Začátkem prosince jsem si konečně mohl povolit na pár dní pracovní volno a i předpověď počasí byla příznivá, tedy beze srážek a vítr většinou v zádech. Nechal jsem se od manželky dovézt autem do Tábora a vysadit na břehu Lužnice pod městem vedle loděnice TV VS Tábor a slalomové dráhy.

Štěstí na počasí bylo do té míry dokonalé, že před startem bohatě napršelo a řekou valilo příjemných 30 kubíků. To v praxi znamenalo, že cesta pěkně ubíhala i bez velké námahy. Jezy byly vesměs pro zkušené a na vhodném plavidle sjízdné přes korunu, ne jako za sušších období, jak líčil kolega Střelec.

Já vzhledem k okolnostem všechny jezy přenesl. Neměl jsem loď vhodnou pro divokovodní hrátky, jel jsem sám a bylo chladno. Ale i peřej pod Benešovým mlýnem nebo pod Kvěchovým nebo Matoušovským stála za to a spolu s nájezdem do rychlého proudu od břehu prověřily, jestli jsem nevyšel ze cviku. Tady mám ještě jednu poznámku: do řady zavřených šlajsen teklo s rezervou dost vody na to, aby se do nich dalo i přes zábranu s lodí skočit. Ale ve šlajsně se za tohoto průtoku tvořily velké a strmé válce, samozřejmě ohraničené kolmými stěnami, ze kterých by pro běžného vodáka nebylo úniku ve zdraví. Přitom 30 kubíků, to není žádný závratný průtok. Či-li jde o to prohlížet jezy a nevjíždět kam nevidím.

Všechny podniky okolo řeky byly zavřené, nikde ani živáčka krom pár elektromlýnářů čistících česle. Alespoň mne nic nerušilo od jízdy a kochání. Prohlédl jsem si most ve Stádleci, ten řetězový most, který sem byl přenesen z od Podolska, než byl napuštěn Orlík. Další zajímavý most se jmenuje Duha a je na horním konci Bechyně. Jezdí po něm krom aut i unikátní Křižíkova elektrická dráha.

Při výjezdu z Bechyně je na skalách levého břehu nová stezka pro rekreační horolezení – via ferrata. Místy by tu mohli vodáci tahat lezce za nohu... Pod Bechyní je podle mne nejhezčí a neprávem opomíjený úsek na dolní Lužnici. Řeka tu teče mezi lesy přírodním korytem bez jezů i chat, jiných známek civilizace je vidět minimum. Doporučuji zastavit u Židovy strouhy – ústí nenápadně mezi skalami zleva, naproti je visutý chodník turistické stezky. Prohlídka kaňonu, kterým protéká tento potok, určitě stojí za to. Je to drsně romantické místo, kam putovaly celé generace trampů. Potokář ve mně dřímající zaznamenal, že i tady byla nedávno voda o čtvrt metru výš a až jednou pořádně naprší, tak to bude určitě znamenitý kvak ke sjetí.

O kousek níže jsem přespal a za ranní lehké mlhy vyrazil dále. Poslední jez na Lužnici je jednoznačně nejetelný smrťák s dlouhým a strmým vývarem, obnesl jsem ho vpravo. V Kolodějích jsem zřejmě způsobil zmatek v zásobování obyvatelstva, když jsem vykoupil šest z dvanácti housek, kterými oplýval krámek, kde evidentně už dlouho neviděli osamělého cizince... No a odtud dále už je jen volej nádrže Kořensko. Za bezvětří dopádloval jsem k soutoku s Vltavou a zabočil „po proudu“ k nedaleké přehradě. Je to spíš vyšší jez, i skočit vrchem přes korunu by to šlo, ale s fatálními následky. Následovala pasáž, na kterou jsem se těšil velice, tedy původní koryto Vltavy odhalené po poklesu hladiny Orlíku. Průtok zejména díky Lužnici byl slušný a charakter toku připomínal něco jako širší Berounku pod Skryjemi - tekoucí vodu s občasnými peřejkami. Po pravé straně jsou dva bunkry, kterým z vrchu trčí tyče s bójemi do výšky obvyklé hladiny přehrady. Když jsem dojel k jezu Nový mlýn, kde bývala elektrárna zásobující proudem protivínský pivovar, bylo vidět, že oproti návštěvám dřívějších kolegů šla hladina nahoru a jez už byl částečně zatopený. Po deštích hladina vyskočila asi o dva metry, nicméně retardérka vlevo vypadala pěkně jetelná. Zajímavý je tam dodnes viditelný mechanismus s velkými ozubenými koly, který sloužil zřejmě k ovládání hradicí klapky v retardérce.

Dále už následovalo vzdutí přehrady a poctivá práce s pádlem, kterou nejde okecat. Kdesi za Podolskem jsem si všiml zvláštní věci – předjel jsem kalnou vodu z deštěm vzdutých řek a dál jel už po křišťálově průzračné. S blížícím večerem se projevila výhoda ježdění v chladném období, kdy je okolo vody pusto. Řídím se heslem „tábořiště si vybírej a ber jen to nejlepší“. Je tu řada krásných míst, která lákají k přespání. Za nízké hladiny i na písčitých výplavových kuželech v zátokách. Jen jsem si říkal, aby mne v noci nevyplavila stoupající hladina. Nicméně kulminace byla pryč, podle značky voda stoupla za noc asi o deset centimetrů a zůstala v bezpečné vzdálenosti od mého přístřešku.

Další den se kus před Zvíkovem zvedl vítr od jihu. Vyhrabal jsem tedy z lodi stěžně, ráhnoví, lanoví a plachtoví a jal se cvičit dovednosti canoesailingu. Akorát vítr byl vrtkavý a často bylo lepší skasat hlavní plachtu a pádlo použít i pro pohon, ne jen na kormidlování. Hrady Zvíkov a Orlík stále byly slušně nad vodou, která jim jinak šplouchá na paty... Ten den jsem najezdil hodně kilometrů s hlavou nakloněnou na bok, protože když nefoukalo, skály spolu s vlastním symetrickým odrazem ve vodě vytvářely fantastické obrazy hlav rytířů, skřetů a podobně.

S další večerem osídlil jsem další zátoku.

Ráno bylo vidět, že vánek pohání mlhy ve směru mé plavby. To bylo dobré znamení. Po snídani a sbalení vyplul jsem rovnou s plnými plachtami. Vítr postupně zesiloval zhruba na rozumné kochací maximum, kdy stačilo „jen“ kormidlovat pádlem opřen pohodlně dozadu o lokty a zadní stěžeň. Do toho se přidalo vesele sluníčko, příďová vlna vesele šplouchla, no jedna báseň vedlejší sezony...

Ale aby té básně nebylo příliš, doplul jsem takto k přehradě, kterou bylo potřeba přenést. Raději jsem šel nadvakrát a rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem. Verze po pravém i levém břehu má přes kilometr a příslušné převýšení. Následovalo devět kilometrů mně dobře známé romantické přehrady Kamýk, kam jezdíme s rodinou často na výlety s přehradopádlením. Akorát přestalo foukat, jak je tu řeka mnohem hlouběji v údolí. Tak jsem se zas trochu protáhnul s pádlováním a za chvíli se za zatáčkou vyloupla přehradní hráz. Přenesl jsem ji a dal loď na hladinu upuštěné Slapské přehrady, tedy na to, co zbylo při pravém břehu v plavební dráze. A odtud už jen kousek do centra Kamýku, kde jsem loď vytáhl na břeh za jednou ze starobylých plaveckých hospod, kam dříve po vodě připlouvali mnozí, dnes už prakticky nikdo. Zavolal jsem manželce, aby si mne odvezla do našeho nedalekého domova, odstrojil loď a výletu byl konec. Bylo to krásné, mlhy i sluníčko, romantická krajina... Teploty v noci padaly jen k nule... Je vidět, že dokud je voda tekutá, dá se s vhodným vybavením jezdit i na vícedenní výlety. Doporučuji.

Chobotnice