Kromě již uvedených dvou řek Dyje a Moravy se na Moravě naskýtá ještě jedna možnost začít vodáckou dovolenou a na tu jsme se vydali v červenci 2004.

Tím, že jsem se dala dohromady s Jarkem, stala jsem se spolumajitelkou lodi, která u vodáků ještě starších než my vyvolává nostalgické vzpomínky na jejich mládí – skládacího kajaku, který jsme pracovně nazvali hadraplán. Pro ty, kdo už to neznají, je to dřevěná kostra skládající se z asi dvaceti různě dlouhých tyčí a žebříčků a sedmi žeber potažená plátnem, zespodu pogumovaným. Má nožní kormidlo a tato taky malý stěžeň a dvě plachty dohromady cca 2 metry čtvereční. Poprvé jsme si ji vzali z recese na pouštění Jihlavy (to přežila) a Svratky. Tam jsme ji roztřískali na jednom z jezů. Jenže pak jsme přemýšleli, na čem pojedem na dovolenou, a zase jsme ji vzali na milost. Jarek ji pospravoval, poskládal, hodil na auto a za doprovodu svých dvou dospělých dcer dopravil do Pisárek pod Kamenomlýnský jez. Tam začínáme. Ještě jsme si počkali, až elektrárna pod brněnskou přehradou začne pouštět vodu (bylo to v osum ráno) a vyplouváme. Holky dostaly za úkol dopravit automobil domů a ještě předtím nás párkrát vyfotografovat z brněnských mostů.

Brno z vody neznám. Jsem překvapena, jak pěknou krajinou projíždíme, město není skoro vidět. První překážka v plavbě, když pominu přenášení jezu u Riviéry, se objevila bohužel hned na Renneské, jedné z hlavních brněnských tříd. V řečišti je malý stupeň, sjízdný pro jakoukoli jinou loď kromě té naší. Pamětlivi ztroskotání na Svratce si to netroufnem. V daném místě jsou vysoké kolmé navigace. Nezbývá, než loď spustit samotnou a pod stupněm ji zase chytit. Abych se dostala pod stupeň, vylízám po schůdkách ven, v plavkách přecházím Vídeňskou a kus dál po žebříku zas slízám zpátky a plavu pro loď. Musím říct, že jen v plavkách a bez vysvětlujícího pádla v ruce se v centru Brna cítím trochu trapně.

Na svačinu už jsme z Brna venku. Otvíráme první paštiku na pařezu za soutokem se Svitavou a před námi se otevírá dlouhý pohled na naprosto rovný napřímený úsek řeky. V dáli na obzoru lezou dvě věžičky kláštera v Rajhradě. Ještě dlouho se zdá, že se vůbec nepřibližují. Na začátku nás nečeká nic jiného než nudná rovina a přenášení jezů. Hadraplán je loď docela těžká, bez bagáže na hranici toho, co unesu. A tak na každém jezu probíhá boj o to, zda tuhle petflašku ještě vyložíme anebo smí na přenášení zůstat v lodi. Jarek unese víc, a tak by tam raději nechal všechno, aby nemusel jít dvakrát.

V Židlochovicích parkujem pod mostem a jdem se na další cestu povzbudit do cukrárny. V Nosislavi to začíná být lepší, řeka se začíná kroutit, na břehu dozrávají višně, nad vodou proletěl první ledňáček. Jen toho bince ve větvích!

Do večera jsme v Uherčicích, kousek za jezem táboříme. A začínám poznávat nevýhody plavby s rybářem – on je totiž tak nedočkavý toho, aby si zachytal, že hned po přistání sedne k vodě a na mě zůstane vybalení, postavení stanu, ustlání, uvaření večeře, umytí nádobí. A ráno nanovo – vaření, mytí nádobí, balení… Rybář sedí u vody a většinou bezvýsledně. A že já ho obskakuju? Prý bych se jinak nudila. Sen každého kormidelníka, že? Ale málokterý si k tomu najde tak přesvědčivý důvod.

Druhý den dopoledne vplouváme do Jihlavy a hned vzápětí do prostřední Mušovské nádrže na Dyji. Na začátku nádrže zkoušíme přistát, abychom vztyčili dosud schovaný stěžeň, ale nebyl to nejlepší nápad. Měli jsme na to myslet dřív. Tady se propadáme po kolena do bahna, ani rákosím se na pevný břeh nedostaneme. Jak tak stojíme po zadek ve vodě, všimli jsme si divokých pohybů poměrně velké ryby, v šíleném tempu krouží osmičky hned k hladině, hned ke dnu. Bez problémů šla chytit jen rukama. Za hlavou má velkou krvavou ránu. Je to cejn a po chvilce přemýšlení jsme usoudili, že nemocný není, že se ho nejspíš pokusil ulovit kormorán, který bez rozmyslu útočí i na to, co nezvládne. Tak jsme jeho dílo dokončili a už si rybu vezeme na dně lodi k večeři.

Na nádržích jsme tedy poprvé zvedli plachty a učím se s nimi zacházet. Obsluhují se z místa háčka. Když zvednu jen kosatku, mohu k tomu i pádlovat. S hlavní plachtou už pádlovat nejde a zpočátku mi taky nejde zvedat a spouštět ji na vodě, jen když stojím u břehu (převažuje mě) a kolikrát se mi zamotaly všecky provázky ani nemluvím. Křižovat nám nejde vůbec. Nechali jsme doma boční kačeny, protože na řece spíš zavazejí, takže plachty nám pomohou pouze při zadním (časem poznáváme že i při bočním) větru. Slabý větřík naštěstí vane správně a tak se pomalu, o hodně pomaleji než kdybychom pádlovali, blížíme k vratům pod silnicí, kterými podjíždíme do třetí nádrže. Hladiny jsou srovnány, takže nemusíme přenášet, stačí jen sundat stěžeň.

Třetí nádrž je asi šest kilometrů dlouhá a po březích lemovaná rybářskými kempy. Do toho ve Věstonicích jsme zamířili doplnit tekutiny a něco do žaludku. Pohodová zastávka, která se nám ale nevyplatila. Nádrž tak nevypadá, ale je dost dlouhá sama o sobě. Se zajížďkou ještě delší. Jak moc, poznáváme na pár zbylých suchých stromech, které tu byly ponechány, aby si kormoráni měli kam sedat. To je doba, než kolem nějakého profrčíme. A taky nás štve, že se nám nedaří proplout těsně kolem nich. Holt s plachtami to ještě neumíme. Nebo nás tak snáší boční vítr? Za námi někde na směrem Brno se objevil rostoucí nejdřív bílý, pak černající mrak. Horší bylo, když další začal růst hned za Pálavou. Vítr zesiluje a snáší nás víc a víc. Jsme uprostřed nádrže, jestlipak stihneme za sucha přistát? A kam? Máme se nechat snést větrem nebo radši stáhnout plachty a pádlovat? Plachtění se zdá být rychlejší, ale zesilující poryvy větru nás mohou převrátit. Nebo přelomit. A kdo bude plavat takovou dálku ke břehu? Držím plachtu, až mě chytají křeče do prstů, a Jarek pádluje jak o život. S prvními kapkami jsme dojeli ke hrázi. Kolem ní pak oba již bez plachet pádlujeme ještě notný kus v protivětru tam, odkud vytéká Dyje a odkud nás vítr snesl. Rychle vytahujeme všecko na břeh a s první náloží věcí se utíkáme schovat pod most. To už slušně prší. Jarek se pak vrací pro zbytek, to už lije jak z konve. A co se mu naskytlo za pohled od hráze, na to hned tak nezapomene. Vlny prý byly dvoumetrové - a nechce ubrat ani kousek. Já to zpod mostu neviděla. Pro loď jsme si došli až po bouřce. To se hladina ještě slušně kolíbala, ale už to prý vůbec nic nebylo.

Jak rychle bouřka přišla, tak rychle odešla. Do večera jsme ještě popojeli a hledáme si místo k táboření, ale ouha, všude jsou rybáři. Zaplítáme se jim do vlasců a na noc pro nás zbylo jen jedno hodně nepřístupné místečko na vysokém břehu u padlého stromu, skoro se tam nedá vyšplhat.

Třetí den dovolené plujeme po Dyji. Je to až do Břeclavi ohrázovaný veletok srovnaný do dlouhých oblouků, bez kouska stínu. V Bulharech a v Břeclavi se přenášejí velké jezy, mezi nimi za minaretem v Lednici jsme nechali loď skočit jeden malý stupeň zhruba stejný jako ten v Brně. Tentokrát jsem směla zůstat na palubě, ale kormidelník raději vyskočil do vody a pak doplaval. Nechceme riskovat přelomení vpůli. Pozdě odpoledne projíždíme Břeclaví a snažíme se být neviditelní. Kousek za městem se se zatajeným dechem noříme do pohraničního pásma – všimne si toho někdo? Dopadlo to výborně, nikdo nás nezastavil. Připomínám, že v Schengenu jsme toho roku ještě nebyli.

Řeka se začala kroutit, obklopil nás lužní les, osaměli jsme. Nádherný úsek cesty přírodním korytem až na soutok s Moravou, s bobrem, břehulemi, ledňáčky. Na rakouské straně klape vodní kolo a objevují se čeřeny rybářů. Žel ostroh na soutoku už je obsazen cyklisty, na táboření si budeme muset najít něco jiného. Vzali jsme to proti proudu Moravy a hrozně zabahněnou strouhou k čerpačce, no nic moc. Těšili jsme se, jak na ostrohu pokřtíme naše plavidlo, budeme to muset udělat tady.

Pro plavbu po Dunaji jsou povinné jméno lodi, státní vlajka a plovací vesty. Sice nejspíš až pro větší lodě než ta naše, ale chceme udělat všechno pro to, abychom nebyli z malicherných důvodů předčasně vyloučeni z přepravy. Náš hadraplán jsme vynalézavě pojmenovali Hadraplán, na modré plátno jsme žlutou barvou nastříkali velká písmena názvu, z vrbového klacíku jsme vyrobili žerď k okennímu praporku. Zapíchli jsme ho na záď a zapili to šampaňským. Diváků jsme měli na náš vkus až moc – všichni tence pískají a štípou.

Čtvrtý den tedy vyplouváme na Moravu. O pohraničním úseku se v kilometráži nic nepíše (aspoň tehdy ne), tak jsme překvapeni, že záhy po vyplutí je řeka přehrazena pontonovým mostem. Nic naplat, musíme na břeh a tam jsme byli odchyceni slovenským celníkem. Dušujeme se, že jsme vážně nepřipluli po Dyji, ale po Moravě a jsme propuštěni dál. Ani jsme tak moc nekecali, že? Ode dneška od rána už je to přece pravda. A pak nás čekaly dva osamělé dny v kraji, kde jako kdyby se před pár lety zastavil čas. Ale o tom už jsem psala minule v článku o Moravě. Poklidnou dovolenou nám zpestřil pouze okamžik, kdy Jarek při vytírání vody houbou (do Hadraplánu stále trochu zatéká) trochu víc přitlačil a už mu projel prst skrz vetché plátno. Naštěstí to není velký otvor, stihli jsme přistát, ba ještě si i rozmyslet, který břeh je ten správný, když jsme původně v panice zamířili k tomu rakouskému. Lepení máme s sebou, tak to není žádná tragédie, Jarek lepí, já vařím kafe a pak sledujeme srnky, které se na nás přišly podívat, co to tu tropíme v jejich království. Za celou dobu lepení jsme neviděli živáčka, tak si pak troufáme v pošmourném počasí přistát i u památníku v rakouském Marcheggu, ani tam nikde nikdo.

Pátý den v podvečer v mírném deštíku, v pláštěnkách a se zvednutými plachtami, které nám na Moravě ale spíš k ničemu nebyly, se blížíme k soutoku s Dunajem. Před námi se objevil pás neskutečně zelené rychle proudící vody a my najednou nevíme, co máme dělat. Zvolna se blížíme a zdá se nám, že tohle nemůžeme zvládnout. Měla bych stáhnout plachty, ale už není čas (to jsem si myslela, doopravdy ho bylo ještě dost). Tak jsem je aspoň pustila po větru a chopila se pádla. Co se s námi dělo pak, bylo hodně divoké. Podává si nás jeden vír za druhým, každý je větší než naše loď. Točíme se hned doprava, hned doleva, voda bublá a vůbec nenese. Přitom se kymácíme zboku na bok, divže nenamočíme plachty a hrozíme se, že by se naše vetchá kocábka taky mohla přelomit. Vesty zůstaly přivázané na zádi lodi. Ani nás nenapadlo si je včas oblíknout. A k tomu nás zmerčil nějaký motorový člun a už si to míří k nám – ještě nám přidá vlny! Naštěstí pochopil, že máme problémy a vypnul motor. Pádlujeme, co můžeme a nakonec jsme z toho venku. Rychle přistát! U břehu kotví loď, tak až za ní. Břeh je ohozen oslizlými kameny, kloužeme po nich, cvakáme zubama, oblíkáme si vesty a přemýšlíme, kde to zabalíme. Nádraží je až v Bratislavě a hadraplán je na nošení těžký. Měli bychom tam zkusit dojet. Když pojedeme u břehu, tak to snad dokážeme. Ještě chvíli vydýcháváme ten zážitek, a pak znovu nasedáme. Sotva jsme vyjeli, překvapila nás kamenná hrázka, skoro zatopená, ani jsme si nestačili vybrat místo, kudy se prosmýknout. Hadra drhne o kamení, dřevěná kostra skřípe a nám běží mráz po zádech. A za chvilku další hrázk. Tu už jsme stihli objet směrem do proudu, ale tak tak. Jarek pak přes moje protesty míří doprostřed řeky, kudy jezdí velké lodě, prý že když tam projedou ty, nebudou tam na nás čekat žádné další záludnosti. Přiznám se, že jet uprostřed Dunaje mám strach, takže vítám, že brzy nato jsme uviděli pěkné tábořiště a přistáváme. Ještě u ohníčku pak sedíme ve vestách a plni zážitků rozesíláme kamarádům chlubivé esemesky.

Táboření u Dunaje je nádhera. Úplně jiné než u jakékoli řeky v Česku. Do noci jezdí lodě, osvětlují hladinu světýlky z kajut, plně naložené nákladní lodě dlouho dýchavičně dusají proti proudu, lehké prázdné lodě plující po proudu naproti tomu nejsou skoro slyšet. Písek pod nohama na pláži i v řece, báječné koupání bez plavek potmě večer i brzy ráno. Dokonalost narušují jen malé pisklavé příšerky, co nám pijou krev.

Slávka