolí malého potůčku. Já pomůžu mámě nasbírat klacíky na oheň.

Další den brzo připlouváme do Dolních Kralovic. To je takové pěkné městečko. To prý bude taky pod vodou. I s kostelem. Slyšíme houkat mašinku a vidíme, jak odfukuje kouř. Ten vlak sem prý už jezdit nebude. Mně vrtá hlavou, kde budou bydlet lidi z těch domů, přece nemůžou chodit pod vodou. Leda, že by je čaroděj změnil ve vodníky.

Dneska je zase spousta mlýnů a jezů, ani si je všechny nepamatuji. Taky podplouváme hodně vysoký most. Prý tady kdysi měla být veliká silnice. Zase je málo vody, ale občas jsou i peřejky. Když je větší vlnka, tak na mě cákne a já se leknu. Ale brácha, ten je v suchu.

Budeme tábořit u Sázavy a pak poplujeme až do Braníka. To je ale moc daleko, až na Vltavě. Než tam dojedeme, ještě se pětkrát vyspíme ve stanu.

Tento článek věnuji památce svého otce Losa, nadšeného vodáka, vedoucího oddílu vodní turistiky, při příležitosti 30. výročí jeho úmrtí.

Windy