Z mapy jsme očekávali, že nás čekají tři těžká místa. Parakka kurkkio na 89. km, Pahakurkkio na 111. km - skalnatá soutěska dlouhá 4 km, obtížnost nejméně WW IV a Jockfall - vodopád na 217. km. Další dvě místa jsme nečekali - jednomu jsme dali pracovní název Trychtýř na 159. km a druhé se jmenuje Mestosllinka na 176. km.

Parakka kurkkio je něco mezi stupněm a vodopádem. Řeka se rozšíří, ale voda teče mezi skalami a po skalách. Velice impozantní místo. Možná by to šlo jet při pravém břehu - ale museli byste prostřelit ohromný válec v dolní části. My jsme to nezkoušeli. Zrovna sněžilo a my byli zmrzlí jak preclík. A navíc já jsem podlamovala morál řečmi o tom, že jsem samoživitelka, odpovědná matka, že už taky nejsem žádný divoch a za chvíli půjdu do důchodu (jak je ten čas relativní pojem…). Takže mi kluci přiblížili loď doprostřed peřeje, kde se dalo při troše šikovnosti ještě zastavit a přetahali jsme kajaky asi 20 metrů pod onen vražedný válec. Ruce jsem stejně měla na kost a tak jsem se vrhla do peřejí, které nás o kousek dál zaparkovali na ostrůvku, kde jsme přenocovali.

Pahakurkkio je neuvěřitelně krásný skalnatý kaňon. Je dlouhý asi 4 km a podle mého to je nejetelný. Už v Čechách jsem si na googlu vyčetla, že sem vede cesta, kterou se dá kaňon objet. Proto jsme byli domluvení, že tu na nás bude Šerif čekat s autem. Čekal - ale to bylo opravdický štěstí. Šerif vybaven navigací mířil na místo setkání. Ovšem na cestě byl polom. To byla ta vichřice, kterou jsme se propádlovávali den před tím. No tak vyndal sekerku a sekal a sekal a sekal. A když se prosekal, jel dál a tam byl další polom. A větší průměr kmenů. A tak sekal a sekal… a sekal… a druhý den sekal… až náhodou přijel jeden Švéd, co se po jaru jel podívat k řece. A ten když to viděl, tak se otočil a jel deset kilometrů domů pro motorovou pilu. A tou se mu podařilo uvolnit cestu. Jinak tedy nevím, co bychom si počali. Táhnout čtyři kilometry plně naložené kajaky po skalách, to by se mi opravdu nechtělo.

Nad kaňonem létali orli, na březích rostli miniaturní rododendrony, smrky a borovice se uctivě skláněly nad peřejemi tekoucími po skalách. Řeka se peřejemi našlehala, rozburácela se a byla to velká krasavice. Pod kaňonem je kouzelná písečná plážička, na kterou jsme lodě přesunuli autem, vyfotili se pod soutěskou s nadějí, že nám třeba nějaký Pražák uvěří, že jsme to jeli a vyrazili jsme líně dál divočinou.

Trychtýř - to byla pěkná atrakce. Z mapy, kterou jsem si stáhla z Googlu, jsem vyčetla, že se řeka podezřele zúží. Každé zúžení pro nás bylo drama. Z mapy jsem ještě vyčetla, že před zúžením bude poměrně široké jezero. Dost mě překvapilo, že jezero je jedna velká peřej, která teče poměrně bystře. Začala jsem tušit, že se blížíme k něčemu, co nepojedeme jen tak na oči. Naštěstí se dalo přistát na levém břehu před jakousi navigací. Skutečně v tomto místě byla řeka regulovaná zásypem obrovských kamenů. Uprostřed navigace odtékalo část vody doleva za ostrov. Odtoková voda tvořila říčku, která se nám zdála jako Blanice na jaře - teda tak to ohodnotili kluci. Zbytek řeky se tlačilo do asi padesátimetrového prostoru mezi břehama.

Nebylo tam moc vidět a po navigaci se tam díky protékající "Blanici" nedalo dostat. Moje volba byla jasná. Ani mě moc nepřekvapilo, když oba hoši prohlásili, že se mnou tu dětskou Blanici nejedou. Blázni. A tak jsem nasedla a vyrazila jsem snazší cestou po levém břehu. Blanice se ukázala jako Jizera po deštích pod Ostrovem hrůzy. Ale to šlo, to umím. Kluci mi mávali ze břehu a když jsem jim za zatáčkou zmizela z očí, proud se na chvíli zastavil. Proč asi? No protože tam byl stupeň jako kráva. A nešlo to nikudy objet. A nešlo mezi skálami vystoupit. Takže s vědomím, že sem se pro mě nikdo nevrátí, jsem si řekla, že to tentokrát prostě musím dát. Rozjela jsem se a šup - už mě tahá válec z lodě. Zavěsila jsem se na ruku a posunula se doprava. A šup - a zprava druhý válec. Už jsem tam skoro vystoupila, ale hrábla jsem znova do vody a vytáhla se do bezpečí. Srdce mi skákalo tak, že mi na vestě řinčely karabiny.

Objela jsem ostrov a vjela do obrovského jezera, širokého kilometr. Chytila jsem se za kamenitou mělčinkou a viděla jsem konec onoho trychtýře, do kterého vjížděli kluci. Na postavení záchrany nebylo pomyšlení. Musela bych vypádlovat dvěstě metrů proti ostrému proudu, u břehu bylo mělko. Takže jsem byla připravená v případě potřeby vyrazit na kajaku a kluky někde odlovit.

V tom vidím žlutou špendlíkovou hlavičku, jak skáče po vlnách jako pingpongový míček. Míček letěl jak vystřelený z kanónu. A za ním druhý. Vyplivlo je to jak … jak nevím co. Špendlíkové hlavičky mi mizely mezi vlnami a snad i za obzorem. Ale pomalu se zvětšovaly do tenisáků, až najednou u mě oba kluci byli. Oči měli vykulený, zrychleně dýchali a bylo na nich vidět, že mužské ego nabylo nevídaných rozměrů. Dokázali to. Když se na to teď dívám na mapě, tak tomu pořád nevěřím. Jeli po místě, kterým protéká voda do jezera o průměru kilometr. Trychtýř je široký 50 m a dlouhý 200m. Tedy dvě stě metrů vln vysokých jak barák - takovej menší baráček, prostě všechno je relativní. Nevím, co mohli kluci dělat jiného než balancovat a modlit se. Ale modlitby asi zabraly. Jen jsme si řekli, že dál už se nebudeme rozdělovat.

Mestosllinka následovala nedaleko. Opět podobná překážka. Jen výškový rozdíl byl mnohem větší a síla řeky taky tak. Nebyl tam tak velký odtok bokem a bylo jasné, že to se jet nedá.

U peřeje bylo patrně nějaké výletní místo, takže tu byla lesní cesta, bouda a pár ohnišť s lavičkami. Vedle jednoho ohniště bylo staré rozvrzané kolečko. Na převoz plně naložených kajaků ideální.

Čím byla jezera větší, tím bylo jasnější, že bude následovat peřej s obrovskými vlnami a válci. Téměř jistota dramatických míst byla u mostů. Já se na té vodě pořád modlila a o něco našeho boha Melounka prosila. V peřejnatých místech jsem se modlila za jezero a slibovala, že vůbec nebudu nadávat, že už mě bolí ruce. Na jezerech při protivětru jsem však zase začala prosit o peřej. Obojí byl celkem extrém a tak jsem nevěděla, který z nich si vybrat.

Na kraji města Overkalix měli jakýsi volně přístupný skansen. Zemljanky, domečky ze svázané tyčoviny pokryté březovou kůrou a zemí. Dveře potažené kůže, důmyslné panty.

Měla jsem velké obavy z průlivu mezi dvěma obrovskými jezery za Overkalixem. Jezera jsou dlouhá 10 kilometrů, široká asi 2 km. Spojuje je pětikilometrová řeka široká asi 150 m. Musí tady téct neuvěřitelné množství kubíků. Řeka tady teče docela z kopce - jsou tu přibližně tři až čtyři stupně. Nic záludného, teče rovně, nikde žádné válce nebo šutry. Jen obrovské vlny a karfioly. Jela jsem se zatajeným dechem - ale nakonec to bylo dobrý.

Poslední úsek byl pohádkový. Vjedete do zalesněného kaňonu s ostrůvky, s kamennými plážičkami, v řece je několik proudnic různě těžkých, na březích dřevěné chatičky. Vracáky jsou tu velké jak malé řeky, vlny jsou jak na Stvořidlech za povodně. Ale neviděli jsme nikde opravdu nebezpečné místo. Žádné sifony či kolující víry nebo nepouštící válce. Pohádka, odměna za všechno to pádlování.

Slovo na závěr:

Naše cesta vedla celou dobu divočinou. Najeli jsme asi 318 km, z toho jsme 4 km přejeli autem. Bylo to krásné a náročné. Deník píšu až s větším odstupem - teprve teď mě přestávají bolet moje artrotické klouby na ruce. Cesta mi ovšem darovala neuvěřitelnou sílu - všechno mi přijde snadno řešitelné, nic v mém životě není problém. Doufám, že mi to ještě chvíli vydrží - alespoň do jara. A pak už se zase budeme balit a těšit a doufat, že nás Martin zase zavede do pohádky.

Orientační kilometráž najdete na mém blogu.

Jana Erbenová