aneb

O vodáckém účtování

Loď klademe na vodu na řece jménem Courant. Vlastně to ani není jméno jedné řeky, ale spíše název typu anebo oblasti vodních toků, které protékají přímořskými lesy kolem Biskajského zálivu a vlévají se do Atlantického oceánu. Ta naše se jmenuje Courant de Contis a své vody mísí s Atlantikem jižně od městečka Contis-Plage. Poslední kilometry jejího toku vedou nepřívětivým lesem, jsou poznamenané džunglí padlých stromů a jiných překážek a sama řeka nejlépe ví, pro koho a proč vlastně do toho Atlantiku teče.

Nám však Courant poslouží jako pomocnice a nosná voda k dosažení specifického cíle našeho vodáckého zájezdu. Proto ani moc nelituji toho, že vlastní řeky absolvujeme malý kousek, jen pár kilometrů. Celý den visí ve vzduchu bouřka a ani řidič našeho mikrobusu se nezdá být nadšený pro hledání nejistého přístupu k řece výše proti proudu. Řeka dnes není důležitá. Důležitý je její závěr, ústí do Atlantiku, smysl tohoto podniku.

Courant je součástí programu letošního oddílového zájezdu na pyrenejské řeky. Vyrážíme tak s oddílem každý rok a ve více-méně ustálené sestavě jsme již projeli celou Evropu a někteří i americký sever. Vyhovujeme si navzájem v myšlení, nárocích i reakcích a jsme v podstatě vrstevníci. Každý máme za sebou bohatou vodáckou historii a vodě jsme podřídili cestu a způsob našeho života. Tato zmínka je důležitá pro pochopení názvu a filozofie tohoto vyprávění.

Když člověk přičichne k vodě a propadne jí (nikdo mi nevyvrátí, že řeka čaruje a toto je její kouzlo), projde nejprve obdobím extenze. Učí se, vrhá se do nových poznatků a vjemů, občas se přitopí, a víckrát ovšem vítězí (na řece i na břehu). Pak se naučí, dospěje a vodácky vyroste. Své dovednosti tříbí a přezkušuje, experimentuje, konzumuje, a vůbec se všestranně kochá. Načež se překulí padesátka. Vodák ji pozná tak, že si jednoho dne sedne a učiní seznam všech řek, které kdy jel, a zděsí se nad jejich počtem a souvisejícími zážitky. Je to první známka účtování se životem. A v tom nebezpečném období se optá: Jaký to všechno mělo smysl? Jeho duše se v tom začne nepokojně vrtět a hledat naplnění, pojmenování a vyústění životní plavby. Začne rozumět vikingským náčelníkům, kteří se po smrti nechali spálit na své lodi. A i když tato fáze ještě nehrozí, přece jen opatrně vytyčí mapu své vodácké pouti a začne se zajímat o to, jaký je vlastně cíl splouvání řek a kam má jako vodák v životě určeno doplout.

Začne přemýšlet třeba o dojezdech řeky. Se startem je to jasné. Chceme to jet, má to vodu, jsou splněny všechny předpoklady – tak skočíme do lodí a vyrážíme. Uvědomujete si však a prožíváte pocity a myšlenky při dojezdu, když se objeví výstupní místo a vy k němu posledními záběry řídíte loď?

Pro mne vždy byl okamžik výstupu náročný bod plavby. Opravdu již končíme? Není možno jet dál? Proč právě zde? Mám ještě chuť i sílu… Přiznám se, že okamžik, kdy opouštím loď a vystupuji na břeh (a není to pro mne jako pro singlíře jednoduché a bezbolestné), mám pocity dítěte opouštějícího prenatální blaho matčina lůna a vstupujícího do reality sirého světa. Ani rozkoš narovnaných nohou, teplo a chuť řízků v trojobalu nenahradí plně zážitek prostředí, které mne očarovalo, se kterým spojuji přese všechno doprovodné utrpení ten úžasný požitek z neopakovatelného úplavu kanoe při záběru na proudící vodě ...

No a teď máte za sebou příslušné roky, sto padesát či kolik splutých řek (víc anebo míň) a odpovídající počet míst, kde jste opustili řeku i loď. Skýtá se otázka: Neměl jsem plout ještě dál? Kam mám vůbec doplout? Kde je to místo, na kterém je mi v životě určeno z lodě naposled vystoupit?

Poslední léta jsem pachatelem itinerářů našich zájezdů. Mám DKV, rozhled, zkušenosti a bavil se tím kdysi i tata, takže to mám asi v genech. Samozřejmě se řídím znalostí naší skupiny. Do programu však jistě promlouvá i můj subjekt, stižený syndromem vodáckého účtování. Věřím ve sdílení (pochopení, přijetí) ostatními přáteli podílejícími se na zájezdu. Chci vplout do oceánu. Chci moje vodní chodníčky dovést do pravlasti všech vod. Chci eliminovat to místo výstupu, kde je přetrženo kouzlo mého sepjetí s řekou, kterou sjíždím tak jako celý můj život. Chci poznat cíl všech vodních cest a stát se jeho součástí. Věřím v loď, která mne tam donese. Věřím v kamarády, kteří plavbu absolvují se mnou a pochopí.

A tak vybírám Courant, dovádím k němu přes řeky a hory Pyrenejí naši skupinu, sedáme na lodě a vydáváme se vstříc cíli této osudové plavby. Nikdo neprotestuje, všem je to samozřejmé, a tedy vyplouváme.

První metry Courantu jsou charakteristické jakoby rašelinnou čistou vodou a přírodním prostředím okolo. Vzápětí opouštíme les a vládu na okolních březích přebírají písečné duny. Je odliv, který se projevuje daleko proti toku řeky. Dává nám vidět části dna, kterou jsou jinak pod vodou. Míjíme městečko Contis a písečné duny se stávají přísnější, konkrétnější. Je cítit, že se řeka blíží k jakémusi rozhodnutí. A pak vplouváme do přímky lemované navalenými hrázemi z balvanů, které stabilizují vtok řeky proti erudujícímu působení oceánu. Před odjezdem na řeku jsem se na ústí díval ze břehu. Proud řeky se rval s velkými oceánskými vlnami a tvořil zmatenou plochu bludných proudů a vírů. Vplouváme do tohoto úseku s vědomím povinnosti přijmout tuto kritickou fázi plavby.

V duši mám naprosto sváteční pocit. Jakoby v ní hrála filharmonie finále nějaké mistrovské skladby. Opouštím svět pevninských vod a čekám na první oceánskou vlnu. Moje žena na háčku je lehce nepokojná, ale daří se mi ubezpečit ji a prožít tak úžasný okamžik splynutí s oceánem. A první vlna se již blíží, za ní další a další, vlády se ujímá nekonečný obzor a kdesi daleko je Amerika, která je spíše symbolem (kdoví, jestli skutečně existuje). A ruce napřahují Kolumbus a Magalhaes a Zdeněk Šmíd a všichni ti ostatní, kteří dokázali věřit a vyplout vstříc svému oceánu …

Povětrnostní situace není nejpříznivější, žlutá vlajka signalizuje nebezpečné moře. Vlny jsou veliké a jejich zpětný tah nahání zvláště nám suchozemcům strach. Přesto jezdíme ve vlnách a opájíme se jejich silou. A pak balíme lodě a vydáváme se na cestu zpět.

Pocity?

Klid. Vplul jsem do nekonečného oceánu a dosažení cíle všech mých vodáckých cest mám za sebou. Nyní se vracím k pramenům. Na kteroukoliv řeku, potok, peřej, anebo i stojatou vodu před loděnicí. A jsem svobodný vodu přijímat, těšit se z ní a radovat, vychutnávat ji každým coulem mého života. Už mne nic nelimituje, protože jsem doplul do konce a cíle všech řek. Moje vodácká duše je pokojná.

Vladimír Hejtmánek