Sice dnes jste měli číst článek o pěkných polských potokách v oblasti Klodského výběžku, ale událost, která se stala před pár hodinami, dostala přednost.

Je únorová sobota, která však s únorem, coby ročním obdobím, nemá nic společného. Již jsme podnikli několik sjezdů řek a právě o tomto víkendu za slunečného počasí vyrážíme na Litičák. Ještě ráno se dohadujeme, zda se vůbec někam vydáme, ale nakonec okolo jedné vyrážíme. Vzhledem k tomu, že je sice únor, slunce pere jako z počátku léta. Jenže to musíte být na slunci. Když jste někde v údolí, kam se slunce nedostane, je ještě pěkná kosa. Na to jsme přišli později, když jedeme po řece a na větvích jsou ledové kapičky.

To jsem však trochu předběhl. Přijíždíme do Bohousové a začínáme nafukovat loď a vybalovat věci na vodu. Najednou Martin drží v ruce píst z pumpy a válec leží na zemi. Tak to nám to pěkně začíná. Rozbitá pumpa a nemáme náhradní. Zkoušíme ji spravit a alespoň částečně se nám to daří. Dofukujeme moji červenou nádheru a jdeme se oblékat. Nasazuji si botu a najednou prásk. Zůstala mi v ruce jedna přezka. Pak jsi jdu pro vestu a helmu a helma nikde. To je fakt dobrý, helmu jsem nechal doma. Vzhledem k tomu, že se řekou valí asi 50 m₃/s, není zpráva o zapomenuté helmě nijak povzbudivá. Co se dá dělat, musím být o to více opatrný.

Nasedáme a už to frčíme do Potštejna. Sjízdnost je perfektní, jen je trochu větší zima. Všechny jezy, díky absence helmy, raději přenášíme, i když jsou většinou sjízdné. Nikde žádný strom ani jiná překážka znesnadňující jízdu. Prostě parádní pohoupání na někdy i metr a půl vysokých vlnách. Po hodině a půl dojíždíme do Potštejna již značně promrzlí, jelikož se slunce do hlubokého údolí nedostane a je i pozdní odpoledne.

V autě pouštíme topení na plno a valíme domů do tepla. Alespoň takto jsme si to představovali. Už jsme pár kilometrů od domova, když najednou za zatáčkou vidíme v protisměru v příkopu auto. Co se stalo? Před autem paní, která ukazuje, ať zpomalíme. Zastavujeme a ptáme se, zda nepotřebuje někdo pomoc. Paní jen říká, ať jedeme pomalu, tak pokračujeme dál. Myslel jsem, že asi nepozorností sjeli z cesty a teď jen čekají na odtahovku. Po pár metrech ale vidíme na cestě dětské kolo, zastavené další auto a okolo několik lidí. Bokem od nich vpravo u odbočky k prvnímu domu před vesnicí je nějaký pán sklánějící se nad dítětem. Pro jistotu opět zastavujeme a ptáme se, zda někdo něco nepotřebuje. Když však vidíme nepřítomný pohled toho pána nad dítětem, zajíždíme k nim a běžíme pomoc. Okamžitě zjišťujeme základní životní funkce dítěte, jelikož je nám jasné, že jí srazilo to auto v příkopu. Nejsou vidět žádná otevřená krvácení, tep je hmatatelný, ale nedýchá. Je v bezvědomí. Stav je velmi kritický, fialové rty i jazyk, oči nepřítomně protočené.

Zakláním dívence sotva pětileté hlavu a provádím dýchání z plic do plic. Manželka ji přikrývá dekou, jelikož ležela na studené zemi. Mírně ji také zvedá nohy, aby šlo více krve do hlavy. Nechceme s ní vůbec manipulovat, jelikož nevíme, zda nedošlo k poškození páteře. Teprve po několika vdechnutí mně dochází, že jsem vůbec nezkontroloval jazyk. Vždyť může být zapadnutý. Naštěstí nebyl. Pokračuji tedy v dýchání a voláme záchranku a policii. Kolem nás stále pobíhá pán, který, jak jsme později zjistili, byl otcem dívenky. Byl v šoku, neschopen cokoliv dělat. Manželka ho velmi chytře "zaměstnává" při záchraně tím, že mu přikazuje, aby chytil dceru za ruku a dýchal jakoby se mnou. To ho zaměstnává natolik, že již nám nedělá problémy. My se tak nemusíme starat o někoho dalšího. Po chvíli zastavuje další auto, ve kterém seděla sestra z ARO, a já ji přenechávám dýchání. Za několik minut přijíždí hasiči s dýchacím přístrojem a pak i sanitka. Ti se pokoušejí pokračovat a stabilizovat její stav. Moc se jim to nedaří ani po několika injekcích i přímo do srdce. To přestává pracovat. Nakládají ji i s tátou a odjíždějí.

Jak se to vše seběhlo? Jelikož jsem nebyl přímým svědkem, nemohu to říci přesně, ale dle stop asi takto. Táta s jedním dítětem v sedačce na kole a s druhým před sebou na vlastním kole jedou po celkem frekventované silnici bez helem a chtěli z nějakého důvodu odbočit vlevo. Tu se však za nimi objevuje auto, které je díky konci prudkého stoupání vidí až v poslední chvíli. Snaží se jim vyhnout do protisměru, ale holčička je již v odbočování a tak ji auto zachytlo.

V tuto chvíli, kdy to po pár hodinách od události píšu, nejde snad ani o to, jak se to stalo, ale o něco jiného. Za prvé o záchraně z naší strany. I pro mě to byl docela otřes, když vidíte malé dítě, které nedýchá. Jelikož mám za sebou několik zdravotních kurzů a do andul jsem také něco nadýchal, dělám vše automaticky. To je jediné štěstí. Byl jsem vlastně poprvé v situaci, kdy jsem moje znalosti v boji o něčí život mohl použít. Věřím tomu, že kdyby tam byl člověk s pouhými teoretickými znalostmi, nebyl by schopen provést řádně první pomoc. Ono zjistit "pouhý" tep, není za těchto podmínek vůbec jednoduché. Stres a zmatek dokáží udělat své.

A druhá věc je ta, že když jsme mi přijeli, bylo to asi 4-5 minut po nehodě. Kolem dívky bylo 5 dospělých lidí plus její otec a nikdo ji nepomohl. Nikdo se ani nepokusil o první pomoc, nikdo ji nedal alespoň svoji bundu, aby neprochladla. Jejich pomoc začala a končila tím, že chtěli zavolat z mobilu 155. Prvních pět minut, které rozhodují o životě, o další funkci mozku a o možném přežití či nepřižití. Šest dospělých postává okolo a debatují, co se stalo. Šest lidí, kterým asi v jediném mobilu došly baterky, takže ani nezavolali záchranku. Šest lidí, kteří se ani nesnaží od projíždějících aut získat pomoc. Tomu říkám záchrana života. Chápu polehčující okolnosti a slyším i námitky: my to neumíme a tak jsme ji nechtěli ještě více ublížit; byl to pro nás velký šok; nevěděli jsme, co máme dělat atd. Dokážu si i představit, když je někdo polámaný a od krve, že to někdo psychicky nezvládne. Jenže holčička neměla na sobě ani stopu krve. Otec, i když velmi chtěl něco udělat, evidentně nevěděl jak. Řidič auta, který srazil dívenku, jen chodil po druhé straně silnice, jakoby se ho to ani netýkalo. Paní, která asi jela s řidičem, raději šla od holčičky co nejdále a umírňovala řidiče. Další tři mladí lidé přijeli těsně po nehodě a měli vybitý mobil. A to nepočítám lidi v domku sotva 10m od nehody.

Sobeckost? Pasivita? Apatie? Když se povznesu nad to, že zákon jasně ukládá poskytnout první pomoc, nedokáži se smířit s tím, že bych místo holčičky takto ležel já a nikdo by mně ze šesti lidí nepomohl. "Nechte ho raději ležet, ať mu ještě více neublížíte."

Znalost první záchrany na praktické úrovni. Kolik lidí ji zná a kolik by dokázalo moci. Jak to umíš Ty? Víš co dělat s kamarádem vodákem, který se topí? Dokázal by jsi mu pomoci v situaci, která je velmi stresová? Tam pak nemůžeš přemýšlet nad tím, kolik dechů máš udělat a kolikrát nepřímou masáž srdce. Jak zjistíš jeho tep, když Ti více buší Tvoje srdce a máš ho až v krku. Kdyby otec dívenky znal alespoň něco, mohl ji možná pomoci přežít. Bohužel. Jednou třeba budeš i Ty v situaci, kdy budeš moci zachránit včasnou první pomocí své dítě. Teorie zde nestačí. A nikdy nevíš, kdy to přijde.

Omlouvám se za takto emotivně vypjatý článek. Ještě teď cítím nasládlou chuť dívenčiných úst. Brrr. Tato nehoda mi na jednu stránku dala i něco pozitivního. To, že osvěta na raft serveru má smysl a to jak po stránce teoretické (seriál o záchraně na divoké vodě), tak hlavně po praktické (Welká Wodácká pouť - druhý ročník bude 6.-8.9.). Pak také jistotu, že je nutné toto téma stále "omílat" dokola. Nyní vím, že i když se to může zdát protivné, je to potřeba. Snad tím někoho přeci jenom ovlivním.

Petr