Vysedám v Náměšti z vlaku, na záda házím větší vak s pálavou a přes rameno menší s vodáckými proprietami. S náloží na zádech a s nohami v kraťasech uzemněnými dole sandály si připadám jako obstarožní hřib – kozák. Cílem je známý most se sochami a ovšem řeka Oslava neboli Oslavka, jak ji důvěrně nazýváme.

Jsou věci, na které myslíte podvědomě celý rok. Třeba stav účtu. Vztah s matkou. Anebo Oslavka. Směs potřeby, touhy, opatrnosti i nutkání. Pršelo a teče všechno. Kterou řeku vybrat a kdy? Oslavka je povinnost, vynechat ji by se rovnalo zradě. Sobotních pětatřicet kubíků se vymyká představivosti. Za pondělních čtyřiadvaceti jsem ji už na singlu jel a bylo to pěkně sportovní splutí. Jedu sám a nechci riskovat, že v případě nehody budu hledat loď, doklady a další vybavení inzerátem. V úterý teče šestnáct a to je menší střední voda. Pro osamělého vodáka lehce nad šedesát ideál.

Podstatným bodem je volba úseku splutí. Skýtá se jich několik – horní ze Sazomína k přehradě Mostiště, druhý od hráze přes Velké Meziříčí do Oslavičky anebo dál sérií nadržených hladin a jezů až do Náměště, pak nejznámější z Náměště po Skřipský mlýn, případně jeho prodloužení až do Oslavan.

Horní tok (17 km ZW – WWI) je pro mne velká neznámá. Řeka zde protéká krajinou zaslíbenou drahokamům a houbám. Obojí jsem na stráních kolem řeky sbíral a řeku i s jejími zdejšími přítoky vnímal jako neznámou krásku, kterou na svých cestách tu a tam potkávám.

Úsek od hráze do Oslavy (19 km WWI) skýtá smíšené pocity. Rychlý proud a peřeje pod hrází VD Mostiště, nezáživný průjezd Velkým Meziříčím, Nesměřské údolí s obřími balvany v řečišti a několika šikmými jezy, které však lze snadno obeplout či přenést (snad až nad skalní bludiště na řk 54,5). Při metru navrch to ale může být adrenalin. Anebo i sebevražda. Jez nad Náměští zdobí pár vodáckých pomníčků.

Úsek z Náměště nad Oslavou ke Skřipskému mlýnu (14 km WW I-II+) je vodáckou klasikou. Řeka se nejprve rozbíhá a začínají první peřejky. Pak se větví do ramen, z nichž některá jsou zatarasena padlými stromy. To správné vzrušení začíná pod rekreačkou U Vlasáka: je třeba hledat cestu mezi zalitými balvany v silném proudu, to vše okořeněno vývraty. Hlavní peřej (WW 2+) se dělí na horní pasáž v ohybu řeky, pod kterou je nepřehlédnutelný vracák pod skalou při levém břehu. Vyplatí se vysednout a prohlédnout další úsek kolem peřeje Pět prstů, kde mohou být zachycené padlé stromy. Splutí lze dobře naplánovat i dobře dodržet a tak při trošce přehledu a umu i nejtěžší peřeje Oslavky splout.

Pod Pěti prsty se Oslavka ještě chvilku zlobí, ale pak se uklidňuje na příjemně šplouchající jedničku a po splutí jezu u Skřipského mlýna se nadechuje na poslední úsek do Oslavan.

Tato část Oslavky (15 km WWI – II) je vhodná i pro začátečníky: vodácky pestrá ale ne obtížná nabízí okoštování všeho, co může vodák na běžně splouvaných českých řekách potkat. Na trase jsou dva sjízdné jezy (u druhého nad Oslavany je dobré mít kamaráda), a celou ji provází krásné přírodní okolí. V samotných Oslavanech bývá konec nad jezem označeným výstrahou jako smrťák (lze ale splouvat po plotně úplně vlevo – prohlédnout!!!)

Moje volba padla na klasickou trasu z Náměště po Skřipský mlýn. Důvody jsou jasné: nabízí vodácky nejhodnotnější zážitky v romantickém skalnatém údolí a nevyžaduje příliš času, který dnes nemám. Řeka má kalnou vodu a tah a já ji už několik let nejel. Fantasie mi násobí obtíže, které jsou přede mnou a v uších slyším manželku: „Já jsem tak nerada, když nikdo nejede s tebou“. Vzpomínám na nedávné zážitky z Balinky, kdy jsem stál po prsa v bahnité tůni, za zády nesjízdný jez a snažil se dostat na vysoký kluzký břeh pálavu a za ní drže se trsů trávy i moji maličkost: „Tady si, hochu, musíš pomoct sám.“ Zvykám si ale na řeku, úspěšně řeším zátaras z padlých stromů a se zvyšující se obtížností nabývám sebedůvěru. A už jsem v nejtěžším úseku, přesouvám je od jednoho průjezdu mezi balvany ke druhému a raduji se z krásné singlířské práce. Ke konci největších peřejí se neudržím a do osamoceného údolí radostně zavýsknu: Obavy neobavy, pořád to ještě dokážu!

Prožívám doznívání radosti na pořád ještě peřejnaté řece, jejíž vlny však už jsou jenom ozvěnou hořejších peřejí. Ještě dávám Tajmr (jez u Skřipského mlýna) a pak spokojeně vystupuji na louce za mostem. Celá plavba trvala necelé dvě hodiny včetně narovnání nohou při prohlídce peřeje Pět prstů. Cestu domů mi zkracují ochotní vodáci z Dukovan vybavení Transitem a tak vak s pálavou a batoh s proprietami házím na záda až v domovském Brně.

Jo, starej kozák. Ale dobře rostlej a zdravej!

Vladimír Hejtmánek