Pilawa jest zaliczana do najpiekniejszych szlaków wodnych w Polsce. Má cenu ještě něco dodávat? Navíc tam vaří nejchutnější pirohy na světě a servírují je v přístřešku pár metrů od řeky, kam dojdete od lodí po anglickém trávníku. Také teplá sprcha za pár zlotek před večeří na bílém ubrusu a pstruh, jehož název „Pstrag po komandorsku“ nese znaky bouřlivé historie území, kterým jste právě propluli. To je jen několik namátkou vybraných šperků, které krášlí Pilawu, řeku ideální pro získání prvních zkušeností na vlastní kůži, jaké to v tom Polsku na vodě ve skutečnosti je…

Vodácký průvodce Pilawy sestává z dvou samostatných knížeček: textové části a mapové části s kilometráží. Vydalo ho nakladatelství Inari a povedlo se mi ho koupit až cestou na náměstí v Czaplinku, v informačním centru (Informacja Turystyczna). Stojí za to. Mapová část obsahuje i letecké snímky a šipkami vyznačenou trasu – záležitost pro fajnšmekry a milá vzpomínka pro dlouhé zimní večery…

Tábořiště na začátku jezera Komorze u vesnice Sikory, kde obvykle splutí 85 km dlouhé Pilawy začíná, bylo v podmračeném srpnovém dni před třemi lety prázdné a neútulné. Autem jsme si proto ušetřili 11 km pádlování s minimem proudící řeky po jezerech Komorze, Rakowo a Brody a dojeli až do Strzeszyna, kde je agroturistická farma Stary Mlyn.

Tato farma byla optimálním místem zahájení splutí. Za stodolou na břehu jezera nás nechali postavit stan (ubytování možné i pod střechou), majitel uměl anglicky (přesnější domluva) a co bylo klíčové, dal mi číslo jeho mobilu pro případ potřeby. Čekalo mne totiž převezení auta na ústí Pilawy do Gwdy a návrat stopem zpět k posádce. Protože začínalo slušně pršet, číslo na papírku hřálo v kapse a hláška „Když nepřijedu dnes, dorazím určitě už zítra!“ nebyla tak pesimistická, jak se zdála.

Štěstí nám přálo. Obsluha elektrárny na soutoku Pilawy a Gwdy neměla s cca týdenním ponecháním auta u plotu žádný problém (litr jedné karlovarské speciality jako malé poděkování byl odmítán docela dlouho, nakonec však marně) a stopování zpět s pádlem v ruce jako rafinovanou pomůckou trvalo pouhých 5 hodin. Stačilo už jen přespat ve stanu za doprovodu utichajícího deště… Ranní opar nad jezerem, kafe a vyrážíme… Pilawa pod mostem u farmy neměla moc vody, toho roku bylo léto mimořádně suché i v Polsku. Krátký úsek mezi jezery Strzeszyn a Brody jsem naloženou kanoi přetáhl a konečně mohl zabrat na hluboké vodě. Hladinu jezera lemovaného lesy narušovalo jen tiché pádlování a probouzející se slunce pod vymetenou oblohou…

Jezero Pile jsme při jeho pravém břehu přejeli za chvíli. Zajížďku do města Borne Sulinowo po jezeře a stejnou cestou i zpět jsme vynechali. Borne Sulinowo je město, které bylo do roku 1992 strašně tajné, neboť to byla jedna z největších základen sovětských okupačních vojsk v Polsku. V roce 1992 se aktualizovaly mapy a už bylo najednou na světě. Je tam tábořiště a potřebná infrastruktura, ale my se těšili na řeku a vše potřebné jsme měli s sebou. Na výtoku Pilawy z jezera Pile je oficiální tábořiště. Když jsme viděli ten mumraj, pobíhající psy, polní kuchyně a celkově to, kvůli čemu utíkáme z českých řek už léta, jeli jsme ještě několik kilometrů po proudu a nakonec usínali sami, přesněji pouze s hvězdami nad hlavou a šuměním borovic místo ukolébavky.

Na Pilawě jsou celkem tři jezy, které se přenášejí. Na konci jezera Dlugie (km 61) uprostřed lesů s bunkry a zákopy na obou březích a dále i na konci Zalewů Nadarzyckych. Zalewy tvoří umělé jezero, které vzniklo, když německá vojska v letech 1936-1938 na ř. km. 51,7 vybudovala hráz, díky které vzedmutá voda Pilawy zaplavila 206 ha okolních ploch. Přehradní jezero bylo v roce 2004 vyhlášeno přírodní rezervací. Pro vodáky to znamená proplouvat několikakilometrovým bludištěm rákosových ostrůvků, ze kterých trčí suchá torza stromů. Optimální a nejkratší cesta (szlak wodny) po neznatelném proudu je vyznačena šipkami na kůlech, zatlučenými do dna jezera. Na některých ostrůvcích jsou i betonové bunkry, maskované borůvčím a zeleným mechem. Při jejich hledání se hezky protáhnou svaly ztuhlé z lodi a s případnými borůvkami nebo houbami se dá leccos také udělat. Po obvodu jezera jsou místy vysoké břehy. Na nich, skryté pohledům z vodní hladiny, překvapí odvážné námořníky nenápadná místa k nouzovému táboření. Pohled z výšky na rozlehlé Zalewy přináší osvěžující změnu a lze ho jen doporučit.

S výjimkou Zalewů plyne Pilawa pod jezerem Pile zhruba 50 km lesem, občas i loukami. Proud je mírný, koryto řeky je nezapadané stromy, prakticky bez překážek. Průzračná voda, drobné rybky a vodní tráva v odstínech světle či tmavě zelené barvy, stačí se kochat a nespěchat, jak podle mne k letní vodě patří. Když se objeví první cedule „Pirogy – Przy bialej kladce“, jedete správným směrem. Cedulí je několik, slintací reflex funguje dokonale, ale pořád nic. Biala kladka je bíle natřené dřevěné molo skoro kilometr pod vesnicí Szwecja na km 28. Plavba k němu se rovnala středověkému mučení, které jsme přežili jen tak tak.

Cedule nekecají. Molo je bíle natřené. Trávník je střižený po anglicku. K pirohům se nabízí vychlazené pivo z ledničky. Paráda, lábuš, veget. Pilawa v celé své kráse. O šest kilometrů po proudu je tábořiště Glowaczewo. Větší tábořiště než pod vesnicí Szwecja. Horká sprcha za pár zlotek, restaurace s terasou nad řekou. Do konce splutí Pilawy zbývá jen 22 km, hurá na pořádný gáblík, točené a zkusit být zase na chvíli civilizovanými lidmi. Podaří se a další den odrážíme od břehu bohatší o příjemné setkání s civilizací. Na cca 80 km končívají komerční splutí, je tam silniční most a malý přístřešek, ale my se necháváme unášet proudem dál až na začátek vzdutí na přehrady na soutoku Pilawy a Gwdy, kde je louka na pravém břehu, kousek za betonovým mostem přes řeku. Elektrárna je na dohled, odbíhám pro auto, které se raduje ze setkání stejně jako my. Po poslední noci na břehu Pilawy odjíždíme přes grilované kuře a nákupy exotických specialit, jako je malinové, jablečné a zázvorové pivo, zpět přes Německo domů… Nemohu si pomoci – Polska jest fajna!

Honza Pokorný