Během dvou víkendových výprav jsem zjistil, že Otava opravdu nekončí v Písku, jak by se mohlo z vodáckých itinerářů zdát. Přitom i dál plyne a úsek pod Písem má velké výhody. Mezi nimi je klid a samota, pokud nepočítáme rybáře. Druhým kladem je téměř permanentní sjízdnost, úsek je nenáročný na průtok. Sjezd dolní Otavy se dá zkombinovat s pokračováním „proti proudu“ Vltavy od Zvíkova do Červené nad Vltavou, a pak přejet zpátky do Písku pro auto, nebo jet vlakem domů. Na obou koncích je to asi kilometr od vody na nádraží (V Písku zastávka Písek - město).

V Písku se dá nasednout na vodu nejlépe někde okolo Pražského předměstí nebo Jiráskova mostu, to je pod všemi píseckými jezy, které se stejně musí přetahovat. Řeka tu plyne příjemným proudem s občasnými vlnkami nebo mělčinami, mezi kterými se ale dá projet. Asi po kilometru je na pravém břehu občerstvení U Sulana – hospoda s vlastním umělým vracákem! Vaří tu dobře a hlavně je to na popisovaném úseku jedna z mála občerstvoven na dohled od řeky, čili tady jsme se prozíravě zařídili podle hesla „jíst se má, když je příležitost“. Hned kousek dále je bývalá písecká slalomka, ještě i teď místo, kde se dá na poměry pěkně si pohrát s vracáky a přejezdy proudu. O další kus níž začíná volej jezu ve Vrcovicích, který je skoro stejně výživný, jako ten nad Pískem. Ale zase je to vyvážené tím, že se tu řeka zařezává do krásného lesnatého údolí. První vrcovický jez – Heringův - je moderní konstrukce, šikmá deska se skokem, jet se nedá, za malé vody nejlépe přetáhnout suchou šlajsnou. Tady začíná na pravém břehu úsek asi půl kilometru karavanového pekla, které bývalo vodáckým tábořištěm, dnes to prý už oficiálně tábořiště není. Provozovatele na dostupných kontaktech se mi nepovedlo dohonit. Druhý jez – U Cajsů je rozvalený, dřevěný, dá se jet vlevo od středu, kde je větší vlna, nebo u pravého břehu dámskou cestou, ale tam je potřeba dobře najet mezi zbytky dřevěné konstrukce.

Pod jezem U Cajsů bývá na pravém břehu otevřená stejnojmenná restaurace. Další jez, který brzy následuje, se vzhledem k šířce a stavu za normálního průtoku jet nedá. Lze ho přetáhnout někudy přes těleso, ovšem pozor na nohy a příhody jako vyvrknutí a pod, mezi kameny jezu je hodně děr a škvír.

Pokud je přehrada Orlík napuštěná na běžný stav, tady začíná kontinuální volej. My měli solidní podstav (až 345,85mnm.), takže jsme u pravého břehu pokračovali s proudem dále. Po kilometru a půl je další starý otavský jez – Smetiprach. Většinou je celý zatopený hluboko pod hladinou, za našich podmínek šel sjet v místech bývalé šlajsny, nebo napodruhé za menšího průtoku raději těsně vpravo od ní, co kdyby tam ze zbylých dřev konstrukce čouhaly nějaké hřeby. Boky šlajsny se nedochovaly, byly také dřevěné, jak je patrné z fotky na tabuli naučné stezky kus pod jezem na levém břehu.

Napodruhé nám i dál řeka ještě tekla, protože přehrada mezitím klesla ještě asi o metr. Ale to krásné údolí musí být dobré i v době vyšší stojaté hladiny. Za osadou Jistec jsme spatřili i vršek jezu u Vráže. Je postavený z velkých kamenů a vypadá v dobrém stavu. Projeli jsme šlajsnou, i když jez nadržoval jen asi 10 centimetrů.

Za nízké vody jsou v tomto úseku vnitřní strany zatáček lemovány širokým nánosem povlovně se svažujícího nánosu bahna, na kterém se rozhodně nedá vystoupit. Další místa jsou obsazena rybáři. Ale i tak je dost příležitostí najít si vhodné kamenité místo k přistání a svačinku.

Nejenom na neckiádách a plavbách kuriózních plavidel jsou vidění různé plovoucí cirkusy. Tady jsme potkali jeden v provedení ze soustavy surfových prken, stánku, bas s pivem a dvoutaktního závěsného motoru. Nutno podotknout, že to bylo setkání zcela ojedinělé.

To už jsme pluli i my po přesvědčivém voleji, když se nám otevřel po levé straně výhled do zátoky Lomnice. Ta je dobře známá všem, kdo sjíždějí Lomnici, nebo Skalici a pod soutokem i za cenu pozdějšího vynášení lodě pokračují až po vzdutí přehrady. Ale zátoka je hluboká, sem na soutok dojel asi málokdo. Dojel tam někdy někdo z Lomnice? Nižší hladina odhalila kromě zátoky i zajímavý finální úsek Lomnice s krásnými velkými kameny a zajímavým spádem.

Cestou jsme absolvovali i zastávky na různých místech kvůli odběru vzorků na rýžování zlata. Zase jsme nezbohatli. Ale při takové návštěvě zátoky před Svatou Annou vpravo jsme viděli smutný obraz znečištění řeky. Na přehradách vítr hromadí plovoucí odpadky do návětrných zátok, kde pak tvoří celkem mohutné nánosy. Řeka jako taková a plochy, které jsou normálně pod vodou, se jevily čistší, než by se dalo pesimisticky očekávat, ale binec se koncentruje v zátokách – ústích přítoků.

Při vícedenním výletu jsou možnosti ubytování nebo kempování omezené, prakticky jedinou oficiální možností je rekreační středisko Štědronín – Plazy. I když k přespání „na divoko“ pro pár slušných a kreativních lidí se také někde najde. Odtud je to už jen kus zatáčkami ke hradu Zvíkov. Ten se dá obeplout skoro celý dokola. Prakticky na soutoku Otavy s Vltavou se dá přistát a vejít do prostorů hradu, kde se neplatí vstupné, případně absolvovat prohlídku a lehce se občerstvit v kiosku. Obeplujeme-li Zvíkov, jsme už spolehlivě na Vltavě. Při prvním výletu jsme pokračovali dál, při druhém jsme u soutoku skončili. Ale není to končení zde úplně praktické nebo jednoduché.

I dál vede trasa pěkným údolím s pěknými lesy a minimem rušivých prvků.

K vlaku se dá potom dojít při přistání kus nad svého času unikátním, ale hlavně dosud pozoruhodným železničním mostem v Červené nad Vltavou. Celá tato trasa se dá i za plného stavu přehrady doporučit romantikům, kteří si vystačí sami se svými zásobami jídla a pití, rádi plují zachovalou přírodou (chatová výstavba tu je, ale ne moc intenzivní a je i dost skrytá v lesích). A když v neposlední řadě jsou připraveni si poctivě zapádlovat. Ale co jsme dokázali my s dětmi, dokázali by jistě i další. V suchém létě to může být lepší varianta než sedět doma a nadávat, že nikde nic neteče. Pádlování po stojaté vodě je běžné v zemích, kde je hodně jezer, tedy třeba ve Skotsku nebo Kanadě. A je dobré i u nás, pokud člověk nemá indiánskou přezdívku: „Ten, co se bojí pádla.“

Chobotnice