Na Moravu týden dovolené nestačí, budete potřebovat nejméně deset dní, i když popádlujete ostošest. Takže i tady jsme byli na několikrát.

Podle vodácké kilometráže je Morava celoročně splavná z Postřelmova. V červnu roku 2006 už sice na semaforku splavnosti svítila červená, ale všimla jsem si, že je jen 1 cm pod limitem. Rozhodli jsme se, že máme malý ponor a že to nevadí. Vyrazili jsme. Na místě potom koukáme do řeky a myslíme si, že bychom to mohli zkusit ještě výš. Koukáme do ní v Rudě i v Bohdíkově a nakonec jedeme až z Hanušovic. Ale první úsek kvůli ponoru raději bez bagáže, s tím, že se pro ni večer vláčkem vrátíme.

Za Hanušovicemi si nadšeně libujeme, jak jsme na to vyzráli. Voda pěkně běží údolím, nikde nikdo, ani moc neškrtáme o dno. Do prvního náhonu. Pod jezem je málo vody, a tak kus brodíme a loď koníčkujem za sebou. Poprvé, podruhé, počtvrté… A uznáváme, že tvůrci kilometráže nebudou zas až tak blbí. Naštěstí je léto, teplá voda a my jsme dost velcí dobrodruzi. Dovolená teprv začíná, a tak nám to nevadí. Do večera jsme dojeli před Bludov. Tam nacházíme krásné tábořiště s písečkem. Sotva deset centimetrů od břehu stojí pstruh jak poleno. „Mám ho vzít pádlem?“ ptá se můj rybář, ale mně je ho líto. Než jsme se domluvili, mrsk a byl pryč. Jarek pak odchází na vlak a za další čtvrthodinu přibíhá zpátky – zapomněl klíčky od auta. To už je napínavé, stihne ho? Naštěstí zamlada běhával a ještě mu to jde. Stihl.

Další den plujeme už klasicky s bagáží po pěkné řece. My z jihu jsme si do této chvíle neuměli představit, že Morava umí být i jiná než veletok v ohrázovaném korytě. Oproti Vltavě nebo Lužnici je tu víc bahna, ale zato jsme sami. Až večer, když už jsme se utábořili na louce nad jezem, přenášejí kolem nás další vodáci.

Ani třetí den nikoho nevidíme. Koryto už nám sice občas napřímili, ale nikdy ne natrvalo a za Litovlí vjíždíme do jednoho z nejhezčích úseků – rezervace Litovelské Pomoraví. Nadšeně fotím stromy napadané do řeky, které se vynořují za dalším a dalším zákrutem. Jenže často přehrazují celý tok nebo aspoň leží těsně pod hladinou. Spíš celé holé klády, už jen s nejsilnějšími větvemi. I při nižším vodním stavu to na ně silně táhne a taktak vyhýbáme, občas musíme přistát a odlehčit loď, občas přenést. A čeho je moc, toho je příliš. Lenost vítězí a co jde, přejíždíme metodou rychlý nájezd na kládu, párkrát se zhoupnout, odstrčit se od čeho to jde a přesoukat se na druhou stranu. Ze zánovní kanoe vypůjčené od kamaráda jsme takto do večera vyrobili veterána. Ani plastovka nevydrží všechno.

Další den přijíždíme k Hynkovskému jezu a podruhé a naposledy během plavby potkáváme vodáky, kteří přetahují do Mlýnské strouhy. Tak je to správně, protože pokračovat dále se nesmí. Je to nejchráněnější úsek rezervace. Sletují se tisíce komárů a pochutnávají si na nás. Žádný repelent nepomáhá. Poškrábaní od větví, pokousaní od komárů a popíchaní od kopřiv si pak vychutnáváme další plavbu liduprázdnou rezervací a vzápětí městem Olomouc. Nemůže být většího kontrastu.

I za Olomoucí je Morava ještě pěkná, i když už teče v upraveném korytě. Jen jezy dostávají nechutné rozměry, každé přenášení je dlouhé a obtížné. Po hladině s námi plují desítky kačen, neklamná známka toho, že se tu nevyskytuje sumec. A to na Moravě už byli chyceni parádní. Do daleka je slyšet dálnice. Pádlujeme až do tmy, abychom se dostali z doslechu.

Od Kroměříže je Morava splavná pro větší lodě. V současné době toho využívají jen výletní lodičky a motorové loďky a hausbóty, které si lze vypůjčit v půjčovnách. Ale spíš ještě níž, až pod Otrokovicemi, kde doopravdy začíná Baťův kanál (na jezu v Otrokovicích zatím chybí zdymadlo). Ten se skládá z regulovaných říčních a tří umělých kanálových úseků, které sledují řeku nejdřív zprava, poslední úsek zleva. Nejvíce informací o celém díle jsem našla na adrese www.batacanal.cz. Pro splouvání řeky z toho plyne to, že četnost jezů se zvýšila a voda zcela zolejovatěla. Je téměř jedno, zda jedete kanálem nebo řekou, i když na kanálech je jezů více než na souběžně tekoucí řece. Jezy jsou opatřeny zdymadly, ale zatím ještě ne všechny. Kromě bělovského jezu v Otrokovicích chybí komora ještě v Sudoměřicích. Komorování je zdarma, provozní hodiny jsou od 10 do 18 hodin, ale ne každý den. Aktuální informace najdete na výše zmíněných stránkách. Pokud se vám podaří zastihnout správce zdymadla, bývá prý ochoten vás spustit za malý bakšiš i mimo provozní dobu (ale nám se to na naší plavbě nepovedlo ani jednou). Z Baťova kanálu se pomalu, ale jistě, stává turistická atrakce. Příjemným zjištěním je, že na jeho březích přibývá kempů a hospůdek, nepříjemným, že přibývá i výletníků nejen na lodích. A rovněž civilizace na březích přibylo. Od Otrokovic po Veselí pojedete největší průmyslovou zónou na řece. A pěkně se u toho nadřete.

Další pěkný úsek Moravy na vás čeká až za silničním mostem Bzenec-Strážnic. Za ním začíná rezervace Osypané břehy. Je známější pod názvem Váté písky, tak se ale správně jmenuje sousední rezervace kolem železniční trati. Znovu z řeky trčí pahýly dávno sem spadlých stromů, řeka silně meandruje, podemílá břehy, tvoří písečné pláže. Bohužel je to úsek dost krátký a v době nedávné byl ještě zkrácen zaškrcením prvního meandru. A taky značně profláknutý. Když je hezky, jezdí sem tábořit kdekdo. Takže na nás zbyla až ta úplně poslední písečná plážička. Slunko svítí, krásně se lenoší, nikam nespěcháme. Můj rybář se holedbá, že bude ryba, ale moc se mu nedaří. Velká ryba ne a ne přijít, tak aby splnil dané slovo, nachytal aspoň dvacet malých běliček. Upečené v alobalu na ohníčku byly i ony prudce jedlé, jen si olizujem prsty.

Tenhleten úsek jsme si zopakovali o rok později, když jsme se na Moravu vrátili. Nestačíme se divit – po písečných plážích není ani památky, všechno je zanesené malými kamínky, mokré a zarostlo trávou.

O úseku z Rohatce do Lanžhota taky není moc co říct pěkného. Z Rohatce do Hodonína stojatá voda nad jezem. Z Hodonína dál ohrázovaný veletok, který spíš neteče než teče. Na lužní lesy po jeho březích není z vody vidět. Tady je to lepší z kola než z lodi. Situace se mění až před soutokem s Dyjí. Civilizace skončila, vjíždíte do lesa, začínají rybářské chajdy s nastraženými čeřeny. Soutok s Dyjí je místo hodně romantické, bohužel už taky profláknuté. Doba, kdy jsem tam trávila osamělé hodiny a koukala, která řeka víc teče (střídalo se to), už je pryč.

Nevím proč si hodně lidí myslí, že tady Morava končí. Možná proto, že tady opouští republiku, možná proto, že dál se dřív nesmělo. Ale pokračování je ještě na celé dva dny a pojedete zapomenutým krajem s minimem civilizace. To, co uvidíte, bude hodně připomínat staré socialistické časy. Ale především uvidíte desítky, stovky, tisíce vrb po obou březích. Civilizaci jen párkrát. Brzy po soutoku přijde hraniční přechod Moravský Svätý Ján. Pro ty, kdo pamatují pontonový most, je příjemnou zpráva, že přenášet už se nemusí. Už tu stojí most obyčejný. Jinak tu není nic víc než ošklivá bývalá služební unimobuňka na slovenské straně. Do hospody nekonečně daleko i na kole (a nestojí to za to). O hodně kilometrů dál na rakouském břehu u Dürnkrutu je Moravské pole, na kterém padl český král Přemysl Otakar II. Stojí tu i malý památník. Ale bez GPS se určitě nedá najít, kde zastavit.

Až Záhorská Nová Ves je vidět z řeky. Má jednostrannou vysokou navigaci a vypadá jak opevněné město. Zblízka je to větší ves, kde v pravé poledne chcípl pes. Vysoká při Myjave se hlásí komínem, prolízáme rumištěm od vody na hlavní silnici a s pár chlapama usedáme před zaplivanou hospodou na pivko. Výhled máme na oprejskané paneláky a zčernalou fabriku bez života. Nejzajímavější atrakcí je tu zaručeně přívoz. A zas ty vrby. Regulace celého slovensko-rakouského pohraničního úseku byla provedena citlivě, řeka se stále kroutí a teče, i když zajisté ne tolik, jako dřív. Přesto v zákrutech ztrácíme odhad, jak jsme daleko. Když se na pravé, rakouské straně objevil památník, přistáváme s tím, že už se nám určitě otevře pohled na Dunaj. Kdepak. Byl to teprve Marchegg a vyhlídka je jen na Moravu. Pádlujem a pádlujem, až je nakonec řeka přece jen kousek rovná. Před sebou vidíme světlezelenou vodu rychle tekoucího Dunaje a my nevěděli, co máme dělat. Radím vám dobře. Před soutokem zavčas přistaňte a běžte se na to shora podívat. Na soutoku se často tvoří pás velkých vírů, zaručeně větších než vaše kocábka, a mohli byste mít problémy. Dobře jsou vidět třeba od hospůdky pod Děvínem. My měli tenkrát hodně namále, ale to už si nechám na příště na článek o Dunaji.

Morava nás docela mile překvapila svou opuštěností (musím ještě dodat, že jsme vyjížděli v půli týdne, ne v sobotu), část nad Olomoucí by se mohla líbit každému. S doporučováním toho zbytku bych byla opatrná. Úsek Otrokovice – Vnorovy a Rohatec – Lanžhot už bych víckrát nemusela. Jedině s motůrkem nebo za vyššího stavu vody. Za nízkého stavu nám splutí celé Moravy zabralo týden a tři víkendy k tomu.

A ještě jedna čerstvá rada. Dolní Moravu si letos jakož i po jiné obdobné roky, kdy se sem přihrne velká povodeň, raději odpusťte. Břehy jsou dodnes mokré a zablácené a vylíhlo se nekonečné množství komárů, kteří vám i tu sebehezčí plavbu dozajista zhnusí.

Spluto v letech 2004, 2006, 2007.

Slávka