Před pár roky se mi zdál pravý vodácký sen. Nezapomenutelný. Doubrava v peřejích u Spačic nad Pařížovskou přehradou bouřila velkými vlnami s bílou pěnou. Proud se valil a vzduchem se nesla taková ta zvláštní vůně vlhkého vzduchu a vody, které bylo víc než dost na to, aby člověk rychle nafoukl loď a natěšeně ji srovnal prvními záběry pádla…

Neděle, červen, 2020. Rychle tekoucí Doubrava ve Spačicích vykazovala stav 22 krychlových metrů za sekundu. O kus níže se zvedaly vlny a ozývalo se nezaměnitelné hučení rozvodněné řeky. Sen se propojil realitou…

Plavil jsem se tu za minimálních pěti kubíků průtoku s občasným drhnutím o kameny i při deseti, které už poskytovaly slušný vodácký požitek. Dnešní Doubrava ale byla jiná. Když použiji okřídlené klišé, podobala se alpským řekám. Silou proudu i velkými vlnami, které vznikaly v místech, kde zůstala ukryta pod vodou většina kamenitých peřejí. Do jejich zákrutů jsme se synem najížděli velmi opatrně a zkoumali pasáže před sebou připraveni k rychlým záchranným manévrům. Báli jsme se spadlých stromů, které se tu však k našemu potěšení nevyskytly. Na vzdutí přehrady jsme tentokrát připluli nezvykle brzy.

Z přehradní nádrže odtékalo asi 16 m3/sec. Pro srovnání: při plánovaném splutí se pouští kolem deseti, dvanácti. Kameny zůstaly pod hladinou, plavba ubíhala celkem poklidně. Ale brzy se objevily popadané stromy. Jeden byl zákeřně ukryt za zatáčkou v poměrně rychlém proudu. Zastavit by tam šlo obtížně. Bleskurychle jsem zavelel: “Zalehni!“ a sám se vrhl do útrob plavidla. Cítil jsem, jak se mi kmen otřel o vestu, ale měli jsme ho za sebou. Rozepisuji se zde o podobných situacích, abych zdůraznil potřebu získaných zkušeností a nacvičených rychlých reakcí, pokud by se někdo chtěl na podobnou plavbu vydat. Absolvované vodácké kurzy se více než zužitkovaly.

V peřejích nad Mladoticemi, když proud řeky výrazně zesílil díky rozvodněnému Zlatému potoku, houpání na vlnách opět nabralo grády. Na konci peřejí se řeka ostře stáčí napravo. Nebezpečný strom přes celou její šíři jsme spatřili na poslední chvílí. Instinktivně jsme zamířili do velikého vracáku, který poskytl záchranu. Věděl jsem o něm, byl jsem připraven ho využit na pomocnou otočku. Opět však bylo třeba velmi rychle vyhodnotit situaci a udělat správný manévr s plavidlem.

Syn se rozhodl skončit v Mladoticích. Dál jsem pokračoval sám. Vyhlášený Martinův kámen zůstal ukryt pod hodně velkými vlnami, které vznikaly i v navazujících peřejnatých úsecích. Na konci jednoho z nich nedaleko jezu jsem musel v proudu znovu rychle traverzovat kvůli několika spadlým stromům. V Ronově jsem přistával s rozjásanou duší. Uplynulý zážitek vysoce překonal všechna předcházející jarní i letní splutí. A že jich bylo.

Nicméně dnešní radosti neměl být konec. Mojí rodnou vesnicí Závratcem pod Železnými horami protéká Lovětínský potok. Úzký, kamenitý, se slušným spádem ve skalnaté lovětínské rokli, kterou zdolává v několika kaskádách. Představa, jak přijedu na malou náves na lodi, mě provázela celým životem.

Kromě Doubravy vytrvalé deště konečně rozvodnily i zmíněný tok. Některé pasáže v horní části rokle by splout určitě šly. Kaskáda uprostřed bouřila jako nádherná skluzavka. Ale potencionálních pastí z naplaveného dřeva tady zůstávalo víc než dost. Baraku jsem tedy odtáhl po zmáčených loukách jen na konec lovětínské rokle, odkud se potok asi kilometr kroutí mezi stromy lesa a skrze vesnici dále pokračuje k Ronovu.

No, co vám budu povídat. Občas si mě proud vzal jako na tobogánu, bez větší možnosti ovládat loď. Spíš jsem však poskakoval po kamenech, zastavoval se na nich, někdy se loď zaklínila mezi stromy v korytě. Rychle jsem si však vzpomněl na známé úsloví: „V kamení se neutopíš!“ a alespoň v tomto směru se uklidnil. Tak nějak jsem se dokodrcal až mezi první stavení. Zde se stav vody v regulovaném potoce konečně stal natolik dostatečným, abych k mostu na návsi, kde mě již s ovacemi vyhlížela rodina i příbuzenstvo, připlul se znovu nabytou důstojností. Hodnou dalšího splněného snu, i když se nakonec ukázal býti slušnou ptákovinou….

Václav