Stojím na vysokém břehu Želivky a nevěřícně se dívám dolů na řeku. Vždyť jsem tady nedávno byl a nic podobného tu nebylo! Jak se to mohlo stát? „To je regulérní WW III a možná i více,“ špekuluji u polosuchého provaleného meandru, který vytváří náročné místo. Tak tohle nebude zadarmo. Počkám si, až přiteče voda z přehrady a mrknu na to. To chci vážně vidět, jak moc divoké to bude.

Znovu se nevěřícně dívám, jak si pode mnou řeka uprostřed louky vyhloubila zkratku mezi zatáčkami. Hluboké nové koryto se značným spádem dává tušit, že zde byla fakt velká voda.
„Že se Václav Lebduška ani nezmínil, určitě o tom musí vědět,“ říkám si a dívám se na hodinky. Za chvíli má dorazit i s dalšími vodáky. Než stačím sundat loď a obléci se do vodáckého, už je vidím přijíždět. Stojíme všichni na břehu a hodnotíme vzniklou situaci. Výsledek nudrování by se dal shrnout do dvou zásadních a krátkých vět: To bude nářez. Rychle do gumy.

„Aaaa, už pustili přehradu,“ říká někdo z vodáků. Opravdu, najednou začne stoupat voda a koryto se mění v divokou řeku. Moje odhady WW III berou za své, když vidím kalnou vodu valící se plným korytem. Řeka se drtivou silou opírá do břehů a začíná je zrovna v našem místě pomalu ukrajovat.

„Dneska ji pustili nějak moc,“ říká opět někdo v davu. V tom se pod námi uvolní kámen a já se začínám propadat do té hnědé břečky. Lezu nahoru, ale nejde to. Kamení na svahu nedrží a sklouzávám k hladině. To nedám, já tam snad spadnu. V poslední chvíli se mi daří odrazit se a vyskočit na pevný břeh.
„Tý jo, to je mazec.“

„Dívejte, co to v řece plave?“
Na hladině se vznáší jen střecha karavanu a za ním druhá. „Asi to vypláchlo kemp pod přehradou,“ povídá znalecky Václav.
„Doufám, že v nich nikdo není.“
Jenže to není konec. Za chvíli se řekou proženou dva autobusy, kterým z vody ční opět jen části střech.
„Tak to né, to takto nemůžu nechat,“ povídám ostatním a vytahuji mobil, „musím zavolat na Povodí Vltavy, ať tu vodu z přehrady okamžitě vypnou, že jim tady plavou i autobusy.“

Za chvíli začíná voda opadávat a než se vzpamatujeme, stojíme zase u polosuchého koryta. S úlevou hledím na klidný potůček jen do té doby, než si uvědomím, že stojím oblečený do vodáckého a loď zůstala zcela suchá.
„To byl zase výlet,“ pomyslím si a začínám loď přivazovat na auto. Naštvaně startuji, pokyvuji ostatním na rozloučenou a odjíždím domů.

Černá tma všude okolo. Otevírám oči a hledím do prázdnoty. Tam, kde předpokládám strop, se pokouším znovu promítnout právě prožitou situaci na Želivce.
„Kurňa, ve kterých místech ten meandr mohl tak být.“ Opět zavírám oči a doufám, že odpověď na moji otázku se dozvím dříve, než bude ráno.

Petr