aneb

Vodákem v Banátu

Nebo jsi mne uvrhl do hlubiny, do prostřed moře, a řeka obklíčila mne.
Obklíčily mne vody až k duši, až k spodkům hor dostal jsem se, ty jsi však vysvobodil od porušení život můj, ó Hospodine Bože můj.
Já pak s hlasem díkčinění obětovati budu tobě. Hojné vysvobození jest u Hospodina.
Rozkázal pak byl Hospodin rybě té, i vyvrátila Jonáše na břeh.

Jonášovo proroctví, kap. 2, v.4 - 11

Vodák se pozná podle toho, že se pohybuje na řece anebo v její blízkosti a má loď. Podle těchto znaků asi vodák jsem. Přesto se jako vodák necítím. Řeka mne totiž odmítla a loď se stala břemenem, o kterém na pustém rumunském břehu Dunaje mezi Baziášem a Moldavou nevím, co s ním.

Včerejší den rozhodl o konci mé účasti na regatě TID. Vichřice, která mi na mé vysoké singlovce Fortuně zabránila doplout do cíle etapy, dosud trvá, ba se stabilizovala a zesilila. Proti proudu Dunaje se ženou vysoké řady vln, jejichž zpěněné vrcholky strhává vítr. Nad hlavou mi plachtí gumový rybářský člun i s motorem. Zachytávám jej a plním kameny, aby neletěl dál. Pro sebe jsem našel úkryt za hradbou křovin, která chrání před větrem mne i loď. Od včerejšího večera jsem měl několik návštěv: tři různé hlídky rumunské hraniční policie, kterým se musím vždy znovu legitimovat. Jsou ale velice korektní, ba přátelští, dovážejí mi kanystr pitné vody a dávají mi telefon, abych volal s čímkoliv, co bych potřeboval. Potvrzují mi nemožnost pokračování v tomto počasí: asi vědí to, co já tehdy ještě nevěděl, že před pár lety se zde za stejných okolností utopil mladý německý účastník TID. Kromě policie za mnou přicházejí i rumunští rybáři. Seznamují mne s předpovědí počasí a přes můj odpor (mám všeho dost) mi vnucují konzervy, jahodový džem a několik petek limonády. I toto málo znamená v krizové situaci moc a všichni tito skvělí lidé způsobují, že jejich národ budu mít do budoucna opravdu rád.

Moje základní fyzis je pro nejbližší hodiny zabezpečeno. Co však má duše, psyché? Zážitky minulých hodin pro mne znamenaly otřes. Zápas s košavou mi vzal víru v moji budoucnost na této řece, která se dokáže rozvztekat a běsnit nad hranice mých sil. To, co jsem zde zažil, překonalo moje dosavadní nejdramatičtější zážitky na vodě. Odhlášení z regaty mne naplnilo úlevou, ale i prázdnotou. Můj svět se omezil na kus břehu, na který jsem vytáhl loď, do závětří dal spacák, zaregistroval silnici linoucí se opodál a smířil se s kilometrovníkem 1069, který mi připomíná, že dál už nepopluji.

Nejprve řeším, co dělat nyní. I když je Rumunsko v Schengenu, oficiálně jsem neopustil Srbsko. Rumunští policisté mne pěkně zvou do Rumunska, ale říkají, že nejdřív musím plout zpět do Srbska, oficiálně je ve Veliko Gradiště opustit a pak opět legálně přeplout do Rumunska. Pohled na rozbouřenou hladinu Dunaje s přihlédnutím k meteorologickým prognózám staví toto řešení do oblasti eschatologie (= neuchopitelné budoucnosti). Při bližším zkoumání mého pasu však nalézáme skulinku – po opuštění Srbska před chorvatskou dunajskou vložkou mi chybí opětovné příjezdové srbské razítko a oficiálně tak v Srbsku nejsem. Takže mohu zůstat – k úlevě mé a zřejmě i rumunských pohraničníků.

Jak pak se od kilometrovníku 1069 dostat s nejmenšími ztrátami domů? Obtelefonovávám kamarády, kteří mi přislíbili pomoc. Volání nikdo nebere, Jirka je asi na Lofotech, Hanka s manželem někde na řece. Volám ženě, zda by pro mne mohla přijet autem, není to zas až tak daleko. Vím však, že není zkušená řidička a cesta do Rumunska jí bude dělat problém. Po žhavé noci se skýtá řešení, a to ze strany mé dcery. Ano té, kterou vidím pořád jako malou holčičku. Zapojuje řetězec svých outdoorových přátel a na jeho konci je banátský Čech Lojza, jehož číslo mi posílá. Hned po ránu volám a jsem příjemně překvapen – volaný již o mně ví, orientuje se, kde jsem a je ochoten pro mne i pro loď přijet s mikrobusem. A skutečně po půlhodině přijíždí sympatický mladý muž, který mne vysvobozuje ze čtvrté policejní kontroly, nakládá i s lodí do oprýskaného Tranzitu a odváží mne do Svaté Heleny, jedné z hlavních obcí českého národa v Banátu. Tak jsem se stal vodákem v Banátu. Vyložen s i kánoí před hospodou u Pepsiho ve Svaté Heleně, v horách nad Dunajem, kde není jediná říčka, na kterou bych svou loď mohl položit (tedy, kromě řeky Nera, kterou jsem před pár lety splul – viz článek Nera aneb František, vodák Honoris Causa).

Moje první dojmy z Banátu jsou tedy pozitivní. Před hodinou a půl trosečníkem na břehu Dunaje, teď hostem srkajícím chladné pivo u Pepsiho na Svaté Heleně. Proti sobě mám mladého sympatického Lojzu, v jehož pohostinských rukách se nalézám. A Lojza nachází řešení: Za týden pojede ze Svaté Heleny do Čech kamión a loď mohu poslat s ním. Do té doby mi dá zdarma k užívání dům, ve kterém mohu bydlet. V horizontu jednoho týdne by se mohla najít příležitost, jak se dostanu domů. A tak se na týden stávám domácím pánem v Banátu. Otvírám vrata mého banátského příbytku a uskladňuji za ně svoji loď.

Moje další dny jsou ve znamení samostatného hospodaření ve starobylém banátském stavení a toulek po okolí Svaté Heleny. Ustýlám si na starobylém kanapi, ráno se nahý umývám vodou vytaženou džberem ze studny, vařím ze své rezervy, a pak vyrážím na vycházku po okolí. Kulhám, protože mám na obou patách ostruhy a každý krok je bolestí, ale beru tuto bolest jako součást katarze. Vracívám se odpoledne a popíjím vždy pár českých piv u Pepsiho. S poshověním konstatuji přítomnost komerčních turistů českých cestovek a říkám si: „Jó, kdybyste věděli, jak jsem se já dostal do Banátu…“ S egocentrickým potěšením také zaznamenávám vznik legendy o tom, jak se nějaký Čech dostal do Svaté Heleny i s kánoí.

Spolu s vycházkami studuji také dějiny Čechů v Banátu. Lojza mi půjčuje podrobnou literaturu a já v ní kupodivu nalézám, že jeden z mých vzdálených předků dělal v Banátu evangelického kazatele. Navštěvuji hřbitov a tato návštěva ve mně zanechává hluboký dojem. V nedávných dnech jsem skončil plavbu po Dunaji zápasem o život a nyní jsem na starobylém hřbitově, na jedné straně s výhledem na Dunaj, na druhé straně s hroby starých českých osadníků, které pohřbíval možná můj vlastní předek. Sedím na lavičce a snažím se se vším tím vyrovnat. Na jedné straně cítím obrovské vzrušení, na druhé straně smíření, duchovní odpočinek a osvobozující klid. Je to náhoda, že moje cesta po Dunaji končí po všem tom pádlování právě zde a právě tak? Cítím něco velkého a nalézám svoji vlastní pokoru.

Proč jsem totiž plul právě na Dunaj? Které kameny byly a jsou ve hře? Říká se, že do padesátky muž buduje svou kariéru a po padesátce hledá sám svou minulost. Je mi třiašedesát a na reminiscence mám právo. Na Dunaj jsem od dětství koukal z oken nábřežního bytu při návštěvách mých slovenských příbuzných. Jako patnáctiletý jsem chtěl jít na lodnickou průmyslovku na Dunaji, bohužel jako pro Čecha to pro mne nebylo možné. A pak ovšem moje hippie léta strávená nejčastěji na stopech po zemích Balkánu, kam jedině jsme tehdy směli.

Důležitým bodem byl tehdy převoz po Dunaji z Calafatu do Vidinu, prvního bulharského města s duchem Orientu. Do Vidinu to pro nás, co nejsme blondýnkami s vyzývavým poprsím, býval tak týden tvrdého stopování a Vidin se svými mešitami a pevností byl zaslíbeným klíčem k dalším dobrodružstvím. Byl jsem tam také jednou a cítil jsem se velice osamocený, což je průvodním znakem každého híče (znalci Kerouaca tomu rozumí). Sblížil jsem se tehdy se skupinou podobných vandráků a na nábřeží Dunaje jsme prožívali teplý dunajský večer pod světly pobřežní kolonády – světla, vůně, přísliby, družení, bohužel pouze těch druhých. Bylo tam krásně a každý v tom vlahu někoho měl s výjimkou mne, který prchal před svou vlastní samotou. Jako pes vyjící zoufalstvím jsem po večeru nepotkávání zalezl do svého doupěte v pobřežních křovinách. Druhý den jsem se na výpadovce loučil s ostatními a jakési vnímavé děvče jménem Elsbeth mi řeklo: „Weist du, Vladimir, du bist der letzte Beatnik“.
Jsi poslední bítník. Od té doby jsem získal dva tituly na Karlově univerzitě a spoustu dalších úspěchů, ale toto oslovení beru jako největší vyznamenání v mém životě.

A tak jsem v rámci hledání vlastní minulosti plul po Dunaji, abych doplul do Vidinu a zjistil, jestli jsem opravdu ještě beatnik a jestli a co se v mém životě změnilo!

A pak jsem byl po prohře s Dunajem na kamenitém břehu a zjistil jsem, že moje dcera, se kterou jsem si taky ne vždy rozuměl, pro mne ztroskotance našla řešení, a moje dobrá žena to všechno dokázala rozhodnout a zprostředkovat a napojit mne tak na řetězec dalších hodných lidí. A tak jsem na tom dunajském břehu poznal, že už nejsem sám a nemusím být ten poslední beatnik, protože mám kolem sebe spoustu dobrých a milujících lidí a že už nemusím řvát v tom houští hrůzou samoty, protože nejsem sám. A proto už pro mne není vůbec důležité plout až do Vidinu anebo ještě dál, protože na tom dunajském břehu jsem to poznal a na lavičce svatohelenského hřbitova s pamětí na mého předka pochopil, a na rozdíl od dřívější doby jsem nalezl lásku a smíření, která je víc než být individualita posledního beatnika on the road.

A tak moje dunajské plutí nalezlo svůj smysl a já poznal, že každý unavený záběr pádlem na té předlouhé štrece vedl k nalezení cíle, který je víc než výkaz v tabulce sportovních výkonů. Je jedno, že jsem nedoplul až do moře. Cíl mé poutě byl mimo můj plán jinde a já jej dosáhl. Díky Bohu, ať je jakýkoliv. Dunaj jsem nesplul. Ale nalezl jsem na něm svůj mír.

No a co bylo dál – lehce dobrodružná cesta autem z Banátu do Brna, při které jsme pašovali z Rumunska do Čech patnáctileté děvče, vracející se z prázdnin bez potřebných dokladů domů. Po faktické stránce bylo vše O.K., po formální nikoliv – a tak bylo třena kartónu cigaret, abychom ji až na třetím přechodu propašovali z Rumunska do Schengenu. Úsměvná záležitost.

No a pak popůlnoční čekání na benzince za Brnem na kamión převážející moji loď. Vlahá noc, stráně kolem obsazeny migranty z Blízkého Východu. Čas od času se z temnoty odloupne stín a jde na benzinu na záchod. Proti jejich anabázi je moje dunajské dobrodružství epizodou.

Dunaj je za mnou. Anebo není? Ne, je přede mnou. Je to řeka poznání o mně samotném. A já se vrátím. Protože chci nejen užít si a zažít dobrodružství, ale i potvrdit svůj mír.

Text a fotografie: Vladimír Hejtmánek