Stařičký Hadraplán (skládací kajak) sice ještě občas slouží, ale už si s ním netroufneme na delší cestu. A tak jsme si místo něj pořídili nafukovací seekajak z Gumotexu. Model, který se moc nepovedl, hned na první zkušební jízdě po Vranovské přehradě se mu začaly rozlepovat dvojité boční válce a tvořit jeden velký (prý to byla častá závada, proto ho přestali vyrábět), navíc v prototypu, který bylo potřeba ještě dodělat. Na to jsme použili součástky z Hadraplánu: kormidlo, místo kýlu dvě kače a Jarek přidává i stožár a plachty. A jedeme do Chorvatska.

Přímý lůžkový vůz jede do Splitu, my ale vysedáme již v Kninu s úmyslem dojet do moře po řece. Krka na to sice není nejvhodnější, jsou na ní vodopády a přírodní rezervace, ale je po cestě a doufáme, že to nebude tak žhavé.

Vodu nabíráme na stanici ochránců přírody

Loď nafukujeme hned za městem, a pak s ní přistáváme naproti u stánku na levé straně řeky, abychom si nabrali pitnou vodu. Ukázalo se, že stánek není hospoda, jak jsme si mysleli, ale stanice ochránců přírody. Uvnitř leží čtyři lodě různých typů, daly by se tu půjčit. A velmi ochotní pánové, kteří nám drží palce: říkají, že i oni kdysi řeku sjeli, že už je to ale dávno a že to není snadné. Vysvětlují, kde je jaký vodopád a kudy ho máme přenést. Nechali nás prohlédnout nádherné publikace o řece, hostí rakijí, varují před zmijí růžkatou – zdejším nejjedovatějším hadem. Super začátek, těšíme se.

V Kninu je řeka klidná, ale proudící, průhledná až na dno, nečekaně studená a nečekaně hluboká. První, čeho jsme si v ní všimli, byla kovová helma z války, stříbrné lžíce, o kus dál vysypané talíře... Už nám bylo jasné, co dělali ve vodě ti ochranáři v holínkách: vytahovali šrot, aby nepadal na turisty z vodopádů. Později začaly vodní rostliny, ale v rozumném množství, dobře průjezdné. Projíždíme hlubokým údolím, ale do strání není vidět skrz stromy a hustou vegetaci. Když jsme si udělali přestávku na oběd, předjely nás tři jiné lodi – Češi, jak jinak.

Vodopád se přenáší téměř 1 km

Odpoledne je vidíme končit před prvním vodopádem (Bitušica), my ale vysedáme na opačné straně a zdlouhavě a krkolomně přenášíme kolem bývalého mlýna. Pod vodopádem nás zastihl večer, tak jsme tu přespali.

Ráno nás podle kilometráže čeká krátká trojková kaskáda, začíná hned pod vodopádem.

Naše loď není nijak obratná, tak se do kaňonku snažíme nakouknout pěšky, ale nejde to ani shora, ani zespodu. Tak opatrně po kouskách popojíždíme a přetahujeme, opatrnost se určitě vyplatila. Krátký vodopádek přímo proti skalní stěně ani nízké větve ve všech třech ramenech řeky, kterými kaskáda končí, pro nás průjezdné nebyly. A hned potom se ocitáme na stojaté vodě jezera Monojlovac a pádlujeme až k silnici.

Náročné přenášení 3 km řeky

Za hrází řeka pokračuje dál, ale kilometráž i ochranáři ze stánku nás posílají přenést. Tak jsme se ještě vykoupali a v pravé poledne při pětatřiceti ve stínu (stín tu nikde není) jdeme do toho, netušíce, jaká dřina nás čeká. Je to nejen daleko, ale i vysoko (řeka 3 km, obcházka po silnici 5 km, převýšení 490 m nahoru a 580 dolů), a teprve z té výšky vidíme, že v obcházeném úseku je na řece další vodopád, který v kilometráži chybí.

Na řeku dále nemůžeme, zákaz platí již od Kninu

Teprve potom se silnice začne svažovat, žel ústí přímo do elektrárny a strmým zarostlým svahem se k řece nedá dostat. Na bráně elektrárny stojí neoblomná vrátná a dovnitř nás určitě nepustí: máme jít zpátky. To néééé! Už nemáme ani kapku vody ani sílu. Vodu nám dala, z hadice jsme se i celí osprchovali, ale za bránu jsme se nedostali. Rozhodujeme se tedy k tomu, co se nám zdálo před chvílí nemožné. Spustíme loď po lanech (jako koníky používáme pomocné horolezecké šňůry) ze strmé stráně před elektrárnou.

Vychutnala si nás. Až jsme byli konečně dole, udření, poškrábaní a špinaví, zavolala na nás ochranáře. A ne ledasjaké, přijel sám ředitel národního parku. Sepsal s námi protokol a situaci vyřešil elegantně: naložil nás i s bagáží do auta a odvezl k nejbližšímu vstupu do parku, kde nás o půl šesté večer nechal zaplatit dnešní vstupné a když viděl můj zájem, nechal nás prohlédnout výstavu a ještě nás povozil po antických vykopávkách. A nakonec odvezl na autobus. Jen do parku že už s lodí nesmíme, a to už od stánku za Kninem. Prý jsme se tam měli zeptat.

Dolní část má charakter fjordu

Autobus, kterého jsme se po dlouhém čekání dočkali, jede do Šibeniku a dalším se vracíme do Skradinu, protože Krku ještě nechceme tak úplně vzdát. Potmě bereme zavděk nabízeným noclehem v soukromí, ale bylo to drahé a zbytečné, hned za městem byly pěkné plácky. Druhý den jsme si prohlédli vstup do národního parku. Z této strany je okázalejší se spoustou varovných cedulí a po vodě dovnitř smí od silničního mostu jen lodě NP vozící turisty. My se vydáváme na opačnou stranu: řeka už je tu hodně široká, za větru rozvlněná, splavná pro velké lodě, ale stále sladká. Podjeli jsme dálniční most a za pár kilometrů vypluli na Prukljansko jezero. Dalo by se obeplout kolem pobřeží, ale my zkoušíme, jak se bude chovat naše loď ve vlnách a vydáváme se spolu s převažující lodní dopravou napříč do dalšího zúžení v kanále, kde je omezena rychlost lodí a zakázáno plavání. Držíme se u břehu, abychom nikomu nezavazeli a nevykoledovali si další problém. Voda je tu už mírně slaná a po obou stranách kanálu jsou ohrazená pole, kde se pěstují škeble. Místo na nocleh už se tu ve škrapech hledalo špatně, zachránila nás malá jeskyňka hned u břehu.

Další den se zhoršilo počasí, dlouho čekáme, než se nám podařilo vyplout. Z úzkého průplavu jsme se dostali na širší jezero. V silném větru, ač ho máme v zádech, se ani nepokoušíme vztyčit plachty - stožár nemáme tak pevně ukotven, aby se nekácel. Jedeme kolem pravého břehu, podjeli jsme další dálniční most, kousek se vracíme nakoupit škeble a sotva to proti větru vypádlujeme.

Prohlížíme protiponorkový kryt

A když se na vlnách začaly tvořit bílé čepičky, raději jsme zastavili na koupání. Přejet naproti do Šibeniku nepřichází v úvahu, tak před večerem pokračujeme kolem našeho břehu doprava do zúžení v posledním kanále Sv. Ante, kde je zase omezená rychlost lodí, zakázáno plavání a voda už je tu úplně slaná. A v něm nás čeká nejvíc překvapení: nejdřív je tu velké molo, kde se schází místní zlatá mládež a pořádá fesťák. Kousek dál v protějším břehu jsou dvě díry do skály, ale ne jeskyně. Je to propojený úkryt pro lodě či pro ponorku, nejspíš ještě z poslední války. Ochranné pletivo je patrné, ale evidentně nejsme první, kdo si to tu prohlédl.

V polovině průplavu táboříme a ráno se nám podařilo uvidět cikádu, co nám každý večer tak pěkně cvrčí – jsem překvapená, jak je veliká a že jich na ten rachot stačí pár. No a nás už čeká jen sbalit a dojet k pevnosti Tvrdava sv. Nikole, kde Krka ústí do moře. Pevnost lze navštívit a to zdarma, to jsme ale tenkrát nevěděli. A se zatajeným dechem a notným respektem vyplouváme na moře - jenže to už je o něčem jiném.

Mám-li to shrnout, nejkrásnější úsek Krky je samozřejmě v rezervaci, kam se s lodí ani po zaplacení vstupného nesmí. Půjčování lodí na úseku z Kninu k vodopádu Bitušica je zřejmě soukromou aktivitou osazenstva stánku, o které jejich nadřízený neví nebo vědět nechce, a ani nestojí za to – ani vodácky ani krajinářsky. Za to úsek ze Skradinu k ústí Krky se nám líbil moc a doporučila bych ho všem, kdo se chystají na moře, jako pěknou a užitečnou rozcvičku.

Slávka

Pro úplnost dodávám, že naše zkušenosti jsou z roku 2013