Dostal se mi do rukou ručně psaný záznam plavby mého dědečka z roku 1929. Za zkrácený srpnový víkend (nebyly volné soboty) zvládl po kánoi trasu z Českých Budějovic do Prahy. Bylo mu tehdy 22 let.

Jeho vodácký zápis jsem přepsal do následující kapitolky, název je původní:

Velký den: Budějovice – Praha

18:10 hod 10.8.1929 – 24:00 hod 11.8.1929
„… 6:15 odjezd, v Purkarci již skoro tma, mraky spouštějící se stále níž, drobný déšť, stále hustší tma, že není od kormidla vidět špička lodě.

Týn. Po hazardu na posledním jezu vyklopen, lovím roztroušený majetek. Ždímám, cvakám zuby proti své vůli, idylicky položené mlýny sledují mne svými osvětlenými okny. Nádherné mraky zlomyslně obírají mě o poslední zbytek vidění. Lijavec, bouře, uragán. 11 h stočím loď,.. vylévám, obracím, ždímám, lezu s duševním protestem do mokra spacího pytle, neschopen usnout, čekám kdo s koho. Déšť zvolna ustává. Vyjíždím. Řídím loď jen podle sluchu. Nikdy jsem netušil, že může být noc tak dlouhá. Svítá. Červená. Žďákov, 2:15 Kamýk, Županovice, Sejce, Moráň 8 h opět noc, Svatojánské proudy, Libřice, Chuchle, Smíchov. Je půlnoc, padají hvězdy, vytahuji loď, zvítězil jsem.“

Tehdejší kilometráž uvádí pro trasu České Budějovice – Praha Smíchov vzdálenost 190 km. Dlouhé víkendovky po Vltavě provozovala i moje babička s pradědečkem, jak si můžete přečíst třeba tady.

Šlo by podobné dobrodružství zažít i dneska? Na původní trase mých prapředků už bohužel těžko. Voleje vltavské kaskády představují zcela jiný zážitek. Vloni jsem se pokusil o podobnou proudnou víkendovku na Ohři (blíže zde). Letos zkouším něco – opět v singlu na pálavě a se zajištěním pouze vlakem – i na jarní Vltavě.

Vltava z Vyšáku

Pátek v půli května po práci nasedám na vlak. Zdržují výluky a dvojí přestupování. Ve Vyšším Brodě (klášter) u vody mě vlak vyklopí po půl osmé večer. Nafukuju loď pod silničním mostem a vyplouvám.

Z mírně obsazených vyšebrodských kempů vykukují stany, na vodě večerní klid. Řekou protéká slušných 18 kubíků. Propustmi překonávám postupně dva vyšší jezy, které mi mírně cáknou do lodě. Před Veverkami nacházím plácek na stan a pro dnešek končím. V noci mě probudí bouře naštěstí poměrně krátká.

Ráno zvoní budík už v šest hodin. Balím. V půl sedmé vyplouvám, protože v sedm obvykle přiškrtí průtok z Lipna II. Abych tu, jako onehdá kolega, celý víkend tu slušnější vodu jen nepronásledoval.

Romantickou mlhu postupně rozpouští ranní slunce. Po pár kilácích pěkné plavby přistávám a snídám horké kafe u benzínky na začátku Rožmberku.

Proplouvám rožmberskou jezovou propust a kochám se pohledem na místní hrad a zámek z různých stran. Řeka mě zase snese do opuštěného zeleného údolí.

Míjím zajímavý kostel v Zátoni, za mostem se tu nachází i vodočet. Na březích kvetou žluté janovce a bílé hlohy.

Okolo Pískárny a dalších kempíků mířím k Větřní. Tradiční volej u tohoto industriálního papírenského jezu není za vyššího průtoku nijak zásadní.

Tady potkávám i první plující kánoi na mé výpravě. Bavím se dlouhým sešupem betonovou retardérkou.

To nová propust u odbourané Papouščí skály je trochu záludnější, hází lodě mírně doprava na kameny na břehu. Pár převrácených plastovek tu vylévá, na moji starou pálavu se tu ale můžu plně spolehnout.

Z kempu před Krumlovem vyplouvají halasící rafty. Je před polednem, takže nemám šanci jim uniknout podle svého návodu.

Vltava mezi splouvači v Krumlově

Jez Rechle jde v pohodě proplout vyznačenou šupnou vpravo.

To propust U Liry je již nacpána rafty a pod jezem tu loví mokré rodinky své kánoe. Jez tak splouvám raději vpravo přes korunu.

Na další dva jezy se čeká fronta. Splouvači vždy před propustí přestanou pádlovat, po chvilce napětí je to vcucne. Místní propusti byly bezpečně upraveny nejen pro takovéto začátečníky, ale dokonce i pro turisty, kteří sedí na židličkách na větších bidlovacích lodích (tvz. voroplavba). Většina plavidel za jezy přistává a splouvači míří do místních občerstvoven. Na vodě je zas skoro prázdno.

Propluju protrženým jezem a okolo kaňonovitého ústí Polečnice (fotka třeba zde) až na konec Krumlova, kde si dám taky něco dobrého k obědu.

Vltavský rulový kaňon

Za čistírnou proplouvám okolo mé oblíbené skály s tvarem koňské hlavy. Civilizace zmizela, řeka mě nese krásným rulovým kaňonem s prastarými tábořišti. Pod propustí jezu před Zlatou Korunou se potápí pár zelených plastovek. Propluju Zlatkou s výhledy na klášter, pod ní si dám v ještě poloopuštěné punkové občerstvovně kafe a placku.

Krajina z vody pod Zlatou Korunou připomíná ráj na zemi. Vzpomněl jsem si na dědu a jeho místní, život zachraňující zážitek (viz zde). Slunce se sklání pomalu k západu. Těším se pohledem na květnaté louky.

Proplouvám jazykem protrženého jezu U Rybů s koupajícími se děvčaty. Přetáhnu vlevo jediný nejetelný jez tohoto úseku a okolo továrny na těstoviny mířím do Boršova.

V šest odpoledne přistávám vpravo u železničního mostu. Co teď? Vždyť to je obvyklý konec cesty a je teprve sobota! Zrovna v 18:20 mi ale jede vláček zpět do Krumlova, chvatně balím a vleču loď na nádraží.

Opáčko

V Krumlově mířím zas dolů k řece, nafukuju u silničního mostu. Naproti čistírně plane ohníček a Ukrajinky zpívají táhlé písně. Na prázdné tekoucí řece se pluje příjemně. Objevuju ztroskotanou kánoi namotanou ve vrbičce a romantické rulové skalky.

Minu několik pěkných kempovacích míst. Když chci po chvilce pro tmu už někde přistát, slušná místa nenacházím. Před Rájovem vezmu za vděk i jen provizorním pláckem.

Ráno scvrnkám četné slimáky z lodě a pluju dál. Podruhé splouvám retardérku jezu ve Zlatce a dávám si kafe a koblihu k snídani v zatím ospalém místním velkokempu.

Proplouvám podruhé krásné přírodní partie. Vody už je podstatně méně (Lipno pouští 7 kubíků), některá říční ramena tak nejsou sjízdná, ale zase vidím více kvetoucích lakušníků.

Proplouvám pěknou peřejku pod hradem Dívčí kámen u ústí Křemžského potoka. Potkávám zpívající mladou partu čtyř kánoí, jinak skoro nikoho. Mírná vlnka protrženého jezu U Rybů mě nese do voleje jezu Boršov.

Z Boršova do Budějic

Přenáším boršovský jez (kdy už bude hotová ta propust?), podplouvám místní mosty a další protržený jez pod nimi. Pak mi dělají společnost jen cyklisté na nové cyklostezce po levém břehu. Volejem doplouvám k jezu Planá, na kterém je instalovaný vodácký semafor. Kupodivu aktuálně funguje, jen musím máchnout pádlem a pár minut počkat.

Následuje další volej a jez Rožnov. Možná by šel skočit polozahrazenou propustí s válcem, ale já ho pro jistotu obnáším vpravo. Nad vodou létá hejno racků.

Nárazový protivítr mi ztrpčuje překonání dalšího voleje, tentokrát před betonovou velestavbou Trilčova jezu. Jeho polosuchá retardérka ke zdrncání neláká, proto ho obnáším po levém břehu okolo plotu.

České Budějovice mě vítají posledním volejem. Na březích se sluní domorodci. Obdivuju instalovaná mola u břehů, vodárenskou věž, hvězdárnu a další budějické zajímavosti.

Okolo rybářů zatáčím vpravo do ústí Malše. Proti zcela neznatelnému proudu podpádluju tři mosty. Přistávám ve dvě hodiny odpoledne v místním parku. Na příjemném trávníku na slunci suším a balím. Táhnu pálavu s loďákem pěší zónou k nádraží.

Závěr

Po Vltavě jsem tak za květnový víkend splul 111 kilometrů (a kousek ještě po Malši). Nebyl to sice tak těsně nesmrtelný a hrdinský počin, jako vykonal můj děda v roce 1929, ale i tenhle vejlet stál za to.

Ahoj Eki